Ať si rozhodnou ženy

r_2100x1400_radio_praha.png

Do nekonečného boje s větrnými mlýny se prý pouští místopředseda vlády Vladimír Špidla, když chce prosadit více žen do vedoucích funkcí. Přibližně tímto způsobem komentují někteří pozorovatelé dokument o prosazování rovnosti mužů a žen, který minulý týden schválila vláda. Návrh se má týkat hlavně státní správy. Špidla je však přesvědčen, že jde o elospolečenský problém. A v této souvislosti si Zdeněk Vališ klade otázku, proč je v tak málo žen v české politice.

Mnozí mohou být možná překvapeni zjištěním, že od dob císařovny Marie Terezie se druhou nejvýše postavenou političkou v české historii stala teprve Dagmar Burešová, která po prvních svobodných volbách v roce 1990 až do rozdělení Československa zastávala funkci předsedkyně České národní rady, tedy českého parlamentu. Nebo jiný příklad. Nedostatek žen ve vysoké politice došel tak daleko, že například v roce 1995 při úvahách, kdo bude v čele české delegace na Světovém kongresu žen v Pekingu se nabízelo jen jméno ministra práce a sociálních věcí Jindřicha Vodičky. Nakonec vedla delegaci jeho náměstkyně, protože výše postavená žena v té době ve státní správě, ani v parlamentu prostě nebyla. Ne že by se několik slibných aspirantek na vyšší politické posty krátce po pádu komunistického režimu neobjevilo. Naprostá většina z nich však z různých důvodů postupně odpadla. V první dvacítce žen, které se za minulý rok nejčastěji objevovaly v televizním zpravodajství, byla jen místopředsedkyně sněmovny Petra Buzková a tehdejší předsedkyně Senátu Libuše Benešová. Viditelnější byly spíše přitažlivé mluvčí různých institucí, počínaje policií a konče třeba Fondem národního majetku.

Vlády Václava Klause bývaly mužskou záležitostí. Vláda Josefa Tošovského se dvěma ženami byla jen půlroční episodou. A čekal-li někdo, že se s příchodem levicového kabinetu zvýší zastoupení žen v politice, šeredně se zklamal. Miloš Zeman prý nenalezl mezi ženami vhodné odborníky. Když se ohlédneme do minulosti, zjistíme, že ženy nefigurovaly ve vysoké politice ani v dobách první republiky. Ucelenou odpověď na otázku, proč tomu tak je, nikde nenalezneme. Názorů je celá řada. Jinak to vidí sociologové, jinak politologové a ještě jinak třeba feministky. Z akademických disputací se dozvíme, že v dobách revolučních změn, které bývají svým způsobem romantické, se ženy objevují v politice zřetelněji. Jakmile se situace stabilizuje a strukturuje, ženy ustupují.

Jistý zmatek vyvolávají průzkumy veřejného mínění. Asi tři čtvrtiny populace si podle nich přejí, aby ženy v politice figurovaly. Ze stejných průzkumů ale zároveň vyplývá, že ženy prý mají jiné poslání a politické funkce nechť vykonávají jen ty z nich, které jsou ochotné takříkajíc odložit rodinu na vedlejší kolej. A ještě nám průzkumy předkládají závěr, že české ženy většinou nepociťují absenci ženského elementu ve vysoké politice jako diskriminaci. Jak se má člověk v tom všem orientovat?

Na nedávném sjezdu sociální demokracie jeden známý poslanec Radiu Praha důvěrně prozradil, že když se ve straně objeví nějaká šikovná a navíc pohledná žena, tak ji její stranické sestry pěkně vyštípají. Ministr školství Eduard Zeman s tímto názorem nesouhlasil, ale pak dodal, že mladé ženy mají jiné zájmy než dělat politiku. V tom má ministr bezpochyby pravdu. Vždyť mnohé ženy se po listopadu 1989 vrhly třeba do podnikání se stejnou vehemencí jako muži. Přitom podnikání bývá časově stejně náročné jako politika. Výmluva na rodinu, jako důvod k neochotě dělat politickou kariéru, tedy neobstojí. Chce to zřejmě nechat věcem přirozený vývoj. Až samy ženy pocítí větší potřebu politicky se angažovat, s žádnými překážkami se v české společnosti nesetkají. Uchylovat se proto k nějakému sociálnímu inženýrství s poukazem na příklad jiných zemí, kde jsou ženy v politice viditelnější, může nakonec vést až ke karikatuře politiky. Přitom sama evoluce může zároveň naplnit i představy, podle nichž by větší přítomnost žen v politice napomohla její kultivaci. U žen uměle naroubovaných do politiky naopak nelze vyloučit, že by s sebou přinesly třeba manýry trhovkyň.