Státní cena Bryczovi k narozeninám námětu
Když jsme před dvěma týdny představovali Boženu Správcovou, autorku básnické skladby Požární kniha nominovanou na státní cenu za literaturu, nebylo ještě známo, kdo kdo bude oceněn. Volba komise nakonec padla na jiného z nominovaných - mosteckého povídkáře a prozaika Pavla Brycze. O jeho knize Patriarchátu dávno zašlá sláva hovořil s autorem Vilém Faltýnek.
Text této písně pro mosteckou skupinu Zdarr napsal Pavel Brycz, šestatřicetiletý autor, jehož jméno bylo až dosud širší veřejnosti téměř neznámé. Vše se změnilo v okamžiku, kdy jeho poslední, zatím nejrozsáhlejsí próza získala státní ocenění. V knize si vzal za námět osudy své rodiny, jejíž kořeny sahají až na Ukrajinu. Tohoto tématu se dotýkal už v předchozích povídkách a po mnohaletém úsilí ho rozpracoval do podoby románu.
"Můj dědeček přišel z Ukrajiny a protože jsem ve věky, kdy mě mé kořeny zajímají, tak jsem si vytvořil takovou fiktivní kroniku rodiny, byť na některých příbězích, které jsem doma vyslechl. Snažil jsem se vytvcořit legendu, vyprávění o rodině, ve které se mísila krev ukrajinská, německá a česká, na které se podepsaly dějiny a cesta od jistot, řekněme pravoslaví, k nejistotě, kterou prožíváme dnes."
Připadá vám, že vám vaše ukrajinské kořeny dávají něco, co byste jinak neměl a co je dobře, že máte?
"Čím jsem starší, tím víc mi připadá, že v našich genech je zakódováno něco, co se najednou projeví, aniž bychom si to dovedli racionálně zdůvodnit. Myslím, že jsem tak získal určité prvky prožívání a chování, a minimálně mě mé kořeny obohacují o skeptický pohled východu na západ. Srážka východu se západem v mém prožívání mi pak pomáhá k tomu, že ty příběhy jsou dramatické, a to se mi jako vypravěči hodí."
Je v moderní literatuře 20. století něco, co považujete pro sebe za zásadní, významné?
"Já toho mám spoustu, co mám hodně rád."
Je něco, na co jste zvlášť myslel při psaní Patriarchátu?
"Rozhodně na G. Grasse, na Plechový bubínek. Obraz Liberce ze střípů vyprávění mého otce, který tu žil jako sudetský Němec, mi připomínal Gdaňsk z Plechového bubínku. Tam se taky prolínal slovanský a německý prvek. Je to pro mě zásadní kniha. Ne že bych ji nějak chtěl kopírovat, ale myslel jsem na ni a hodně jsem tleskal, když G. Grass dostal Nobelovu cenu."
Já musím říct, že mě jako čtenáře v některých momentech napadl i Šolochov a Tichý Don.
"Já bych Šolochova hned přiřadil za Grasse. Mám k tomu zážitek: Kdysi jsem ještě na gymplu chodil s jednou slečnou a toulali jsme se kolem kina a tam stály dvě ruštinářky - její a moje. A ony na kolenou prosily, abychom šli na Tichý Don. Tak jsme šli a ta slečna to vůbec nepřijala, ale já jsem se do Tichého Donu zamiloval. Pak jsem si to i přečetl a získal jsem do toho jiný vhled, a s tou slečnou jsme se rozešli. Tady jsme podle mě kulturní tradici a souvislosti z východu vytěsnili. Proto mě to lákalo i při psaní, vnést tam nějakou neznámou. To je devíza, kterou jsem díky otci a dědečkovi přinést mohl. Horší by bylo, kdybych neměl o čem psát. Jak říkal Hemingway o Starci a moři, měl jsem dobrého starce."
Brycz patří do literární generace reprezentované autory Jandourkem, Ludvou, Urbanem či Andronikovou. Původním povoláním je učitel, debutoval knihou Hlava Upanišády (1993) a za poetickou prózu Jsem město obdržel Ortenovu cenu pro autory do třiceti let. Vydal také knížky Miloval jsem Teklu a jiné povídky a Sloni mlčí. Námět románu sahá ještě před povídkové knihy.
"První kapitoly vznikly v roce 1994. Plán na knihu je daleko starší než Jsem město, která dostala cenu Jiřího oprtena, než povídky Miloval jsem Teklu, než novela Sloni mlčí, kterou jsem napsal diky grantu Unesco ve Francii. Měl jsem tedy napsaných prvních sto stran, myšlenku jsme nosil v hlavě a léta jsem neúspěšně žádal o granty, abych měl dlouhý čas na napsání dlouhého příběhu. Po sedmi letech jsem si vzal v práci dovolenou, měsíc neplaceného volna a došel jsem ke konci příběhu. Zbývající třetinu jsem dopisoval po víkendech a po nocích."
Čili ten námět je starý deset let?
"Ano, má deset let. Ta státní cena je vlastně hezký dárek k desátým narozeninám knihy."
S Pavlem Bryczem jsme hovořili i o způsobech jak prosadit literaturu na trhu, o působení médií i o vlivu reklamy. Pavel Brycz působil i v reklamě i v novinách, s obojím má osobní zkušenost. Podle něj se pronikání PR do života neblaze podepisuje i na existenci nezávislé kritiky. Jak se on sám brání tomu, aby psal s ohledem na úspěch, podřizovat se žádanému tvaru?
"Já vlastně nevím, co je to žádaný tvar. Díky grantu jsem ve Francii napsal knížku, lyrickou reflexi současné zmatené doby a svého působení v reklamě. Pak jsem na výzvu jedné americké literární agentky tu knihu poslal do Ameriky. Ona byla nadšená z mé poetiky, přirovnávala ji k Marquezovi a dalším autorům, které má ráda, já jsem byl samozřejmě polichocen, ale nic jsem nečekal. Ona mě totiž upozornila, že česká literatura v Americe nikoho nezajímá, ale dejme tomu, že někde na univerzitě by se to vydat dalo. No a pak mi napsala, že by to chtělo jen některé drobné změny a ty drobné změny byly naprosto zásadní! To bylo asi jedenáct položek a já jsem naprosto zíral. Jestliže má Ráda Marqueze protože je Marquezem a mě ocenila proto, že jsem to já - tan najednou ze mně chtěla udělat Danielu Steelovou. A já jsem odepsal, že o to nijak neusiluji a že tu knihu měnit nebudu. Je třeba být svůj, je spíš potřeba přivést lidi k vlastnímu pohledu, než se přizpůsobovat tomu, co jakoby chtějí. To je vždycky záhada a já jsem jako textař zjistil, že když si myslíte, že lidi písničku přijmou, často neuspějete, a jindy dáte do textu úplně stejný vklad jako do toho prvního, ale stane se zázrak, je tam něco, co zrovna v tu chvíli rezonuje s jejich myšlením. Kdybych dokázal kalkulovat, možná bych nějaké faustovské pokušení měl, ale protože to nevím a protože chci zůstat naivní laik, tak se nechávám překvapovat."