Soutěže naoko

Od počátku letošního roku je vláda opakovaně kritizována, že stále častěji využívá výjimku ze zákona o veřejných zakázkách a mnohamiliardové kontrakty zadává firmám, které si předem sama vybrala. Při schvalování zákona se přitom poslancům dostalo ujištění, že vláda nebude výjimek zneužívat. Současný stav je podle některých politiků už neúnosný a jak uvádí Zdeněk Vališ, může být impulsem pro změnu sporného paragrafu v dosavadním zákonu.

Výběrová řízení mají být pojistkou proti klientelismu. Tedy proti tomu, aby státní či jiní úředníci nerozdávali zakázky placené z veřejných peněz podle osobních kontaktů, ale podle zcela jasných pravidel, která umožní ucházet se o spolupráci s veřejným sektorem všem firmám na trhu. Někdy by ovšem takový postup mohl způsobit víc škody než užitku. Například při odstraňování škod po přírodních katastrofách. I když i v těchto případech by měl existovat mechanismus, kterým by se dalo zpětně ověřit, zda přece jen neexistovala jiná, výhodnější alternativa a zda o ní příslušný úředník musel vědět. Více rozpaků už ale vyvolává premiér Miloš Zeman, když nyní obhajuje zadání výstavby dálnice do Ostravy jedné izraelské firmě tím, že v případě vypsání výběrového řízení by se vše neúnosně protáhlo, zatímco celé Ostravsko čeká na dálnici jako na smilování. V tom posledním má premiér určitě pravdu. Přesto i méně vnímavý pozorovatel si musí položit otázku, proč vláda přidělila zakázku zrovna té a ne jiné firmě, navíc během jediného dne, když o schválení stavby rozhodl Zemanův kabinet už loni na podzim. Ale budiž, s přimhouřením obou očí lze uznat, že vláda nemá peníze na stavbu a izraelská firma jí vytrhla svou nabídkou o přijatelném způsobu financování trn z paty. To, že se na celém projektu budou podílet české stavební firmy, je nutné považovat za samozřejmost.

Existují ale případy, kdy obvyklé odůvodnění výjimky ze zákona, totiž že věc spěchá, těžko obstojí. Proč by se třeba měla vypsáním veřejné soutěže zbytečně protahovat revitalizace vozového parku Českých drah? Existují i další pravidelné akce, na něž by se soutěž mohla vypsat s předstihem. Vláda ale na vznášené námitky buď zřejmě odpovídat nechce, nebo odpovídá vyhýbavě. Což přirozeně neznamená, že by na jednotlivé ministry, popřípadě jejich úředníky mělo automaticky padnout -nedej bože - podezření z klientelismu a korupce. Dokonce se dá předpokládat, že většinou jednají ve zcela dobrém úmyslu, ve snaze prospět republice. Jenže zároveň jednají často proti smyslu výjimek ze zákona o veřejné soutěži. A právě to považují pozorovatelé za nepřípustné. Někdy přímo do očí bijící je ovšem obcházení ducha zákona i jiným způsobem. Zákon bohužel nic neříká, jaké zadání je u veřejné zakázky ještě férové, a jaké už tuto mez překročilo. To se děje tehdy, kdy je sice soutěž vyhlášena, ale její podmínky jsou ušity přesně na míru dodavatele, který byl vybrán předem. Výsledek je úplně stejný, jako když se soutěž nevypíše vůbec. A příklady táhnou. Když si tohle může dovolit vláda, proč by její postup neměl okopírovat třeba krajský hejtman? I stalo se, že jeden takový oblastní mocipán vypsal nedávno výběrové řízení na dodávku služebního auta. Podmínky byly přitom stanoveny tak detailně, že jim mohl vyhovět pouze jediný automobil - Audi A6 quattro. Diskuse v Parlamentu ohledně novely zákona o veřejných zakázkách bude tedy určitě velmi zajímavá.