Teatr Novogo Fronta: Profil 2005

Po revoluci se v českém divadle objevila vlna zájmu o zahraniční divadelní avantgardu inspirovanou antropologiií a starými divadelními kulturami orientu. Do Čech přijížděli tanečníci butó, umělci z Číny a Indie, nezávislé soubory The Living Theatre, Cricot, Derevo. V roce 1993 zde v této atmosféře vznikl Teatr Novogo Fronta, který pracuje dodnes a v těchto dnech se připomíná přehlídkou Profil 2005. Vilém Faltýnek hovořil s dvěma hlavními osobnostmi souboru, Alešem Janákem a Irinou Andrejevou:

Co to posloucháme za hudbu?

A.J.: "To je hudba do představení Prvotní příznaky ztráty jména, do té obnovené premiéry, která teď bude uvedena v úterý."

Proč jste se rozhodli uspořádat průřez svojí tvorbou?

A.J.: "My to děláme už od roku 2003, kdy divadlu bylo 10 let, tak jsme si řekli, že uděláme takové luminiscence, že uděláme blok, každý den se bude dávat jiné představení, aby si člověk mohl udělat obrázek, když v Praze nehrajeme tak často."

Jak často jinak hrajete?

A.J.: "Myslím, že se hraje dost často, ale vlastně toho hraní nikdy není dost. Člověk si vždycky říká, že chce hrát víc, jak to jenom jde. Strašně rádi vzbuzujeme emoce u diváka a tím vzniká emoce i u nás, protože určité téma, které nás trápí... třeba Phantomysteria jsou o válce, Petruška je o smrti umělce, Prvotní příznaky ztráty jména jsou o hledání identity. Jde o to vystavit se konfrontaci na základě emocí. Na základě smíchu, strachu, na základě pláče a nejistoty..."

Jak se vaše divadlo od začátku 90. let, kdy vzniklo, jak se proměnilo?

I.A.: "Jak stárneme nebo dozráváme my, tak se mění i naše divadlo. není v tom už možná ta taková naivní celostnost, jednoduchost, inscenace jsou mnohem složitější..."

A.J.: "Samozřejmě že pohled na svět, když je člověku dvacet, je jiný, než když je mu přes třicet a když začíná chápat jiné souvislosti, které v tom mladším věku, kdy byl takový bezhlavý, neviděl..."

Jak by se dal pro posluchače, který nemá přímou zkušenost, jak by se dal pojmenovat styl divadla, kterému se věnujete?

I.A.: "No, je to těžké zevnitř. Především je to divadlo syntetické, které si nestaví hranice, jaké styly, jaké umělecké prostředky by se měly nebo neměly používat. Spíš je tendence to spektrum možností, i hereckých a technických rozšiřovat. Za druhé, jak se píše na plakátu, je to divadlo fyzické. To znamená, že se preferuje tělo a pohyb jako výrazový prostředek a neomezujeme se hranicemi jazyka verbálního. A je to divadlo totální, divadlo totálního nasazení, není to žádná besídka, není to hračka. Myslíme to vážně a upřímně, je to pro nás životní zpověď, takže vztah k divadlu je u nás možná trochu jiný, než v divadlech ostatních..."