Soudci nejsou bytosti z jiného světa
Soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem Jiří Berka, který byl obviněn v souvislost s konkursem na Union banku ze zneužívání pravomoci veřejného činitele, je od minulé středy ve vazbě. Souhlas s jeho stíháním umožnili prezident Václav Klaus a premiér Vladimír Špidla. Jak uvádí Zdeněk Vališ, v diskusi, jež se nyní rozproudila, sílí hlasy, že nastává čas ke změnám v českém soudnictví.
Obvinění soudce a jeho umístění do vazby není běžnou událostí. Je to cosi výjimečného v každém demokratickém státě. Soudce je státní úředník, má sloužit občanům. Je to zároveň ústavní činitel, garantující právo jako jeho konečná instituce. Pokud by se tedy větší počet z nich dopouštěl nezákonného jednání, mohlo by to způsobit obrovský společenský otřes, protože by byl ohrožen právní systém státu. Jenže soudce je také jen člověk z masa a kostí.
A tady narážíme na základní problém. Česká Ústava tento lidský původ představitelů soudní moci jaksi zamlžuje. Autoři Ústavy byli samozřejmě vedeni těmi nejušlechtilejšími úmysly, snahou zajistit soudcům naprostou nezávislost. Tím, že jim ale zaručuje doživotní neodvolatelnost, jako by Ústava u všech soudců automaticky předpokládala charakterové a odborné vlastnosti vyššího božího stvoření. Soudce mohou zbavit funkce jen jeho kolegové z andělského rangu. Jiný mechanismus neexistuje.
Proto také ministr spravedlnosti Pavel Rychetský mohl Jiřímu Berkovi po jeho přesunu do vazby pouze pozastavit výkon funkce. V rozhovoru pro deník Právo si pak Rychetský povzdechl, že má "pochybnosti, zda ten model, kdy v kárných senátech sedí zase jen soudci, je optimální". Nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová formulovala už před časem své pocity ještě jednoznačněji, když soudcovský stav přirovnala k "nedotknutelné kastě". Veřejnost dnes samozřejmě neví, zda se soudce Berka něčím provinil či nikoliv, zda třeba jeho vzetí do vazby není jen kouřová clona k zakrytí jiných nepravostí.
Veřejnost ale na základě toho, co se už objevilo v tisku, má důvod pochybovat, že s konkursem na Union banku bylo vše v pořádku. A tady narážíme na další obecný problém, tedy na naprostou nepředvídatelnost soudních rozhodnutí. Vlastně jde ale stále o ten samý problém, protože neodvolatelnost soudců a nepředvídatelnost jejich rozhodnutí jsou zřejmě spojité nádoby. Na nejednotnost a nepředvídatelnost soudních rozhodnutí poukazují už delší dobu mnohé právní autority, včetně ministra spravedlnosti Pavla Rychetského. Stručně řečeno, i když je v zákoně něco taxativně a nedvojsmyslně napsáno, každý soudce si to může vyložit jinak.
Nejen veřejnost, ale i odborníci pak nestačí úžasem kroutit hlavou třeba nad různými protichůdnými verdikty ve stejné kauze. Rozsudků a jednání, nad kterými zůstává rozum stát, přitom neubývá, spíše naopak. Jak napsal jeden publicista, "soudce musí být nezávislý, ale nesmí být postaven nad zákon a morálku, to nebylo povoleno v evropském myšlení ani bohům". Žádné velké úspěchy neslaví ani Nejvyšší soud, jehož úkolem je právě sjednocování judikatury. Také verdikty různých senátů Nejvyššího soudu jsou často zcela protikladné. Politici i většina právních odborníků se shodují v názoru, že se stavem českého soudnictví je nutné už něco dělat. Zazněly hlasy, že až bude Parlament měnit Ústavu, měl by se přednostně zabývat právě postavením soudců.
