Václav Havel nosil miniaturní v kůži vázanou Ústavu, vzpomíná komentátor Petr Nováček
Před deseti lety zemřel Václav Havel. Řady debat a diskuzí se s ním v tzv. Amálii zúčastnil i komentátor Petr Nováček. Jaký byl mimo politiku? Jak by vnímal dnešní dobu? I na tyto otázky odpověděl v rozhovoru pro Radio Praha International.
Hodně lidí si říká, proč nebyl Václav Havel nominován na Nobelovu cenu míru? V průběhu jeho života se o tom několikrát mluvilo, a nedošlo k tomu. Pociťujete to jako takovou mírnou nespravedlnost?
"Já myslím, že ano, zejména pokud ško o dvě hlediska. Za prvé Havlovo disidentství a jeho ochrana lidských práv. On říkal, to je naše nedělitelná povinnost starat se o lidská práva kdekoliv na světě. Cenu mohl obdržet jako dramatik, i z těchto politických důvodů. A myslím, že v tom byly právě ty politické důvody, protože to není rozhodování odborné. Zvlášť ne v takovéto disciplíně, zvlášť ne pokud zrovna nesoutěžíte ve fyzice, lékařských vědách nebo matematice."
Které věci považujete v průběhu jeho mandátů za nejvíce důležité?
"On sloužil dvě plná funkční období jako český prezident, to znamená deset let a pak ještě jako federální prezident. Nikdo ho nepřekonal a už nepřekoná, protože to byla zvláštní doba kvůli existenci federace. Často vzpomínám na jeho bilanční projev z 1. ledna 1990, s tím známým "naše země nevzkvétá". Takové to nalití čistého vína, asi až příliš skeptického, ale po těch oslavných komunistických projevech, lidé čekali, že jim konečně někdo řekne to, čemu se říkalo pravda. Já si myslím, že ta Havlova pravda se víceméně potvrdila, i když v některých ohledech se ukázal být trošku naivní a hlavně zprvu politicky nezkušený.
První věc, kterou bohužel nepovažuji za šťastnou, bylo, že vyvolal tzv. pomlčkovou válku. Šlo o změnu názvu republiky, ale problém byl, že do toho vstoupily česko-slovenské vášně, které podněcovali někteří politici. A tak z pomlčkové války se stal začátek boje o československou federaci, který dopadl tak, jak dopadl.
Václavu Havlovi bývá občas lidmi dáváno za vinu podíl na zásahu v Srbsku. Bylo to krátce poté, co Česko vstoupilo do NATO. Myslíte, že mohl jednat jinak?
"V Českém rozhlase jsme tehdy vysílali Radiofórum, byla to padesátiminutová debata dvou redaktorů a nějaké osobnosti. Prezident Havel býval u nás tak třikrát za rok. Právě v souvislosti s tím Srbskem mám takovou vzpomínku.
Těsně poté, co se Severoatlantická aliance začala chystat, a v naší vládě byly značné problémy, jak s tím naložit, měl prezident měl jasno. Já mu ještě říkal, pane prezidente, já jsem možná špatně slyšel. Já to dobře chápal z hlediska politického, ale nemohl jsem to nikdy pochopit z hlediska lidského, protože na těch bělehradských předměstích byly civilní domy, kde jsem několikrát projížděl. Nevím, jestli to byl chvilkový nedostatek empatie, ale to je můj názor."
Lišil se Václav Havel v soukromí na rozdíl od Václava Havla politika?
"Já jsem měl to štěstí, že mi pan prezident nabídl jistou významnou funkci na Pražském hradě. Já ji odmítl a čekal jsem, že se naštve. To bylo v únoru roku 1993. Ono se to nestalo, naopak mě začal zvát do tzv. Amálie. To byl debatní kroužek, jehož složení se střídalo. Pak existovala tzv. stará zakladatelská Amálie.
Ten název byl podle takové lovecké vilky uvnitř Lánské obory, který, jak nikdy nezapomněl prezident nově příchozím vysvětlit, si nechal postavit prezident Hácha. Tam jsme se scházeli k velmi zajímavým pátečním debatám. Pan prezident tam docházel zásadně v takovém poměrně hodně obnošeném vínovém svetru, my jsme tam tehdy ještě chodili v kravatách. Ta debata byla úžasná, velmi otevřená.
Někdy jsme se i drsně srazili. Mně se to stalo asi dvakrát. On byl jemný, vnímavý člověk, který rád poslouchal, co si myslí jiní, nejen z formálních důvodů. Řekl si to zásadní svoje, ale bylo to velmi poučné. Já jsem vděčen osudu, že jsem u toho mohl být mnoho let. Takže mohu potvrdit, že navenek to byl státník, a pak už v oboru profík, ale ty vlastnosti lidské, ty byly stejné. Ono mu to státničení po všech formálních stránkách někdy moc nešlo. Ono mu to i bylo jedno, a tak ho znali ve světě."
Polský disident Adam Michnik Václava Havla nazval prorokem v politice. Jak myslíte, že by vnímal dnešní dobu?
"To by pro něj byla těžká záležitost. Jeho představa o tom, jak by měla Česká republika vypadat, byla hodně určená jeho znalostmi o první republice. Měl jisté ideály, to byl Masaryk. Hodně četl Budování státu od Ferdinanda Peroutky.
Mimochodem, Václav Havel sebou vždycky nosil takové miniaturní v kůži vázané vydání Ústavy. To byla jeho bible, a když nevěděl, tak se nenápadně podíval, a říkal: je to tak. Asi by neměl radost, kam nám ten náš demokratický pořádek uhnul za posledních deset let, od doby, kdy nás opustil. Havlovým zaklínadlem byl "dialog". Ne se překřikovat a dávat si rány pod pás. Ale nějaký ten šťouchanec taky dovedl dát.
Měl různé chyby, naivní neuskutečnitelné představy, ale v jednom byl zásadní. Byl to člověk s velkým Č. Je to strašná fráze, ale nic lepšího mě nenapadá. Slušnost byla jedna z jeho předních životních hodnot. A on se jí snažil praktikovat. Nemáme druhého Havla, nebudeme mít, protože doba je jiná. Ale leccos z něho bychom měli nést jako cosi, co by mělo zůstat nedílnou součástí politické kultury v ČR a toho, jak se projevujeme ve světě."
