Švédský pobyt Bedřicha Smetany: umělecké úspěchy i přítelkyně Fröjda
Švédský přístav Göteborg v polovině 19. století. Právě tam a právě tehdy strávil pět sezón skladatel Bedřich Smetana. Zažil tu velké umělecké úspěchy, vztah s krásnou Fröjdou i smrtelné onemocnění své první ženy Kateřiny. Sám tuto dobu považoval za jednu z nejdůležitějších ve svém životě.
Ve skutečnosti většina z nás žádnou z jeho oper na jevišti nikdy neviděla. Známe z nich leda sbor z Prodanky „Proč bychom se netěšili" a fanfáry z Libuše. Vybaví se nám začátek Vltavy, a kdo někdy cvičil na klavír, nejspíš přehraje Louisinu nebo Bettinu polku. Možná si ještě vzpomeneme, že Smetana k stáru ohluchl a skončil v blázinci. Jaký však byl tento opravdu velký skladatel ve skutečnosti? Čím si prošel a co všechno musel v životě překonat? Co ho to stálo, než se stal slavným a oslavovaným umělcem?
Bedřich Smetana v kostce
Jen pro připomenutí: narodil se roku 1824 v Litomyšli, jako jedenácté dítě v rodině sládka tamního pivovaru. Jeho otec měl ze třech manželství celkem osmnáct dětí, téměř polovina z nich se ale nedožila dospělosti. Bedřich dostal při křtu německé jméno Fridrich. Česky se sám přejmenoval až později, pod vlivem národního obrození. Stejně jako například Božena Němcová. I jeho prvním jazykem byla němčina. Německy psal své dopisy i soukromé deníky a česky se vlastně začal učit až jako dospělý. Však mu také čeští vlastenci dlouho vyčítali, že je odrodilec a jeho hudba jen kopíruje německé vlivy.
V dětství ho však potkala i událost, která pro něj bude mít tragický dopad. Bylo mu deset, když si se svými kamarády hrál u rybníka na vojáčky. Skleněná láhev, kterou naplnili střelným prachem, však ne a ne vybuchnout. Bedříšek to chtěl napravit, láhev mu ale explodovala v ruce. Kluci se báli přiznat, co vyváděli, tak mu ránu na tváři vymyli špinavou vodou z rybníka. Dostal těžký zánět, který sice přežil, do konce života se ale bude potýkat s jeho následky. Deformovanou tvář se mu podaří jakžtakž skrývat pod plnovousem, chronický zánět v čelisti mu však bude až do smrti působit velké bolesti a nakonec povede k hluchotě.
Bedřich sice projevoval velké hudební nadání, student ale byl dost mizerný. Vystřídal několik gymnázií, odmaturovat se mu ovšem podařilo s pomocí svého bratrance až v Plzni. O to víc si užíval studentského života. Nevynechal prý jedinou zábavu a byl velmi vyhledávaným tanečníkem. V Praze měl pak na otcovo přání studovat práva, rozhodl se ale pro hudbu. Tady ovšem narazil - tatínkova podpora rázem skončila. Bedřich se musel v Praze doslova při kondicích a často byl o hladu.
Přesto vydržel a po studiích si na Staroměstském náměstí otevřel hudební ústav. V tom mu už pomáhala vynikající klavíristka a jeho budoucí žena Kateřina Kolářová. Oženil se s ní ve svých pětadvaceti letech. Brzy se jim narodily čtyři dcerky, v krátké době však tři z nich zase zemřely. Pro mladé manžele to byla těžká rána, zvlášť smrtí hudebně nadané Bedřišky Smetana hodně trpěl.
Göteborg: cesta ze lepším životem
"Bedřich Smetana odcházel na podzim roku 1856. Jel na koncertní cestu, nikoliv za účelem nějakého trvalého pobytu v cizině. Důvody, které k tomu vedly, byly několikery. Smetana měl poněkud jiné plány, než mu umožňovala reálná politická a ekonomická situace v Praze. Byl populárním a vyhledávaným učitelem hudby a majitelem hudebního ústavu, což byla v té době profese celkem slušná a zajišťující živobytí. Nicméně Smetana měl poněkud vyšší umělecké ambice a plány a vyučování hudby ho příliš neuspokojovalo. Pak tu byla do jisté míry záležitost finanční. Ne že by na tom Smetanův ústav byl příliš špatně. Paradoxně v době, kdy Smetana do Švédska odjížděl, měj nejvyšší výdělky za celou dobu existence. Nicméně byla tady režie, poměrně velká rodina, i tyto ekonomické důvody mohly hrát roli. A možná to byl do jisté míry i trošku únik z tísnivé rodinné situace, kdy mu krátce po sobě zemřely tři děti, paní Kateřina už byla evidentně nemocná tuberkulózou a tyto tragické události dost zhoršily její psychický stav."
Jaký vlastně byl švédský Göteborg v době, kdy tam Smetana dorazil? V dopisech, které během prvního roku svého pobytu psal domů své ženě Kateřině, jej líčil jako výstavný přístav s bohatým společenským životem.
Pro mladého hudebníka, který se dosud tak tak držel na vodou, byl Göteborg ideální místo, kde se mohl umělecky prosadit. Místní hudbymilovná společnost ho rychle přijala mezi sebe. A v začátcích mu pomohl i další Čech:
"V Göteborgu už několik let působil houslista, dirigent a skladatel Josef Čapek. Byl to Čech, který v Praze vystudoval hudební konzervatoř, pak působil ve vojenských hudbách v Německu. Přišel do Göteborgu a nakonec tam zůstal. Byl kapelníkem, varhaníkem a jedním z organizátorů tamního hudebního života. Smetana se s ním profesně sblížil. Jednou z věcí, které tam zavedl jako novinku do hudebního života, byla tradice abonentních komorních koncertů. Hráli ve složení: Smetana klavír, Josef Čapek housle a August Meissner violoncello. Josef Čapek se tam pak i oženil a splynul se švédským prostředím. Později žil i ve Stockholmu a stal velmi uznávanou a oceňovanou osobností švédského hudebního života té doby."
Rodinná tragédie
"První rok, ten zkušební, zůstal Smetana v Göteborgu zcela sám,“ dodává Olga Mojžíšová. „Další léto strávil v Čechách a pak s sebou bral celou rodinu, ženu Kateřinu a jedinou dceru Žofii. Kateřina byla v té době už dost vážně nemocná a severské prostředí její tuberkulóze příliš neprospívalo, takže její zdravotní stav se zhoršoval. Takže i možnosti společenského vyžití a následování Smetany v bohatém společenském životě, který tam vedl, bylo omezené. I když zřejmě z počátku společensky žili.“
"Život v podstatě navázal na ten zaběhaný pořádek. Výuka, škola, privátní lekce, měl koncerty, vedl hudební spolek, takže Smetana byl maximálně vytížený. A pozvání a společenský život, který se tam pěstoval ve večerních hodinách, absolvoval i nadále. Možná ne tak intenzívně, jako když byl ve Švédsku sám. Přece jen měl i rodinný život. Betty ovšem do společnosti chodila s ním. Na společenské dění, kde se při okázalých hostinách vždy hodně jedlo a pilo, měli oba kritický pohled. Tento životní styl jim ne zcela konvenoval, přesto se ho účastnili."
Záhadná Fröjda Benecke
Se Smetanovým pobytem v Švédsku je však spojeno ještě jedno jméno, které je dodnes obestřeno určitým tajemstvím a vyvolává dohady. Fröjda Benecke!
"Paní Fröjda Benecke byla velmi krásná a vzdělaná mladá dáma. Byla manželkou jednoho ze švédských velkoobchodníků. Krátce po Smetanově příjezdu byla i jeho soukromou žačkou. Takových mladých žaček tam měl ovšem Smetana více, to nebyla žádné výjimka. Pak, když očekávala potomka, vyučování přerušila. Dnes se o ní v Souvislosti se Smetanou mluví proto, že byla velmi blízkou Smetanovou přítelkyní a ctitelkou. Nebyl to úplně formální vztah učitele a jedné z jeho žaček z vyšších společenských vrstev. Je pravda, a vyplývá to i z jeho deníků, že Smetana k Beneckovým velmi často docházel. Podobně byl ovšem téměř denně zván, zvlášť když tam byl sám, i do jiných obchodnických rodin a domů. Tam se žilo velmi intenzívně společensky. Takže on byl neustále vytížen společenskými povinnostmi. A Beneckovi po celou dobu patřili k jeho nejbližším přátelům, jejich dům navštěvoval velmi často."
Fröjda Benecke okouzlila Smetanu už při prvním setkání na plese. Věnoval jí také skladbu, do které zakomponoval písmena jejího jména:
O tomto vztahu, který jistě budil v nejvyšší göteborské společnosti určitý rozruch, se dozvídáme i ze Smetanových deníků.
"Smetana si vedl deník právě od doby, když odjel do Švédska. Bohužel ale jen v době, kdy tam byl sám, to znamená do léta roku 1857. Za následující půlrok a za rok 1858 deníky nemáme. Pak zase až v roce 1859, což už byla jiná etapa jeho života. Ovdověl a znovu se oženil. Deník si vedla i Kateřina, ten byl však retrospektivní. Tam máme zachyceno hlavně to, jak žili v Praze. Jeho deníková sada je ojedinělá, unikátní. Deník si vedl od r. 1840 a do roku 1843, s krátkou retrospektivou do roku 1847. Díky tomu máme velmi dobře podchycena jeho studentská léta. Pak nastala pauza, kdy žádný deník nemáme. Nevíme, zda si ho psal, nebo to nebylo zapotřebí, protože vplul do praktického života. Přišla rodina, vedl školu, měl povinnosti, společenské záležitosti, tam ale nemáme nic. A teprve když přijel do Švédska, si deníky zase začal vést. Od této doby si deníky vedl každoročně až téměř do posledního roku života."
Některé části Smetanových deníků však není snadné přečíst, připomíná muzikoložka Olga Mojžíšová.
"Pokud si Smetana psal zápisky, u kterých nechtěl, aby byly čitelné pro každého, používal zvláštní druh záznamu. Zdvojoval nebo různými slabikami prokládal jednotlivá slova, samozřejmě vždy v němčině. Takto si zapisoval velmi osobní záznamy, které nebyly pro každého. Na začátku roku 1859 máme záznamy, ze kterých je zjevné, že se s paní Benecke velmi sblížili a že jejich vztah měl i velmi osobní konsekvence. Nemáme ale doklady, jak hluboko v mezidobí, kdy ten deník nemáme, ten vztah šel. Na začátku roku 1859 je zjevné, že už byl konec."
Fröjda Benecke však sehrála ve Smetanově životě ještě jednou velmi úlohu. Když počátkem 70. let onemocněl a ztrácel sluch, požádal své švédské přátele o pomoc. A tehdy pro něj Fröjda zorganizovala sbírku, která vynesla přes 1200 zlatých. To Smetanovi umožnilo navštívit lékaře v zahraničí. Ukázalo se však, že ani největší lékařské kapacity mu už nemohou pomoci. Roku 1874 Smetana ohluchl docela. Svá největší díla, vrcholné opery a především cyklus Má vlast, tak psal už dočista hluchý.
Z učitele a klavíristy se stává skladatel
Vraťme se ale ještě zpátky do Švédska, kdy se Smetana pouští do svých prvních větších skladeb: "Švédsko znamenalo přelom i v jeho tvorbě. Když do Švédska přišel, nastala asi dvouletá tvůrčí pauza. V té době se Smetana zřejmě aklimatizoval do nového prostředí, společenských podmínek a nové práce, takže možná neměl ani tolik času a chuti komponovat. Teprve když se poprvé vypravil na návštěvu za svým velkým vzorem Ferencem Lisztem, který jej už v Praze několikrát do Výmaru zval, obrátil Smetana pozornost Lisztovým směrem, programní hudbě. A výsledkem tohoto obratu byly první tři symfonické básně, které ve Švédsku složil. Byl to Richard III., Valdštýnův tábor a Hakon Jarl."
Na uvedení těchto interpretačně náročnějších děl si však musel mladý skladatel nějaký čas počkat. Göteborg totiž nenabízel podmínky pro jejich uvedení:
Bedřich Smetana naposledy opustil Göteborg po pěti úspěšných sezónách, v roce 1861. Důvody i teď shrnuje Olga Mojžíšová: „Jednak to asi byl stesk po domově, který tam do jisté míry přetrvával. Byla to ale zřejmě i Betty, protože už v prvním roce pobytu ve Švédsku bylo zřejmé, že čekají rodinu. Takže i ona se chtěla vrátit domů. A pak to byly především důvody společenské a umělecké. Smetana se sice ve Švédsku mohl realizovat velmi dobře, daleko lépe než v Praze. Bylo to období jeho nejintenzívnější činnosti jako pianisty, vystupoval velmi často na vlastních i cizích koncertech. I finančně na tom byl nesrovnatelně lépe, patřil k poměrně zámožným lidem, ale táhlo ho to do vlasti, cítil se tam izolován. A on potřeboval podněty, diskusi, potřeboval uplatnit svá díla a s tamními amatéry nebylo všechno možné. Nešly tam ani pořádně opsat noty, jak si stěžoval Lisztovi. A to ho samozřejmě táhlo zpět do střední Evropy, kde se vše po umělecké stránce odvíjelo jinak. A touhu po návratu posilovalo i to, že se v Čechách změnily politické a umělecké poměry. Po Říjnovém diplomu v roce 1860 se tu situace začala uvolňovat, začal se tu etablovat český hudební život, česká kultura, české instituce. Smetana samozřejmě sledoval přípravy na vybudování Prozatímního divadla a jeho otevření. Doufal, že v těchto nových podmínkách najde v Praze adekvátní uplatnění, a to ho hnalo zpátky. Ve skrytu duše si dělal naděje stát se kapelníkem Prozatímního divadla. To máme několikrát doloženo v jeho denících. Byla také hrabětem Harrachem vypsána soutěž na novou českou operu a Smetana se jí zúčastnil svým prvním operním dílem Braniboři v Čechách. To byly asi ty nejdůležitější podněty, které rozhodly o tom, že opustil to dobré postavení ve Švédsku a vrátil se do nejistoty, protože v Praze neměl žádné zajištěné postavení. On skutečně šel do nejistoty."
K dramatům Smetanova života patřilo i to, že se mu po návratu do Prahy skutečně příliš nedařilo. Trvalo ještě několik let, než se mu splnil jeho sen a stal se kapelníkem Prozatímního divadla. V Čechách narazil i na velký odpor ze strany části pražských hudebníků, s nimiž se dostal do vleklých sporů. Skutečně se mu podařilo prorazit až po uvedení Prodané nevěsty koncem 60. let 19. století. Následovalo pak ale jen několik málo let, kdy se mohl těšit ze svých uměleckých úspěchů, nežli ho zasáhla nemoc a hluchota. Zemřel roku 1884, v ústavu pro choromyslné. To už je ovšem docela jiný příběh.
