Svatý Vintíř – nepřítel národa i symbol smíření
Svatý Vintíř - na rozdíl od knížete Václava, jehož svátek si 28. září připomínáme, nebyl panovníkem, ale měl k nim velmi blízko - k těm českým i těm německým. A i to je důvod, proč nám jméno poustevníka a diplomata Vintíře téměř vymizelo z paměti a proč se do ní teď pomalu vrací.
Roku od narození Páně 1045 zemřel mnich Vintíř dne 9.října.
Společně míříme za Vintířovým hrobem do baziliky svaté Markéty. Jsme si ale vůbec jistí, že tady hrob skutečně je?
"Ano, určitě je tady na Břevnově pohřbený. Jestli je to ale přesně to místo, tak to nevíme. Deska totiž byla na své současné místo dosazena až druhotně. Kostel je navíc barokní a ze středověku tady nemáme skoro nic. Až do šedesátých let 20.století se nevědělo, kde ten středověký kostel přesně byl, až rozsáhlý archeologický výzkum Vladimíra Píši při zkoumání barokní hrobky objevil pod presbytářem rozsáhlou románskou kryptu, do které pak sestoupíme.
Náhrobní kámen je z opuky a vypadá velmi zvláštně. Je vsazen do stěny kostela a tváří se jako velmi starobylý kámen, který byl podroben nějaké destrukci během věků. Naši kunsthistorici svou analýzou dokládají, že tato deska mohla vzniknout někdy kolem poloviny 13. století a shoduje se s obrazy a reliéfy, které se v té době zhotovovaly. Pokud by tomu skutečně tak bylo, tak by to znamenalo, že tento náhrobní kámen vznikl v souvislosti s kanonizací svatého Vintíře. Břevnovský klášter, český král Přemysl Otakar II. a dolnoaltašský opat Herman požádali společně v Římě o Vintířovu kanonizaci a tady u jeho hrobu na Břevnově se sbíraly zprávy o zázracích, které se zde odehrávaly. Část z nich je skutečně dochována a jsou to většinou více či méně bizarní zázraky nějakého uzdravení."
Většina zázraků se odehrála v břevnovském klášterním kostele u Vintířova hrobu. Zaznamenáno bylo i několik kuriózních zázraků. Například břevnovský klášterní včelař jménem Ztres kradl med z úlů a předstíral, že je to dílo zlodějů. Jedné noci, když křičel jakoby na zloděje kradoucí med, ho však popadl ďábel. Odnesl ho k bráně kláštera, kde byl na tři dny přivázán ke sloupu. Poté na příkaz svatého Vintíře démon v podobě černého ptáka odletěl a ze včelaře spadla pouta. Z vděčnosti pak líbal světcův hrob a slíbil, že už krást nebude.
Zapomenutý kult
Rozebrali jsme si podrobně Vintířův náhrobek i posmrtný život, ale nic jsme si ještě neřekli o něm...
"Než se k tomu ale dostaneme, chtěl bych ještě zdůraznit jednu věc. O Vintířovi dneska v Čechách skoro nikdo neví, přestože v době barokní byl jeho kult velmi silný a to právě tady, na břevnovském opatství. To se všechno změnilo v polovině 19. století, kdy František Palacký ve svých dějinách napsal, že to byl Vintíř, kdo v létě 1041 pomohl převést německé vojsko z Bavorska do Čech, a tak podstatně přispěl k české porážce. A tak se z Vintíře světce takřka přes noc stal nepřítel českého národa. Jeho kult se stáhnul na Šumavu, kde ho uctívali dál, protože tam žili sudetští Němci. Po II. světové válce se povědomí o Vintířovi ztratilo. Až teď, po Sametové revoluci, je z něj hlavně na Šumavě znovu takový stavitel mostů mezi Čechy a Němci."
„V Rinchnachu se od roku 1955 hrávala v létě o svatém Vintířovi lidová oslavná hra, naopak komunistické Československo zřídilo v roce 1952 v okolí Dobré Vody vojenský výcvikový prostor, v němž byla Vintířova kaplička na Březníku o pět let později odstřelena. V pražském Vinohradském divadle se pak v 60. letech hrála hra Františka Hrubína Oldřich a Božena aneb Krvavé spiknutí v Čechách, v níž Vintíř vystupoval v roli hlavního zloducha. Stejně tomu bylo i v její filmové podobě od Otakara Vávry. Teprve po pádu železné opony se situace změnila. Nejdříve byl zrušen vojenský výcvikový prostor a pak znovu postavena Vintířova kaplička na vrcholu Březníku. Obnovily se i pouti na Dobrou Vodu. Sv. Vintíř přestal Čechy a Němce rozdělovat, naopak se stal symbolem usmíření a přeshraniční spolupráce.“
Vintíř a Přemyslovci
"Je to obraz vynikajícího barokního malíře Petra Brandla. Představuje poslední přijímání svého Vintíře. My ho vidíme už ležícího, před ním stojí v ornátu pražský biskup Šebíř, který mu podává hostii. Zprava na umírajícího hledí český kníže Břetislav a shora už přichízí světlo, protože jde o okamžik bezporostzředně před Vintířovým odchodem na věčnost. Tato scéna je klíčová pro uctívání Vintíře mezi Čechy a klíčová pro pochopení toho, proč se Němec Vintíř stal českým patronem. V polovině 13. století, když se jednalo o kanonizaci, byla zde na Břevnově sepsána nová legenda o svatém Vintíři, která byla sepsána ze starších textů. Nově tam byl přidán text o tom, jak se Vintíř setkal s knížetem Břetislavem, který ho měl objevit na Šumavě, když pronásledoval jelena. Kníže dojel až na Dobrou Vodu a Vintíře nalezl v poustevně. K Břetislavově údivu mu Vintíř oznámil, že už ho dávno zná, protože byl kdysi jeho kmotrem. Projevil přání, aby příští den přišel kníže znovu, že může být přítomen jeho smrti. Ten tomuto přání vyhověl, přišle v doprovodu biskupa, který odloužil mši a podal mu svaté přijímání. Důležité je, že Vintíř pronese ke knížeti několik proseb, především pak, aby ho pohřbil na Břevnově a aby o toto opatství náležitě pečoval. Znamená to jediné: autor životopisu byl odtud a říká svým současníkům, že je potřeba o Břevnov pečovat. Navíc je tam ještě jedna důležitá spojka: tím, že je tady kníže prohlášen za kmotřence svatého Vintíře, tím dochází ke spojení Přemslovců se samotným světcem."
Zpět o 1000 let
"Ve srovnání s jinými světci o něm toho víme docela dost. Existují dva soudobé životopisy od lidí, kteří ho osobně znali. Je zajímavé, že jej vidí i poněkud kriticky, není to čistá hagiografie. Josu to spíše životopisci, kteří popisují jeho životní příběh s odstupem."
Takže co o něm víme?
"Vintíř pocházel z významné šlechtické rodiny z Durynska. První zprávu o něm máme z roku 1005, kdy se rozhodl, že vstoupí do kláštera. V té době byl vdovcem a otcem minimálně dvou synů. Spřátelil se se svatým Gothardem, který byl mimo jiné i opatem v Dolním Altaichu na Dunaji v Bavorsku. V roce 1005 byl přijat do noviciátu, který si měl odbýt právě v Dolním Altaichu. Jeho skutečným úmyslem bylo stát se proboštem v Göllingen, to bylo poblíž jeho statků v Durynsku. Gothard pro to neměl příliš pochopení. Zdálo se mu nebezpečné, aby se tak brzy stal představeným. Nicméně po ročním noviciátě se tak skutečně stalo, ale poměrně rychle to skončilo fiaskem. Vintíř neuspěl a byl donucen k tomu, aby se toho úřadu vzdal a byl opět odeslán do Dolního Altaichu. Byl ale šlechtic a asi jen těžko dokázal žít v nějakém podřízeném postavení jako obyčejný mnich. Po krátké době si vyžádal svolení odejít do poustevny. Nejdříve na horu Ranzinger, v krásné krajině v předhůří Šumavy, pak šel o něco více na sever, do údolí říčky Rinchnachu, kde založil svůj klášter, který byl zrušen až v roce 1803, ale stojí dodnes a tam je dneska centrum vintířovského kultu."
"To se stalo mnohem později, já ještě chvíli setrvám ve starší době. Tehdejšímu císaři Jindřichu II., který Vintířovy kroky sledoval, se založení kláštera hodilo. Kláštery byly tehdy jediné instituce, které byly schopny provádět kolonizaci území. Jsme v době raného středověku a Vintíř se ocitl na území mezi Dunajem a Šumavou, která byla jen velmi málo osídlena. Kláštery měly kromě svých duchovních záležitostí také za úkol kolonizovat okolní krajinu. Kolem byl prales, který bylo potřeba vyklučit, obdělat půdu a začít stavět vesnice. Krajina se tak postupně osidlovala, což bylo velice důležité pro fungující ekonomiku tehdejších států. A právě Vintířův klášter se na kolonizaci podílel.
Z Vintíře se stal také člověk, kterého bychom dneska mohli označit jako diplomata. Byl šlechtic s vysokými kontakty, nikdy neztratil ze zřetele vysokou císařskou politiku a tu a tam ho vidíme ve velké vzdálenosti od Rinchnachu na nějakém důležitém úkolu. V roce 1034 intervenuje u císaře ve prospěch českého Oldřicha, který byl předtím sesazen. Císař jej znova dosadí, ale tak, že vedle Oldřicha pak musí vládnout i jeho bratr Jaromír. Šlo o radu typu: rozděl a panuj. Byl sice mnich a pak poustevník, ale neustále cestoval. Tak se s ním můžeme setkat třeba v Uhrách, byl patrně vzdáleným příbuzným prvního uherského krále Štěpána a spolupůsobil tam při zakládání kláštera benedektinů v Bakonybélu."
"Pozdější fikcí je bezesporu nejslavnější zázrak svatého Vintíře, který se prý odehrál na dvoře svatého Štěpána. V roce 1728 ho zvěčnil na stropě Tereziánského sálu břevnovské prelatury slavný bavorksý malíř Kosmas Damián Asam. Zázrak jako první zaznamenal až autor Vita s. Gunteri, tedy neznámý břevnovský benediktin píšící ve 13. století. Podle něj prý "svatý Vintíř usedl spolu s králem v čase oběda ke stolu, král mu předložil pečeného páva a začal ho důvěrně vybízet, aby pojedl maso. Leč svatý muž, který žil podle řeholních předpisů, se takových pokrmů zdržoval, ba je zcela odmítal. Král však jeho vůli nemálo odporoval, a usiloval nejen prosbami, ale též příkazy, aby předložený pokrm snědl. Co měl muž boží učiniti? Slíbil, že králův příkaz poslechne, ale zároveň důvěřoval v Boží pomoc. I stalo se, že obvyklým způsobem vykonal mezi spolustolovníky modlitbu, složil hlavu do rukou, a v slzách prosil milostivého Boha, aby se neposkvrnil nedovolenou stravou. Jaká to divná, předivná věc! Když služebník boží dokončil modlitbu a zvedl hlavu, pečený pták na stole obživl a před očima všech odletěl."
Pomocník Němců? Svatý muž? Obojí?
"Ano, konečně. V roce 1040 dojde k překvapivému zvratu. Vintíř předá svůj klášter v Rinchnachu svému mateřskému domu v Dolním Altaichu a odejde odtamtud na českou stranu Šumavy na Dobrou Vodu pod horou Březníkem. V textech to není vysvětleno, proč tento krok učinil, ale pochopíme to, když se podíváme na dobové souvislosti. Jde totiž přesně o okamžik, kdy německý císař chystá novou válečnou výpravu proti Čechům a Vintíř se přemisťuje nikoliv na nějakou ztracenou vartu, ale k celnici, která tam byla, k důležité cestě, která vedla přes šumavský hvozd a kde zřejmě poblíž byla zemská brána, která se střežila. Vintíř měl evidentně nějak napomáhat při zmíněné válečné výpravě. Že tomu tak skutečně bylo, víme z vypravování několika kronikářů. V srpnu císař skutečně přijel k českým hranicím a byl tam od Břetislava drtivě poražen. Vintíř pak dostal důležitý úkol: měl informovat severní část císařského vojska, která operovala pod Krušnými horami už na našem území v údolí řeky Bíliny. Měl jim tlumočit císařův rozkaz stáhnout se do Saska."
Takže Palacký zase nebyl tak úplně mimo...
Svatého Vintíře na Břevnově připomíná i iluzivní oltář s náhrobkem na vnější straně baziliky a zbytky románské krypty, která je datována právě podle pohřbu světce, na kterého Češi už skoro zapomněli.
Dlouhá byla Vintířova cesta za svatozáří. Ač Durynk, který prožil značnou část života v Bavorsku, stal se nakonec českým světcem. To proto, že se jeho hrob nacházel v břevnovském opatství u Prahy. Zde leželo centrum Vintířova středověkého i barokního kultu, který se teprve v moderní době přenesl na Šumavu. Samotný sv. Vintíř přitom vůbec není postavou převážně legendární jako celá řada jiných světců. Naopak je poměrně dobře zachycen v soudobých pramenech. Ve středoevropských dějinách kolem roku 1000 by bez něj zela díra.
