Skupina českých a slovenských "Italek" se stále rozrůstá
Češi - nebo spíše Češky - mají další možnost potkat v Itálii své krajany. Před rokem se totiž dala dohromady přes internet skupina s jednoduchým názvem Italky z ČR a SR. Už její název napovídá, že sdružuje především příslušnice ženského pohlaví. Od založení se neustále rozrůstá a přibírá stále nové a nové členky. Jejich hlavní náplní jsou společná setkání, velmi aktivně ale také komunikují s pomocí internetu. Jan Charvát se vydal do středoitalské oblasti Umbria, aby tam pátral po Češkách právě z této krajanské komunity.
říká Karla Slezáková, která žije blízko Assisi ve střední Itálii. Její příběh je poměrně typický. Členky skupiny Italky se totiž zpravidla seznámily s Italem a odstěhovaly se do jeho rodné země. Tady pak začaly navazovat mezi sebou užitečné kontakty, které daly základ krajanské skupině.
"Italky je úžasná skupina, kterou založila Monika Skokanová. Musím jí opravdu poděkovat, protože díky ní se cítím mnohem víc jako doma. Je nás tam už 1800 holek, co žijí buďto v Itálii, nebo žijí v Čechách, ale mají manžela Itala - tedy ty co mají něco společného s Itálií. Víceméně jsem tam od začátku, když to Monika založila. Musím říci, že nás tam za začátku bylo asi 300, teď je nás tam opravdu 1800. Je to fakt úžasný."
Skupina, která se dala dohromady přes internet, má na programu ale nejen vzájemné setkávání, ale i udržování vztahů mezi Češkami v jednotlivých městech a nebo třeba péči o češtinu. Pořádají celoitalské srazy, kde se mluví česky a navazují se i nové vazby s Češkami i Slovenkami žijícími v Itálii třeba několik desítek let. Potvrzuje to i Svetlana Mercuriali, která si pochvaluje vznik skupiny, která ji umožnila kontakt s krajankami ve středoitalské Perugii. Ta leží asi 120 kilometrů od Florencie.
"Je to mnohem lepší, protože po prvních 12 let, co jsem žila tady v Perugii, tak jsem žádnou Češku neznala. Pro mne to byla naprostá změna, že jsem se dostala do této skupiny na Facebooku. Poznala jsem, že v mém okolí žijí Češi, o kterých jsem vůbec nevěděla."
Místem kontaktu jsou společná setkání a srazy. Uskutečnil se dokonce i jeden celoitalský, jak říká Karla Slezáková.
Další členkou skupiny je Alice Lýková. Žije a pracuje jako prodavačka také v Perugii. Popsala mi, jak se taková skupina na lokální úrovni dala dohromady.
"Poznala jsem už jinou Češku, která nebyla zapsaná na skupině Italky. Začala jsem si dělat svůj okruh Češek tady v Perugii sama. Potom jsem poznala skupinu Italky, poznaly jsme se více. Zjistily jsme, že v Perugii je nás asi takových deset nebo patnáct. Sešly jsme se asi třikrát, protože první sraz jsem organizovala já, druhý sraz holky-kamarádky a potom třetí a čtvrtý já. Takže jsme měly už čtyři srazy. Bavíme se česky, v restauracích máme zapnutou českou a slovenskou hudbu, povídáme si o všem možném, to samé na skupině Italky, bavíme se o české a slovenské kuchyni, o našich zvycích. Teď třeba probíhaly Velikonoce - v Itálii to ale nijak neslaví, určitě ne jako u nás. Hlavně řešíme problémy s dokumenty, i já jsem měla na začátku s nimi problémy. Pomáháme si, kam jít prve - jestli na úřad ten a ten a nebo na jiný, a tak různě."
"Bavíme se převážně česky a slovensky. Když je tam nějaký manžel, tak i italsky, aby se necítil odstrčený. Hlavně se ale snažíme mluvit v našich jazycích. Musím se přiznat, že na prvním regionálním srazu jsem měla problémy se slovenštinou, abych rozuměla. Holky si ze mne dělaly srandu - Jéžiš, ty už vůbec nerozumíš slovensky a já na to: "No jo." Přitom mám rodinu na Slovensku. Teď už s tím ale nemám žádné problémy."
Webové stránky Italky.it jsou ve čtyřech jazykových mutacích, nejaktuálnější je ale italská verze. Zakladatelka skupiny Monika Skokanová nedávno popsala jednomu z českých deníků, že skupina se dala dohromady zcela spontánně přes sociální sítě. Za necelého půl roku se jí přihlásilo více než 1200 žen a dívek, žijících v Itálii. Ty si navzájem radily, jak naučit děti mluvit dvojjazyčně nebo si posílaly odkazy s nabídkami zaměstnání. Věkově je skupina velmi různorodá a mezi členkami jsou i starší i mladší generace, potvrzuje Karla Slezáková.
Duší skupiny je Monika Skokanová. Ta pochází z Kunčiček u Bašky z Moravskoslezského kraje a dnes žije v severoitalském Bergamu. Do Itálie se vydala také za partnerem. Potvrzuje, že Češi a Slováci jsou v Itálii poměrně vítanými hosty, i když Italové samotní nejsou cizincům příliš nakloněni. Trápí je totiž příliv uprchlíků ze severní Afriky a také migrace z okolních států. Skupina Italek organizuje vedle srazů i kulturní akce nebo výlety. Zaujala italská i česká média, kde vycházejí články o činnosti Italek. Všechny oslovené členky shodně tvrdí, že by na vzájemném setkávání nic neměnily a jsou úplně spokojeny. Třeba i s tím, jak si dokáží prakticky pomoci v méně známém prostředí.
"Hodně nás shánělo kefír, a kefír se v Itálii nemohl sehnat. Někdo ho tady objevil a je to přímo kefír z Kunína. Takže všichni potom naběhli jako kobylky do Eurospinu koupit kefír z Kunína a toto je taky super, že české produkty tady sháníme furt. Tatarku si necháváme vozit všichni, ta se tady nesežene. Pak tam ale napíše nějaká holka - "hele, je podobná tatarka tahle, chutí a tak." Takže opravdu kolikrát holky tam napíší, že se jim něco nelíbí, ale já na té skupině nevidím žádný defekt."
