Steve Lichtag: moje původní jméno Zdeněk neuměli Američané vyslovit
Mohli jste ho vidět ve filmu Holky z porcelánu. Tehdy se jmenoval Zdeněk Loveček. Dnes se slavný filmař žraloků, jmenuje Steve Loveček Lichtag. Je členem řady mezinárodních porot a institucí zabývajících se přírodou a její ochranou.
Jak vlastně ke svému jménu přišel, prozradil v rozhovoru pro Český rozhlas.
„Lidé si myslí, že jsem Loveček proto, že lovím. Skoro mě mrzí, že jsem si nenechal i Zdeňka, protože jsem netušil, že se vrátím zpět do Česka. Do Ameriky jsem odešel v roce 1979. Američani neuměli moje jméno vyslovit, tak mi říkali „Cednek Lovsik". Když jsem dostával americké občanství, tak jsem přemýšlel, že bych si jméno změnil. Oni se mě ptali, jestli si ho chci nechat. Ani ta úřednice to neuměla vyslovit. Tak jsem se jí ptal, co si o tom myslí, a ona povídala, třeba Steve je hezké. Já říkám, ano, tak to tam napište. Já si myslel, že Steve by mohlo být podobné jako Zdeněk, ale pak jsem asi po roce zjistil, že Steve je vlastně Stephen".
Přijmení Lichtag je po jeho první manželce. Potápí se přes třicet let. Vše začalo v Americe na Floridě.
„Já jsem jezdil dlouho motorky, Moto GP. Zlámaných a sešroubovaných kostiček mám v těle dost. A po jednom větším zranění jsem začal mít obavy, abych nezůstal v Americe rozlámaný. Tak jsem to pověsil na hřebík. A najednou tam bylo takové podivné vakuum v životě. Já mám toho dobrodruha v těle asi po tátovi. Tehdy za mnou přišel kamarád a ptal se, co tady sedím, a říká: pojď se třeba potápět. Druhý den přinesl láhev, hodil mi to na záda a skopnul mě do vody. Zjistil jsem, že to je úžasné, a tam to začalo".
Steve Lichtag je úspěšným producent, režisérem, spisovatelem a také dobrodruhem. Jak se už zmínil, dobrodružství má v krvi zřejmě po svém otci.
„Můj táta pocházel z malé vesničky od Valašských Klobouk. Byl jeřábníkem, ale nechtěl zůstat těch padesát metrů nad zemí. Stal se z něho stíhací pilot. Měl obrovský smysl pro humor, byl to takový recesista, průšvihář. Zatáhl mě do krásného dobrodružného světa. Vyprávěl mi příběhy a naučil mě lovit ryby rukama někde v potocích. Myslím, že toho dobrodruha mám v sobě po tátovi. Dokonce jsem s ním letěl v letadle, dělal se mnou všelijaké přemety, smál se tomu, když jsem zvracel. Několikrát se mu podařilo omylem přelétnout z Československa do Německa. Šílené příběhy. Dokonce jednou přistál v hospodě s helikoptérou. Dodnes na to lidé vzpomínají, že tam byl jeden pilot, který přistál s helikoptérou na hospodském dvoře, a střechu pak museli opravit".
Viděl jsem Čelisti. Když jsem viděl žraloka, měl jsem strach
Steve Lichtag napsal dvě knihy. Vydavatelé na něj tlačí, aby vydal knihu i o svém životě. Ale možná potěší čtenáře pohádkami z podmořského světa, které vypráví svým dcerám. Podmořský život ho provází roky. Svého prvního žraloka viděl v Americe. A protože viděl i film Čelisti, měl k nim značný respekt a v prvních okamžicích zažíval strach.
„Byl jsem v takové partě lovců. Jako potápěči jsme lovili ryby pod vodou. Samozřejmě žraloci přicházeli. Tam jsem se s nimi poprvé potkal. Ten strach brzy přešel. Pak si na ně člověk zvykne, a začne objevovat jejich krásu. Vidět žraloka a mít ho vedle sebe, je strašně vzrušující. Uplynulo patnáct let, než jsem si vymyslel ten šílený projekt, že bych šel točit velkého bílého žraloka. Za tím jsem musel do jižní Afriky. Dodělali jsme tehdy film s nějakým hejnem žraloků, myslím se to jmenovalo Žraločí tango u Walkers Cay. V hospodě jsme si o tom povídali, a já jsem plácnul, že udělám další film s velkým bílým, a bylo to. A potom se najednou objeví ta ploutev, ten ozubený autobus. V člověku se to úplně přepne. Najednou se ze mě stal lovec těch obrázků. Člověk si vezme kameru, skočí do té vody. Rychle si zkontroluje, jestli všechno funguje, a úplně zapomene na to, co dělá".
Život v oceánech opravdu mizí
Steve Lichtag točí filmy od poloviny 80. let. Natočil i hraný dokument Aldabra: Byl jednou jeden ostrov, o utajeném ostrově uprostřed Indického oceánu. Pět let trvalo, než dostal povolení k natáčení. Jeho filmy jsou zaměřené na životní prostředí, především moře, oceány a podmořskou faunu a floru. A sám vidí, jak životní prostředí trpí.
„Život tam opravdu mizí, žraloci jsou vybíjeni, a to stále více a více. Za posledních několik let, kdy se znásobila aktivita na ochranu žraloků, tak se také znásobilo vybíjení žraloků, a je to jen kvůli těm ploutvím. My lidi jsme takoví blbečkové, že všechno vybijeme a teprve až zjistíme, že nemáme co, že už všechno vymírá, tak začneme přemýšlet, co s tím, ale to už možná bude pozdě. Já se snažím, aby měl každý film nějaké poslání, aby se tam dostaly emoce, což není jednoduché. Snažím se zůstat tím nezávislým filmařem, přestože dělám i jiné třeba komerční filmy, tak ale u těchto mých filmů se snažím nechávat si ten časoprostor, aby film opravdu dozrál a měl emoce, aby lidi ovlivnil. Většinou to funguje na tu mladší generaci".
