Vrcholové manažerky a péče o rodinu. Dá se to zvládnout? Ano, ale musí si říct o pomoc
Jaké to je být vrcholovou manažerkou a zároveň se starat o děti a rodinu? Jak se jim podaří najít čas na své zájmy? Potřebují pomoc okolí? A jak je vnímají muži? Cítily nad sebou onen pověstný skleněný strop, který je pro ženu těžké prorazit a postoupit dál v kariéře? Nejen na tyto otázky odpoví Jana Studničková a Irena Hýsková manažerky z oblasti IT z investiční skupiny Thein.
Irena Hýsková: "Já si myslím, že se to velmi zlepšilo, aspoň tak to vnímám. Muži mají větší pochopení. Zapojují se i do domácích prací, péče o děti a podobně. Rozhodně víc než dřív."
Cítily jste nad sebou onen pověstný skleněný strop. Je složité ho prorazit?
Jana Studničková: "To jsem vůbec nezaznamenala. Opravdu ne, respektive ne proto, že bych byla žena."
Irena Hýsková: "No, já myslím, že skleněné stropy existují. Měla jsem určitě v minulosti štěstí, že jsem narazila na kolegy muže, kteří byli opravdu podporovatelé žen a zároveň měli doma manželky, takže tomu rozuměli. To si myslím, že mi hodně pomohlo, protože když při vás stojí ta mužská část, tak nám to opravdu tu práci usnadní."
Jana Studničková: "Měla jsem tendenci se u té otázky zamýšlet sama nad sebou. Ale je pravda, že jsem často v týmu řešila situaci jiných kolegyň. Třeba když otěhotněly a odcházely na mateřskou. Okolí mi dávalo jasně najevo, že musím toho člověka okamžitě v týmu nahradit. A já jsem prostě nechápala, o čem je řeč. Přece se o tom nejdřív pobavím s tou dotyčnou, a tak, jak to bude cítit a chtít, to prostě budeme realizovat. Zažila jsem opravdu i tlak, že to tak nejde: Prostě ať ona říká, co chce, musíš ji vyměnit. A to jsem tedy byla překvapená.
Je pravda, že to souviselo se skupinou, která byla mezinárodní. Byly tam kolegové expati, kteří byli zvyklí na to, že jejich ženy nepracují, a tím pádem si to vůbec nedovedli představit, protože doma čelili tlaku manželek, kolik mají práce s dětmi a s domácností. Takže oni promítali tuto svoji osobní zkušenost, že není možné pracovat, když žena má doma malé dítě. To jsem musela řešit. Sama jsem byla v té době ještě bezdětná, a tak jsem k tomu přistupovala s ohledem na preferenci té dané kolegyně. Možná, kdybych už tenkrát věděla, jaké to je, tak bych k tomu nepřistupovala tak optimisticky a s takovou důvěrou. Ale na druhou stranu je pravda, že mě nikdy nikdo z nich nezklamal."
Narazili jsme na péči o děti. Jak se dá skloubit práce vrcholové manažerky, děti, rodina a volný čas?
Irena Hýsková: "Myslím, že v současné době to lze skloubit, protože když děláte vrcholnou manažerskou pozici, můžete si požádat o pomoc nějakou paní, která vám pomůže, například vyzvedávat děti a podobně. Já osobně si myslím, že není problém si říct o to, že vám někdo pomůže doma uklidit. Je to přesně o tom, jak si tyto aktivity rozložíte. Ale je to náročné."
Jana Studničková: "Já mám dítě poměrně malé a začala jsem pracovat, když dceři byly čtyři měsíce. Nejdřív na půl úvazku a pak od jejího půl roku nebo sedmého měsíce na plný. Je to věc organizace. Mám dvě chůvy a paní na úklid a nestydím se za to. Bez toho bych vůbec nemohla fungovat. Na druhou stranu, jestli ženy před námi vybojovaly to, že my můžeme dělat to, co teď děláme, tak myslím, že na nás ještě zbývá vybojovat to, abychom nemusely dělat všechny ty ostatní věci. Ono je hezké, že si to zaplatíme a zorganizujeme, ale pořád jsme to my, kdo to organizuje. Pořád musíme mít v hlavě a v diáři kdy, kde, co, všechny ty kroužky, všechny doktory, očkování. Manžel má čistou hlavu, ten přijde a zeptá se, kdo odveze dceru. Ale já jsem ten mozek, který to odpracovává. Paní na úklid může přijít třikrát týdně, což k nám chodí, tak stejně večer ty skleničky z toho stolu se neodnesou, to prádlo se taky samo nevypere atd. atd.. A pořád je tam z mého pohledu relativně hodně agendy, která je prostě na nás."
Nesetkáváte se třeba s postojem okolí: No jo, ta se má. Té někdo uklidí. Nevidíte závist?
Irena Hýsková: "Já tedy musím říct, že určitě moje kamarádky mě v tomto případě nijak neodsuzují, ani neodsuzovaly. Naopak se mně vždycky ptají, jak to zvládám všechno zorganizovat. Takže neměla jsem takovou negativní zkušenost za celou dobu."
Uvědomuje si kolektiv, který řídíte, co všechno musíte zvládnout?
Jana Studničková: "Protože jsme ve světě IT, tak já třeba používám takovou paralelu, že mít to malé dítě, to je něco jako taková aplikace na pozadí. To prostě v tom počítači běží, i když všechno funguje bezvadně, tak ale bere to nějakou energii. A když to zhavaruje, tak zhavaruje všechno ostatní. To prostě můžete stát v místnosti před investorem nebo před klientem, a když mi prostě z té školky zavolají, že dítě je nemocné, přijeďte, tak se prostě seberu a odjedu."
Když se ohlédnete za svojí kariérou dosavadní, co bylo nejtěžší?
Jana Studničková: "Pro mě je nejtěžší udržovat si i svůj vlastní život. Potřebuji sportovat, abych se dobře cítila, abych byla v kondici, abych to zase mohla všechno zvládnout. Chci jet někam na dovolenou třeba i sama bez rodiny. Chci si udržovat dobré vztahy se svými přáteli, s kamarádkami. Takže to zvládám někdy s vypětím všech sil. Uhájit si ten osobní prostor a volný čas je vlastně taky druh práce nebo aktivity, nad kterou člověk musí přemýšlet a plánovat."
Irena Hýsková: "Toto můžu naprosto potvrdit, že je ta nejtěžší věc, udělat si prostor pro sebe. Už mám děti větší, takže sportovní aktivity rády dělají se mnou, nebo zatím je stále rády dělají se mnou. Ale potvrzuji jednoznačně, že udržet si nějaký prostor pro sebe je asi na tom opravdu to nejtěžší."
A co vás nejvíc potěšilo během kariéry?
Jana Studničková: "Možná budete mít pocit, že znovu trochu utíkám. Ale pro mě je nejdůležitější v celé mé kariéře, že navzdory tomu, že jsem vždycky hodně pracovala a třeba i hodně cestovala, přesto všechno mám víc než 20 let spokojený vztah a manželství, a bez té opory bych to prostě nezvládala. Takže toto pro mě je vlastně největší úspěch v kariéře, že se nám to podařilo udržet."
Irena Hýsková: "Já za úspěch považuji to, že mě ocení nejenom doma. Třeba i děti pubertálního věku řeknou: mami, ty jsi dobrá, tys to dala, a samozřejmě i kolegové."
Jana Studničková: "Vzpomněla jsem si na jednu debatu s kamarádem právě na téma dělby práce doma. Můj bývalý kolega je poměrně vytížený člověk, vydělává spoustu peněz, má spoustu zodpovědnosti, hodně cestuje. Jednou si mi stěžoval, že přijel domů, a že tam není uklizeno, že neměl žádné vybrané džíny, apod.. A hrozně se rozčiloval, proč to jeho žena nedělá.
A já říkám: a co ti brání, aby sis ty džíny vypral sám. On na to: Moment, moment. Já tady přece vydělávám ty peníze. Já nosím domů pětkrát tolik co ona atd. atd.. Říkala, jsem: prosím tě, to souvisí? Co kdybys žil se mnou? Já vydělávám stejně jako ty, a pak bychom tam seděli a koukali na ty džíny, že se vyperou? Toto si myslím, že je velký problém, ten náhled na to, že kdo víc vydělává, tak potom jako doma dělat míň? My máme s Irenou tu zkušenost, že asi vyděláváme podobně jako ty naši muži, takže i v tom je ta naše pozice nějak lepší? To je otázka."
Irena Hýsková: "Já se i svoje děti snažím vést k tomu, aby pomáhaly bez ohledu na to, jestli je to dcera nebo syn. A snažím se, abychom nerozdělovali doma domácí práce na ženské a mužské, což se občas stává. Proč bych to měl já dělat? To ať to udělá Tereza. Tak vždycky říkám, měli byste se naučit obě dvě aktivity. Nikdy nevíte, kdy se vám budou hodit."
