Srovnání ekonomik, ne lékařů

Život slovenského prezidenta Rudolfa Schustera, podobně jako před časem českého prezidenta Václava Havla, zachraňovali v uplynulých dnech lékaři v rakouském Innsbrucku. Tato okolnost vyvolala širokou diskusi o úrovni zdravotnictví v zemích bývalé československé federace. Jak uvádí Zdeněk Vališ, všechny diskuse nakonec stejně končí jako vždy u známého problému - u financí.

Z malé ankety deníku Právo mezi českými občany vyplynulo, že vlastně všichni by se raději dali operovat českými, než zahraničními lékaři a že občané českému zdravotnictví vcelku důvěřují. Prezident České lékařské komory David Rath tvrdí, že většina našich lékařů snese po odborné stránce a šikovnosti srovnání s kýmkoli ze západní Evropy či Severní Ameriky. S tímto tvrzením budou jistě zahraniční lékaři souhlasit. Vždyť na mnoha věhlasných klinikách měli v uplynulých letech možnost se s prací českých lékařů detailně seznámit. A Václav Havel skončil před tím v nemocnici v Innsbrucku prostě proto, že ho akutní potíže postihly právě během dovolené v Rakousku. To, že si potom pozval na další zákrok opět rakouského profesora Bodnera i do Prahy, je z psychologického hlediska pochopitelné. Podle Davida Ratha je zároveň řada českých nemocnic vybavena na velmi slušné úrovni, která opět snese srovnání se západní Evropou. Jenže, pokud jde o celkovou zdravotní péči, hodnotí zpráva Českou republiku mezi 191 zeměmi až na 48. místě. Ostatní postkomunistické země jsou na tom sice ještě hůře, jenže Česko by se určitě raději srovnávalo právě s Rakouskem, které zaujímá ve světovém měřítku 9. místo.

V čem tedy české zdravotnictví zaostává? Individuálně jsou lékaři srovnatelní s vyspělým zahraničím, ale v Rakousku si třeba mohou dovolit mnohem více specializovanějších týmů, rychlejší přístrojovou a materiálovou obnovu. Největší zaostávání, viditelné na první pohled, je ale v technickém zázemí nemocnic, počínaje údržbou, úklidem, úrovní stravování a konče informačními službami. Není vůbec těžké nalézt příčinu zaostávání. Zkrátka výkonnější rakouská ekonomika dokáže poskytnout zdravotnictví více prostředků. Vcelku už letité banální konstatování. Letité jsou rovněž spory mezi politiky a zdravotníky, jak i přes omezené společenské zdroje dostat do zdravotnictví víc peněz. Což v podstatě znamená řešení otázky, jak by vlastně měl vypadat systém zdravotní péče. Jinými slovy, jak sladit prohlubující se rozpor mezi neomezeným nárokem na péči a omezenými zdroji ve zdravotnictví. Z ekonomického pohledu je to zřejmě problém hodný budoucího nositele Nobelovy ceny. Politici se s ním během uplynulých deseti let nedokázali poradit. Zatím nezbývá než se smířit se zmíněným zaostáváním i s faktem, že kvalitní čeští lékaři pracují za mzdu srovnatelnou s platy pomocného zdravotnického personálu v Rakousku.