Svoboda je nedělitelná

r_2100x1400_radio_praha.png

Kancelář prezidenta republiky nepovolila happeningovou výstavu, která se měla uskutečnit na nádvořích Pražského hradu. Některé části happeningu považuje kancelář za kontroverzní. Výstava bude ponechána v interiéru pro zájemce, nikoliv tedy pro všechny návštěvníky Hradu. Rozhodnutí vzbudilo u organizátorů happeningu nevoli a zazněla dokonce obvinění z cenzury. Podle Zdeňka Vališe Hrad zřejmě nepochybil.

Na zásadní problém narazíme už ve chvíli, kdy budeme chtít definovat, co je to umění. Zřejmě každý si pod tímto pojmem představuje něco jiného. Václav Klaus třeba nepovažuje za umění Menzlovy filmy. Ředitel Národní galerie Milan Knížák zase nevidí mezi výtvory romských umělců nic, co by si zasloužilo v galerii vystavit. Pubertální sprejer malující klikyháky na vozy pražského metra se považuje za uměleckého génia, zatímco drtivá většina ostatních lidí v něm vidí pouze vandala a policie podle nového zákona už i kriminálníka. Němečtí turisté skupující houfně u vietnamských trhovců sádrové trpaslíky mají bezesporu jiné umělecké cítění, než němečtí turisté přijíždějící do Prahy na koncerty Pražského jara. Sami umělci se většinou označují za lidi s originálními, nekonvenčními názory a nekonvenčním viděním světa. Jinak bychom přece neměli surrealisty, impresionisty, kubisty. Jistě, jenže sám pojem nekonvenčnosti je natolik široký, že se dá za ním skrývat cokoliv.

Nekonvenčně se například chová většina pacientů psychiatrické léčebny v Bohnicích a nekonvenčně vystupuje rovněž premiér Miloš Zeman. Je zřejmé, že definovat, co je a co není umění, nemá ve svobodné společnosti smysl. Každý jedinec má právo rozhodnout, jaké umění chce přijímat. Na této tezi se určitě všichni shodnou. Na druhé straně jen málokomu přijde divné, když je určité umělecké dílo označeno za přijatelné či nepřijatelné pro určité konkrétní prostředí.

Prezidentské kanceláři, když nepovolila výstavu na hradních nádvořích, se asi nezdálo příliš vhodné, aby byla v rámci happeningu instalována před Sv. Jiřím šibenice s oběšencem z vánočních ozdob nebo aby státní návštěvy procházely kolem nápisu Kunst macht frei na Matyášově bráně. Nemluvě už samozřejmě o pocitech bývalých vězňů koncentračních táborů. Politicky kontroverzních projektů ale bylo víc. Zájemci se s nimi mohou po rozhodnutí prezidentské kanceláře seznámit v hradních prostorách, nikoliv na nádvořích.

Organizátorům se to ovšem nelíbí. Není prý možné omezovat svobodu projevu a výrazu jen proto, že někoho - i kdyby to byla většina společnosti - jeho obsah uráží. Asi jim ale vůbec nedochází, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. A k ní patří třeba možnost procházet se v místech, které mnozí považují za symbol české státnosti, a nebýt při tom urážen či urážena. Umělec si nemůže nárokovat větší práva než má jiný člověk.

Je zde ale ještě jiný moment. Výstava je akcí s určitými politickými konsekvencemi a u části návštěvníků by to mohlo vyvolat dojem, že se prezident ztotožňuje s názory, které jsou v dílech vyjádřeny. Václav Havel si toto nebezpečí uvědomuje. V úterním Právu napsal, že jeho osobně by projekty výstavy neurážely. Ví ale, že proti němu se už delší dobu mobilizuje, takže navržené ozdobení Hradu by byla krásná nahrávka na smeč. Politické strany, média i celý český národ by se ihned sjednotily na stanovisku, že neohlídal posvátné místo české státnosti. Tvůrci výstavy by si podle Havla odnesli slávu za uměleckou odvahu a on sám by byl označen za zrádce národa.