Sestry Vláškovy pečují v Argentině o krajanský spolek Slavia

Foto: Romina Chamorro / Stock.XCHNG

Až z Argentiny se nedávno do Prahy vypravily sestry Lidia a Beatrix, tedy Liduška a Božena Vláškovy. Obě dámy kolem osmdesátky patří k první generaci Čechů narozených v Argentině, jejich rodiče tam koncem 20. let minulého století přišli z Moravy. A obě se dnes snaží obnovit činnost českého krajanského spolku a plánují i rozhlasové vysílání pro krajany.

"Já su Lidka Vlášková",

představila se mladší z obou sester, Lidia. Její rodiče se přistěhovali do Argentiny v r. 1929. V době velké hospodářské krize odcházeli lidé do Argentiny hlavně za prací a levnou půdou.

"Už tam byly kamarádky a s maminkou si dopisovaly. Maminka tam šla první a potom došel tatínek. Oni se tam poznali a potom se vzali."

Byli oba Češi?

"Oba Češi. Maminka byla z Dubňan u Hodonína a tatínek z Velehradu."

Kolik jim bylo let, když tam odcházeli?

"Maminka měla asi pětadvacet..."

Maminka byla odvážná, když tam odcházela sama. Nebo šla s nějakou větší skupinou?

"Ne, do Argentiny jela sama."

Kde se usadila?

"V Buenos Aires, tam ji čekala kamarádka."

A co tam dělala? Čím se živila?

"Už tam měla práci, jako kuchařka. U Angličanů. Dobře vařila, oni byli velice spokojení."

Vaši rodiče pak zůstali v Buenos Aires?

"Ne, nezůstali. Jeli potom do Gran Buenos Aires, asi tři sta kilometrů od Buenos Aires. Tam se usadili, protože tam už bylo hodně českých rodin. Ty si tam postavily domek a rodiče si taky pomalu postavili svůj."

Foto: Romina Chamorro / Stock.XCHNG
V té chvíli nám do rozhovoru vstupuje i starší sestra, paní Beatrix:

"Já su Božena Vlášková. Jsem o osm roků starší než Liduška."

Jak se tam žilo mezi Čechy?

"Všechno si dělali sami. Někteří byli kováři, tatínek byl zedník."

Kolik tam asi žilo českých rodin?

"Bylo tam asi šest rodin, co se jedna za druhou zvaly do Argentiny. Tam si koupily půdu a postavily si dům. Vedle sebe."

Vaše rodina tam také hospodařila? Obdělávali jste pole? Měli jste tam nějaký dobytek?

"Měli jsme malé hospodářství. Měli jsme slepice, kačeny, husičky. A každý měl vlastní zeleninu, všechno si vypěstovali."

A uměli se Češi po práci taky nějak bavit? Scházeli se?

"Ano, scházeli se ve spolku Slávie."

Měli tam taky hospodu?

"Ano, dělali jsme tam i taneční zábavy. Měli jsme tam i českou hudbu."

Co to bylo za muziku? Nějaká dechovka?

"Česká muzika, při ní jsme tancovali a zpívalo se."

Jak to tam bylo se školou? Byla tam španělská nebo česká škola?

Buenos Aires, foto: Jaan-Cornelius K., CC 2.0 licence
"Španělská i česká. Já /Lidka/ jsem měla čtyři roky českou školu."

Kdo vás tam učil?

"Pan Otakar Skala. To ale nebyla škola, učili jsme se v českém spolku, ve Slávii."

Byl pak pro vás problém přejít do školy, kde se učilo španělsky?

"Ne, ne. My jsme měli takovou vyřídilku, že se nás ptali, jak to vlastně mluvíme, že tu řeč tak taháme. Slyšeli, že máme jinou výslovnost."

Jak to pak bylo s vámi po škole? Našly jste si povolání?

/Božena/ "Já jsem pak musela té české školy už nechat, protože jsem začala pracovat v kanceláři u notáře. A už bych to nestihla. Pracovala jsem tam pětadvacet roků. Pak jsem se vdala a měla jsem maličké, tak jsem musela všeho nechat."

Vy jste měla podobnou práci?

/Lidka/ "Já jsem dělala v kanceláři a tam jsem se zamilovala do muže, který tam taky pracoval. Potom jsem vdala, nechala jsem práce. Měla jsem děti, prvního Mariánka a pak Pavlíčka."

Držely tam české rodiny pohromadě?

"Velice."

A přibývalo jich? Přijížděli tam další lidé?

"Ano, stále přijížděli další."

A jak to bylo před druhou světovou válkou? Tehdy z Československa odcházela emigrační vlna do Jižní Ameriky. Přišli nějací utečenci před Hitlerem i k vám?

"Ne, utečenci ne. Od nás ale odjížděli do Československa. Za svou rodinou."

Ti, co žili v Argentině, se vraceli zpátky? Ještě před válkou, nebo až po válce?

"Ne, až po válce."

A měli jste pak s nimi nějaký kontakt, nebo se ty kontakty nadobro ztratily?

"To se ztratilo."

A jak se vztahy udržují dnes?Je to už vlastně třetí generace. Jezdí od vás z Argentiny lidé sem na návštěvu?

"Moc ne."

A jak tam funguje krajanský život? Scházíte se?

"Scházíme se. Dnes už je to ale jiné, protože jsme se provdaly za Argentince, a tak se to všechno trochu rozpadlo. Už to není jako dřív, když jsme tam byli všichni Češi spolu."

Jak se vám ale podařilo si udržet češtinu? S kým jste mluvily česky?

"My jsme s maminkou a s tatínkem doma pořád mluvili česky. Když jsem se vdala, bydlela jsem s nimi. Až když náš Ferdíček měl pět roků, postavili jsme si dům. Pak už jsme mluvili španělsky. Ale rodiče mého muže byli Češi."

Takže vlastně celá rodina mohla mluvit česky. Ani váš manžel tedy neměl problém rozumět.

"On nemluvil, ale rozuměl česky. A děti také."

A umí ještě vaše děti česky, nebo už zapomněly?

"Už zapomněly."

Jak vaše město žije dnes? Vy se tam teď pokoušíte založit nové krajanské sdružení, nebo už existuje?

"To sdružení Sparta už existuje."

Co všechno váš klub dělá?

"Hrají kuželky, volejbal, taky pořádáme zábavy, obědy. Na Mikuláše máme zábavu."

Co si tam vaříte dobrého? Vaše maminka byla skvělá kuchařka, co vás naučila vařit?

"Nejvíc si dávají zelí a vepřovou. Teď už ale děláme i guláš. V zimě guláš a na jaře asado."

Jak často se scházíte?

"Když nemají setkání jiné spolky. Proto musíme udělat program na celý rok dopředu. Každý měsíc tam taky máme učitelku, která nás učí česky."

Jak vám to jde?

"Dobře. Nádherně!"

Ani výukou češtiny však zájem Lidie a Beatrix Vláškových o jejich české kořeny nekončí. Připravují dokonce i rozhlasové vysílání pro české krajany v Argentině.