Fenomén poutnictví - první českou poutnicí byla v 10. století Mlada
Tunika, hůl, mošna na cenné věci. Tak vypadalo vybavení středověkého poutníka. Během cesty se setkával s řadou překážek, divokou zvěří, špatným počasím, lupiči i nemocemi. Cíl cesty? Jeruzalém a Řím.
"U nás je fenomén poutnictví spojen s postavami českých světců. To je desáté, jedenácté a dvanácté století. Tehdy jsou zaznamenaní první poutníci na posvátná místa křesťanství - Jeruzalém a Řím. Tedy místo spojené s počátkem křesťanství, to je Jeruzalém, a pak místo, které je spojené s apoštoly Petrem a Pavlem, to je Řím."
Jaké se o cestách poutníků dochovaly zprávy?
"Zmiňme nejdříve touhu navštívit Řím, to je u svatého Václava. Toho legendy představují jako vládce z donucení, který by byl nejraději mnichem. A píše se v nich, že chtěl navštívit Řím, a tam se stát mnichem. To se mu nepodařilo, dřív než to mohl uskutečnit, tak ho zabil bratr. Ale první, kterému se to podařilo na konci 80. let 10. století, byl svatý Vojtěch, druhý pražský biskup. Řím si dokonce tak zamiloval, že tam zůstal dlouhé čtyři roky. Pak šel ještě jednou, a dokonce se tam stal mnichem. V jeho životopise se říká, že původně směřoval do Jeruzaléma, ale nakonec zůstal v Římě. Čili to je 10. století, ty nejstarší zmínky. Pak víme, že byl v Římě Vintíř, že tam dokončil své povolání k duchovnímu životu. To je 11. století, pak máme taky světce 12. století. To je třeba Hroznata, zakladatel kláštera v Teplé, který navštívil také papeže. To jsou ti naši nejstarší poutníci do Říma."
"Máme velice málo písemných pramenů. To jsou vlastně životopisy světců, kterým říkáme legendy. V nich se stručně popisuje, proč chtěli putovat do Říma, případně co tam dělali. Ještě mohu připomenout první ženu - poutnici, a to je Mlada, dcera Boleslava I. Otec ji poslal do Říma někdy v roce 967 s důležitým úkolem, aby u papeže domluvila založení pražského biskupství, a prvního pražského kláštera u sv. Jiří na Pražském hradě. Úkol splnila na výbornou, protože dostala od papeže schválení k založení obou institucí. Navíc se tam sama stala řeholnicí, a přijala nové jméno Marie. Byl to diplomatický úkol a navíc to bylo spojené s poutí k hrobům apoštolů. Takže to je naše první česká poutnice."
Světci jsou osoby, u kterých se ví, že se vydali na pouť, ale byla i řada lidí bezejmenných. Zmínky o nich můžeme najít ve zprávách o zázracích světců.
"A v těch legendách, je vždycky připojen seznam zázraků. Někdy je tam uvedeno jméno, ale to by nám stejně nic neřeklo, protože další příběh toho člověka neznáme. Někdy jsou tam uvedeny další podrobnosti, třeba povolání, že to byl kovář nebo obchodník, že tam dal nějaký dar, například zaplatil vybavení nebo okrasu hrobu, nebo tam věnoval nějaké peníze, aby se mohla sloužit mše. Poutnictví byl fenomén, který byl rozšířený napříč celou společností. Začíná už ve středověku, a táhne se potom do raného novověku. Tam se pak objevují ta klasická poutní místa, která jsou spojena více s kultem Panny Marie. To je například Stará Boleslav. Dneska se do Staré Boleslavi chodí kvůli svatému Václavovi, ale to ve středověku to tak nebylo. Chodilo se do katedrály kvůli tzv. palladiu země české, což je medailon Panny Marie."
V 17. a 18. století si poutníci vozili zásoby na voze
"Buď se jednalo o poutě prosebné nebo děkovné. Zároveň byly také poutě kajícné, protože ten účastník pouti se tím putováním snažil odčinit své hříchy. Pouť mohla být uložena dokonce za trest, jako kajícný skutek. To je spojeno s tím individuálním poutnictvím. Při kolektivním putování je osobní zbožnost také přítomná, ale je to zároveň výraz lidové zbožnosti, je to do jisté míry organizováno církví, a je to tak trochu i společenská záležitost. Reformátoři v 16. století kritizují poutnictví, říkají, že je to jenom příležitost k hříchu. Zapomněli, že je to pro prostého venkovana příležitost k určitému vybočení z jeho denního stereotypu. Ten člověk si potřeboval na pouti svým způsobem odpočinout, nikoliv fyzicky, protože ty poutě byly poměrně náročné. Byl to i okamžik setkávání se sousedy, společné prožívání. Bylo to o dost jiné prožívání, než když člověk putoval sám někam přes půl Evropy, a měl to uložené za nějaký nedobrý skutek."
Dochovaly se informace, jak putování probíhalo, kolik bylo ve skupině lidí? Jak třeba chodili oblékaní?
Která poutní místa byla nejoblíbenější?
"V Čechách po celé 17. století byla tím úplně nejvýznamnějším poutním místem Stará Boleslav. A palladium země české, což je měděný reliéf, údajně vyoraný rolníkem, ale původně předmět, který patřil svatému Václavu, který se před palladiem modlil. Ve skutečnosti je renesančního původu. Palladium získalo na popularitě v průběhu třicetileté války. Když Sasové obsadili Prahu v roce 1631, tak palladium, aby ho pohaněli, vystavili na pranýř, a když byli Sasové vyhnáni, tak bylo palladium zachráněno, a o to více uctíváno. Byl pro něj postaven obrovský mariánský kostel ve Staré Boleslavi. V 18. století větší počet poutníků navštěvoval Svatou Horu u Příbrami. Chodilo tam hodně poutníků i z okolních zemí, přicházeli bavorští nebo rakouští poutníci. Z těch významnějších regionálních míst pak můžeme jmenovat třeba Hejnice v severních Čechách, nebo Římov v jižních Čechách. I tady v Praze máme poutní místa, například Bílou horu."
"Ano, Velehrad, pak Svatý kopeček u Olomouce spjatý s pověstí o porážce Tatarů, nebo Křtiny u Brna a další."
Spočítal jste, kolik jste navštívil poutních míst? Stihl jste je všechny?
"Určitě všechny ne, některá mi chybí. Musím se zahanbeně přiznat, že jsem ještě nebyl na svatém Hostýně. Ale ta významnější česká si troufám říct, že jsem navštívil všechna, některá i několikrát. Zajímavé je sledovat, jaké památky tam po sobě poutníci zanechávali. Zlatou érou bylo baroko. Děkovné poutě byly spojené s tím, že tam poutníci přinášeli dary. Jako výraz díků za zmírnění nebo odvrácení katastrofy. To jsou témata těch krásných votivních obrázků, kde máme vždycky nápis, komu se co stalo, kdy se mu to stalo, většinou tam bývá přesné datum, a vyobrazení té událostí. Například dítě vypadlo z vozu, vůz ho přejel, dítě přežilo, nebo různé jiné nehody, které nakonec skončily pro toho postiženého dobře, a on si v té kritické chvíli vzpomněl na konkrétní zázračnou Pannu Marii. Když byl ušetřen nejhoršího, tak to chápal jako božskou přímluvu, a samozřejmě se náležitým způsobem cítil povinen poděkovat.
Jak si vysvětlujete, že poutě jsou dosud?
"Lidé, a v tomto případě věřící, potřebují velmi intenzivně ten společný zážitek, to společné duchovní naladění, kterého lze dosáhnout právě při putování. Je to určitě jiný způsob prožívání, než pocity individuálního poutníka. To má také obrovskou sílu duchovní, ale je to jiný způsob zážitku."
Našel jste nějaké poutní místo, které na vás zapůsobilo nějakou zvláštní silou?
"Určitě Římov. Úžasná je i skupina poutních míst v severní Itálii, tzv. Monti Santi, Svaté Hory, kterých je celá skupina v severní Lombardii, v Piemontu. Každé poutní zastavení představuje ohromné divadlo s mnoha postavami. Působí to neobyčejně živě, i když jsou to sochy. Mnohá tato poutní místa představují i velký fyzický výkon. Naproti tomu taková masově navštívená poutní místa ve mě zanechávají rozpačité pocity, jako Lurdy, Fátima v Portugalsku, ale bohužel třeba i Loreto. Tam v tom množství lidí se jakýkoliv duchovní zážitek úspěšně ztrácí."
"Část Evropy je stále křesťanská. Motiv je tedy v zásadě stejný, je to náboženská pouť. V dnešní době je tu už i vliv turismu, řekněme ta Svatojakubská cesta. Řada lidí už tam nechodí z náboženských důvodů, je to fenomén sám o sobě. Je to určitý sportovní výkon. V evangeliu říká Ježíš, že přijde doba, kdy nebudete Boha uctívat ani na této hoře, ani v Jeruzalémě, ale v duchu a v pravdě. Takže křesťanství samo o sobě nepotřebuje nějakou pouť, nějaké místo, Bůh se může uctívat kdekoliv. A z toho vyplývá, že pouť, která se koná, nemusí mít ani náboženský charakter. Může to být spojeno s fenoménem čistě kulturním nebo sportovním."
Vykonal jste nějakou pouť?
Je nějaké poutní místo, které vás duchovně vnitřně oslovilo?
"To byl právě Hostýn. Je to takové zvláštní místo, najednou se ten kopec zdvihne nad Hanou. Celá ta atmosféra toho místa, ty zpěvy. Jakoby vystoupíte, a teď budu citovat z písma: vystoupíte na Hospodinovu horu, a ocitnete se v trošku jiné atmosféře. To člověk nemůže cítit asi vždycky, když tam přijde. Navíc je tam řada prodejců, což vás trošku rozptyluje, ale přece jenom to tam člověk může někdy zažít."
