Špitálníci chodili na čtyři mše denně, nesměli se přít, kdo zabil víc nepřátel
Kuks si vybral za své letní sídlo hrabě František Antonín Špork, jedna z nejzajímavějších postav českého baroka. Kdyby to neudělal, bylo by to zřejmě jen místní nevýznamné místo. Díky němu však v Kuksu pracovali umělci jako sochař Matyáš Bernard Braun, architekt Giovanni Battista Alliprandi či malíř Petr Brandl. Byly tu lázně a zámek, který už neexistuje. Se zámkem si však turisté dodnes pletou hospital, monumentální stavbu s kostelem na protějším břehu.
"Teprve 5 let po jeho smrti otevírá hospital jeho starší dcera Anna Kateřina. Ta do Kuksu pozvala řád milosrdných bratří, kteří se o chovance hospitalu starali. Vysloužilých vojáků, přestárlých a práce neschopných mužů tady bylo ubytováno 90 až 100. Staralo se o ně dvanáct milosrdných bratří. Když sem chtěl být muž přijat, tak si musel podat písemnou žádost. Doložil v ní, že bydlí na panství Choustníkovo Hradiště, kam Kuks patřil, že je nemajetný, nemá se o něj kdo postarat, a že je trestně bezúhonný. Tzv. koinspektor dost posoudil, a buď byl muž přijat, nebo mu byla žádost zamítnuta."
Špitálníci chodili denně na čtyři mše
"Péči v hospitalu měli muži zdarma, jelikož hospital byl vyživován z hospitalní nadace Františka Antonína Šporka. Zdarma bylo veškeré ošacení, jídlo, ubytování, i lékařská péče. Oni tu opravdu odpočívali, ti silnější mohli pomáhat nosit na stůl, prostírat a podobně. Denní režim měli pevně stanovený. Vstávali kolem páté hodiny, ustrojili se, došli na snídani. V sedm hodin šli na první mši. Pak měli druhou mši, pak odpočívali, měli oběd, odpoledne zase na jednu mši, na druhou, a kolem šesté hodiny šli spát."
Hospital sloužil i jako polní vojenský lazaret, protože sem byli sváženi vojáci z okolních bojišť. Bylo jich tu i několik stovek.
K jedům v černých lahvičkách mohl jen hlavní lékárník
"Všechny poličky vyplňují lékárenské stojatky. Do těch se dávaly jak suroviny na výrobu léků, tak i léky hotové. Je jich několik druhů, podle toho, co se do nich dávalo. Stojatky jsou z různých materiálů. Červené stojatky jsou dřevěné, dávaly se do nich hlavně suché sypké směsi, něco, co s tím dřevem nereagovalo. Tekuté tinktury a masti patřily do stojatek skleněných, porcelánových nebo keramických. Specifické potom byly stojatky černé. Ve skříních musely být zamčené, a klíč měl jenom hlavní lékárník, protože v nich byly pouze jedy. Zajímavostí tady nade dveřmi je jednorožec. Hlava je dřevěná, ale roh je pravý. Samozřejmě není z toho bájného zvířete, ale z mořského kytovce narvala. Prášek z rohu se používal třeba proti hadímu uštknutí, pánové ho používali jako afrodisiakum."
"Je tu freska, čili malba do vlhké omítky. Vidíme Ježíše Krista v takové pomyslné nebeské lékárně. S ním jsou tam tři základní křesťanské ctnosti - víra, láska a naděje, a za nimi přichází pro radu milosrdní bratři v černých kutnách. Tahle lékárna fungovala až do roku 1945. Už za druhé světové války nefungovala pod správou milosrdných bratří, ale pod správou civilní. Její činnost končí v souvislosti s odsunem Němců z Kuksu. Potom s úbytkem obyvatelstva a hlavně s tím, že se rozšířili lékárny v okolních městech, tak už pozbyla svůj význam. Hned od roku 1946 sem začali proudit první turisté. Neměla žádnou velkou proluku a z toho farmaceutického provozu se přešlo rovnou na turistický."
