Stát upraví filmovou klasiku pro diváky digitálního věku

Ministerstvo kultury přistupuje k digitalizaci zhruba dvou stovek klasických českých filmů. Nejde o to zachránit je před zničením, ale umožnit, aby v éře digitálních technologiií vůbec ještě mohly být promítány. Budou mezi nimi staré němé filmy Jana Kříženeckého, Trnkovy loutkové Staré pověsti české, slavná díla nové vlny i filmy z 80. let.

Většinu českých filmů vyrobených od počátků české kinematografie v roce 1898 do roku 1993, kdy byla privatizována státní filmová studia, spravuje stát prostřednictvím Národního filmového archivu a Státního fondu kinematografie. Za digitalizaci filmů má tedy odpovědnost ministerstvo kultury. Kancelář Media Desk zastupuje v České republice podpůrný program Evropské unie, z něhož vzešlo doporučení digitalizovat. Ředitelka Media Desk Daniela Staníková upozorňuje:

"EU vyzvala ve svém doporučení ze srpna 2006 k digitalizaci kulturního materiálu. Říká se v něm, že digitalizace je důležitý prostředek k zajištění přístupu ke kulturnímu materiálu pro budoucí generace a že v řadě případů už je digitalizace jedinou možností, jak tento přístup zajistit."

Proč je tím řešením právě digitalizace?

"Před několika lety začala digitalizace kin a ty technologie jdou kupředu tak rychle, že brzy, v průběhu dvou tří let už kina nebudou promítat jinak než digitálně,"

říká Staníková. Podle vedoucí odboru audiovizuálního dědictví ministerstva kultury Heleny Fraňkové nejde o to filmy uchovat. Filmový pás je podle ní spolehlivější než jakákoliv digitální podoba uměleckého díla. Které filmy jsou pro digitalizaci vybrány? V doporučení odborné komise najdeme díla všech významných filmových režisérů: včetně Gustava Machatého, Martina Friče, Františka Vláčila, Oldřicha Lipského, Karla Zemana, Miloše Formana, Věry Chytilové a desítek dalších. Nejsou tu zastoupeny pouze propagandistické filmy komunistického režimu, přestože i ony jsou důležitým pramenem poznání. Komise rozhodovala podle dvou hledisek, vysvětluje Helena Fraňková:

"Buďto že jsou natolik významné, že jsou považovány za kinematografické národní dědictví, nebo proto, že pro svou diváckou oblíbenost generují finanční prostředky pro Státní fond nebo pro Národní archiv, které jimi obchodují."

Podle hrubého odhadu odborníků bude tento výběr filmů digitalizován a restaurován za zhruba 500 milion korun. Fraňková ale čísla zpochybňuje:

"Dvěstě filmů a půl miliardy - to je odhad. Všechny novinové články, které hovoří o tom, že ministerstvo bude teď hned digitalizovat dvěstě filmů za půl miliardy... To prostě nejde, za prvé to nemáme v rozpočtu, za druhé musí proběhnout ještě několik dalších debat na téma, jak budou koncipována výběrová řízení na firmy, které budou digitalizovat a podobně."

Podle Fraňkové nelze zatím odhadovat, kolik bude restaurování jednotlivých filmů stát peněz proto, že každý je jinak dlouhý a také jinak poničený. Digitalizace filmu státem je problém střední a východní Evropy, kde po dlouhou dobu nebyl film v soukromých rukou a stát jako vlastník se proto musí o filmové bohatství postarat. Nemůže také navazovat na západní knowhow. Výzva Evropské unie k digitalizaci se netýká jen filmu ale i dalších uměleckých materiálů: knih, fotografií a podobně.