Slouží bohoslužby, ale také vaří pivo. Pivo je s církvemi bytostně spojeno, říká husitská farářka
Církev československá husitská, kterou před více než sto lety založila skupina reformních katolických kněží, dodnes odkazuje na Mistra Jana Husa. Je specifickou náboženskou organizací nejen v rámci České a Slovenské republiky, ale v celé střední Evropě. „Církev československá husitská je v mnoha ohledech liberálnější než římskokatolická. Například jako žena farářka bych v římskokatolické církvi vůbec nemohla sloužit,“ říká husitská farářka Sandra Silná.
Církev československá husitská má podle Sandry Silné v současné době zhruba stejný podíl mužů a žen v duchovní službě. „Je to tak už od roku 1947, že jsou svěcené ženy do duchovní služby. Takže u nás je to už i dlouhá tradice a podíl žen ve službě v církvi československé husitské je velký. K farářce možná určitý typ lidí nachází snadněji důvěru. Role ženy v duchovní roli je možná pro někoho překvapivější, takže možná svým způsobem máme otevřenější dveře pro některé lidi ve smyslu navazování prvotního kontaktu,“ zamýšlí se farářka.
Její cesta k práci farářky nebyla přitom tak jednoznačná. Vystudovala sice Husitskou teologickou fakultu Univerzity Karlovy, původně ale s jinými plány.
„Na Husitskou teologickou fakultu jsem přišla kvůli mému zájmu o židovská studia, o judaistiku. A jakožto studentka hebrejštiny ve svém volném čase jsem chtěla tento svůj zájem rozvíjet studijně a posléze profesně. S tím souvisí i moje určitá nevyhraněnost ve víře. Můžu říct, že jsem na Husitskou teologickou fakultu přišla jakožto věřící člověk, ale nikoli jako členka konkrétní církve a už vůbec ne Církve československé husitské. Nebyla jsem ani pokřtěná, pouze jsem měla řekněme otevřené oči pro duchovní perspektivu života,“ prozrazuje.
„Moje přilnutí k církvi československé husitské přišlo až v se závěrem studia a je bytostně spjaté s tím, že jsem potkala konkrétního faráře, mého učitele Zdeňka Krušinu. Ten mi později nabídl možnost chodit na bohoslužby k němu do sborů, pokřtil mě, byl u mého biřmování i kněžského svěcení, což se všechno odehrálo v kostele, který spravoval, což je Husův sbor ve Vlašimi. Takže ta moje cesta k roli farářky byla taková postupná,“ popisuje Sandra Silná, která je oficiálně farářkou Církve československé husitské od 1. července 2007.
Je ale zároveň také matkou dvou dětí a samoživitelkou. Skloubit povolání farářky a mateřství se podle ní dá, i když někdy je to náročnější.
„Jestli jsem se něčeho musela opravdu vzdát, tak je to volný čas o víkendech. Neděle jsem víceméně všechny ve službě a soboty velmi často taky, protože to jsou různé svatby, křtiny apod.. V týdnu je to taková běžná agenda, schůzky s lidmi, duchovní rozhovory, zpovědi, pohřby, setkání s pozůstalými apod..“
„Takže jsem se musela vzdát volných víkendů s dětmi, toho, že třeba budeme někde jezdit na výlety a tak. Takže se to prostě děje jinak. Ale děje se to. Možná to pro někoho toto může vypadat, že jsem se něčeho vzdala. Ale já to nevnímám jako nějaké oběti v mojí službě. Spíš čím jsem starší, tak si uvědomuji, že mi to přináší víc a víc darů do života. Bytí s lidmi, vůbec bytí v duchovní službě, mi spoustu věcí dává,“ říká.
Přiznává, že se ale také čas od času zamýšlí nad tím, kam církev spěje. „Nebo jestli za 20, 30 let ten kostel bude prázdný, nebo bude plný nebo bude poloprázdný. A snažím se to tu službu dělat tak, aby ideálně byl naplněn lidmi, kteří tam budou rádi a kteří nějakým způsobem budou vnímat sounáležitost s československou církví. Ale jestli se to podaří, to se uvidí,“ zamýšlí se.
Pod talárem se to schová
Sandra Silná boří řadu zažitých stereotypů o křesťanských duchovních. Je rozvedená, má několik tetování, vaří pivo…
„Občas se najde někdo, kdo třeba má potřebu komentovat, že oddávám mimo kostel, což se běžně děje. To ale není zas nic tak neobvyklého u nás oddávat mimo kostel. Ale mám opravdu štěstí na úžasně lidského a otevřeného biskupa, kterého máme v současné době v Brně. Jsme asi na podobné vlně. Pro nás je na prvním místě služba, upřímnost, lidskost, otevřenost, prostě hledání cesty k lidem. Nesetkala jsem se vyloženě s tím, že by mě z vedení někdo kritizoval otevřeně nebo za to, jak vypadám nebo vzato, co dělám, s jakou mírou otevřenosti to dělám,“ říká.
Co se týče tetování, byla jsem dřív farářkou a pak přišlo tetování, říká a dodává, že není jediná potetovaná farářka.
„Víte co? Pod talárem se to schová. Pod talárem tetování vidět není. A když mě někdo potká v civilu, je pravda, že asi 10 lidí z 10 by mě netiplo na farářku. Ale tím pádem je to dobré, protože tam není nějaká bariéra. Většinou lidi mají k farářům určitý typ bariéry, možná i předsudků,“ usmívá se.
Vaření piva je podle ní činnost bytostně spojená s církvemi.
„Neříkám, že s Církví Československou husitskou, protože my jsme mladá církev a nemáme žádné kláštery. Nemáme taková ta místa, kde se obvykle to pivo vařilo. Ale vezměte si třeba Břevnovský klášter, který je podle pramenů starý víc jak tisíc let a vařilo se tam pivo, jestli se nepletu, víceméně od počátku existence.“
„Stejně tak kláštery třeba v Belgii, klášterní společenství, dneska jsou to v podstatě skoro nejlepší piva na světě. Pominu-li české pivo. Prostě pivo je spojené s životem církve bytostně. Ale já teď teda spíš studuji, než vařím pivo. Dokončuji studium na střední průmyslové potravinářské škole. A většinu zkoušek mám úspěšně za sebou,“ usmívá se farářka a budoucí sládková Sandra Silná.
