Jana Tyrer: Z Přerova až do Canberry
První československá velvyslankyně vyjela do světa velmi pozdě, až po Sametové revoluci. Byla jí Rita Klímová, která se stala velvyslankyní ve Washingtonu. Od té doby zastupovaly ženy Českou republiku i na dalších prestižních postech, v Bruselu, Paříži, Londýně, Damašku… Jana Tyrer v současnosti reprezentuje Česko v Austrálii, Novém Zélandu a dalších zemích v Pacifiku.
Jaká byla cesta Jany Tyrer z rodného Přerova až do Canberry?
„Rodiče mě vedli k tomu, abych se o světě dozvěděla co nejvíce. Jako dítě jsem četla knihy Zikmunda a Hanzelky. Chtěla jsem vždycky vědět ještě víc a rodiče mě v tom podporovali a zdůrazňovali důležitost jazyků. V útlém dětství jsem tedy začala s prvním cizím jazykem v osmi letech, s druhým v deseti a se třetím cizím jazykem ve dvanácti. Já jsem se narodila v Československu jako „Husákovo dítě“. Moji rodiče pevně věřili, že jednou se doba změní a že budeme mít volné hranice a já budu moci cestovat a splnit si svůj sen o poznávání světa. A později se připojilo i přání být užitečná, udělat něco pro svou zemi. Když jsem v novinách uviděla inzerát, který inzeroval možnost nastoupit do zahraniční služby na Diplomatické akademii, rozhodla jsem se podat přihlášku a pokusit se projít konkurzem. A tím to všechno začalo. Měla jsem to štěstí, že jsem se v roce 2001 dostala na Diplomatickou akademii a od té doby jsem pracovala pro českou diplomacii od nejnižších stupňů až po pozici ředitelky odboru Evropské unie, kde jsem měla na starosti spolupráci s Bruselem a příslušnými ministerstvy na české straně. Po úspěšném českém předsednictví v EU nastal čas, abych se posunula dál a vedení ministerstva mě vybralo na mou současnou pozici.“
Byla jste v Austrálii někdy dříve? Znala jste tuto zemi?
„Ne, v Austrálii jsem nebyla. Ráda jsem o ní četla. Studovala jsem anglickou filologii na Univerzitě Palackého v Olomouci a součástí našeho studia samozřejmě byly i všechny anglicky mluvící země. Jedním z našich předmětů na univerzitě v té době byla australská literatura a film. Takže tam vždycky byla lehká vazba na Austrálii, a když jsem si uvědomila, že pozice v Canbeřeje volná, tak jsem si říkala, že bych ráda vystoupila z těch evropských vod a šla někam, kde bych mohla být prospěšná propagaci Evropy, propagaci České republiky a zvýšení povědomí o tom, kdo jsme, kde jsme, v čem jsme dobří.“
Jaký je váš typický den v kanceláři, pokud něco takového jako typický den existuje?
„To je přesně to, čím jsem vlastně chtěla začít, že neexistuje žádný typický den, a to je to, co mám na té práci asi nejraději. Samozřejmě existuje spousta různých úkolů, které jsou spojeny s administrativní částí mé práce, odpovídám na e-maily, podepisuji spoustu dokumentů, čtu hodně dokumentů, odpovídám na hromadu otázek, ale pak už je každý den trochu jiný. Jeden den třeba organizujeme nějakou akci tady na ambasádě, pomáháme podporovat nějaké české umělce, jako třeba loni jsme měli australské turné Tria Bohémo, mladých českých hudebníků, kteří jezdili po Austrálii a prezentovali českou hudbu, a to samozřejmě vyžadovalo spoustu příprav. Může to být spojeno s nějakou akcí pořádanou tady u nás, třeba s malou výstavou českých malířů nebo sochařů, výtvarníků. Může to být podpora českých firem na nějakém veletrhu. Brzy pojedeme na Avalon, což je největší letecký a kosmický veletrh tady v Austrálii, kde budeme prezentovat české firmy a jejich schopnosti. Může to být účast na akcích podporujících záležitosti, za kterými Česká republika stojí, jako je podpora Ukrajiny nebo dohoda o volném obchodu. Může to být také podpora české dohody mezi Evropskou unií a Austrálií. Mohou to být malé osobní projekty, které chceme udělat, jako například uspořádání programu pro české děti z české komunity na nějaké akci. Nemám na starosti jen Austrálii. Mám na mysli celý kontinent, celou zemi, ale také české vztahy s Novým Zélandem a několika tichomořskými zeměmi. Ať už tedy na Fidži, Tongu, Vanuatu, Samou, Cookovy ostrovy a Šalamounovy ostrovy děje cokoli, hledáme možnosti, jak by se Česká republika mohla zúčastnit nebo co by se dalo udělat bilaterálně. Co potřebují naši čeští občané například na Novém Zélandu, jak vysvětlit korespondenci, elektronické hlasování nebo elektronické dokumenty nebo korespondenční hlasování, jak podpořit české školy v různých zemích. Jsem velmi vděčná za druhou českou misi, kterou máme tady v Austrálii, za našeho generálního konzula v Sydney, který poskytuje konzulární pomoc tisícům českých občanů, kteří žijí v našem regionu.“
Myslíte si, že existují výzvy, kterým jste čelila, obtíže, kterým jste čelila jako žena velvyslankyně, kterým vaši mužští kolegové možná nečelili?
„Myslím, že role diplomatek nebo velvyslankyň je v dnešní době mnohem jednodušší, než tomu bylo na začátku diplomatické služby, kdy žena byla obvykle na pozici sekretářky nebo asistentky. Myslím, že práce jako taková, být diplomatem, je sama o sobě náročná pro ženy i muže. Není to jen být diplomatem, tedy vysoce postaveným pracovníkem, ale je to služba, která vám zabere veškerý čas a je to služba nejen sobě, ale celé rodině. A to si lidé asi někdy neuvědomují. Většina lidí vidí recepci nebo nějaký obrázek diplomatů na jednáních, ale neuvědomují si, že je to zátěž pro celou rodinu. A zároveň je to vlastně jedna z výzev asi spíš pro ženy než pro muže, protože náročnost sladit důležité role v životě, jako je být matkou, manželkou a časově náročnou prací, je někdy těžké. Také jste na očích veřejnosti, což pro některé z nás může být trochu náročnější, protože pak někdy musíte čelit komentářům nejen o tom, jak svou práci děláte, ale ještě i jak vypadáte. Ale zároveň si myslím, že výzvou je také najít silného muže, protože každá silná žena potřebuje silného muže. Musíte mít vedle sebe partnera, který bude ochoten s vámi cestovat po světě a třeba stát v pozadí. Který bude akceptovat vaši nezávislost a pracovní vytížení a někdy převezme roli, která se obvykle očekává od ženy. Ale pokud jde o práci, tak samozřejmě jako žena se díváte na drobné genderové úkoly spojené s protokolem, s doprovodem návštěvníků, s chozením na kulturní akce, které jsou více orientované na ženy. Ale to není výzva, to je potěšení.“
Zmínila jste se o tom, že s Vaší prací vlastně musí souhlasit celá rodina a do určité míry se na ní podílet.
„Ano, je to určitě týmové rozhodnutí. Musí za ním stát celá rodina. A i pak to může být těžké, jakmile přijedete do nějaké země a za sebou necháte zbytek rodiny, někdy starší rodiče, sourozence, síť přátel, kteří jsou teď na druhém konci světa a se kterými potřebujete nebo chcete být v kontaktu. A to pro vás může být obtížné. Ještě obtížnější je to pro zbytek rodiny, zejména když se děti dostanou do určitého věku, jako je puberta atd. A vzpomínám si, že jedna moje kolegyně, jejíž děti byly o něco starší než moje, říkala, že přesně věděla, kdy ji vlastní děti nenávidí. Až když vyrostou, uvědomí si, jaké výhody mělo žít v cizí zemi, ale v určitých chvílích to pro ně může být těžké.“
První demokratická velvyslankyně v USA: Příběh Rity Klímové
Československo se dočkalo prvních žen na velvyslaneckých pozicích až v devadesátých letech minulého století. Za první republiky i během komunismu zůstávaly vrcholné diplomatické posty pro ženy nepřístupné. V únoru 1990 byla jmenována první ženou v dějinách pražské diplomacie do funkce velvyslankyně v USA Rita Klímová.
Klímová vyrůstala v rodině novináře v levicovém intelektuálním prostředí. Část dětství a dospívání prožila ve Spojených státech, kam rodina uprchla před nacisty. Její amerikanofilství pramenilo právě z tohoto období. Po válce se rodina vrátila do Československa, kde Rita vystudovala anglické gymnázium. Zůstala však zapálenou komunistkou. Mladou intelektuálku vedl budovatelský zápal až k práci u soustruhu. Později však vystudovala Vysokou školu ekonomickou, kde působila na katedře dějin ekonomických teorií, od roku 1969 jako docentka.
Její kariéru a postavení ovlivnilo i manželství se Zdeňkem Mlynářem, významným komunistickým politikem a členem ÚV KSČ. Události Pražského jara a následné normalizace ale učinily z Rity Klímové významnou disidentku. Byla přesvědčenou feministkou a své postoje si udržovala celý život. Listopad 1989 zcela změnil její život. Stala se překladatelkou a organizátorkou centrálního Občanského fóra.
Její profesní život vyvrcholil jmenováním první československou velvyslankyní ve Spojených státech amerických. Její působení bohužel ovlivnila vážná nemoc a Rita Klímová zemřela 30. prosince 1993 ve věku 62 let.
- Rita Klímová se narodila 10. prosince 1931 v rumunském městě Jasy.
- Její otec Stanislav Budín byl levicový novinář a matka Hana Budínová pocházela z židovské rodiny.
- Byla ekonomkou, překladatelkou a diplomatkou. Po sametové revoluci se stala československou velvyslankyní v USA.
- Během komunistického režimu byla aktivní disidentka a podporovala reformní křídlo v KSČ.
- Zemřela 30. prosince 1993 na leukémii.
Související
-
Inspirativní příběhy: Od průkopnic k ženám současnosti
Objevte s námi inspirativní příběhy žen, které se prosadily v „tradičně mužských“ profesích. A připomeňte si průkopnice, které položily základy pro dnešní generace.
-
České hrdinky
Panovnice, malířky, spisovatelky, političky, vědkyně, sportovkyně – pohled do české historie nabízí bohatou mozaiku výjimečných českých žen. 50 ženských příběhů očima…
