Téma měsíce: Nová divočina v českých městech
Za exotikou dnes jezdí lidé tisíce kilometrů daleko. Přitom ji často mají jen kousek od domu. Pravda, tuto exotiku dokáží ocenit spíše lidé vnímavější a také vzdělanější, zejména v biologii, geologii, environmentální problematice a podobných vědách. Nebo prostě také lidé s určitým estetickým cítěním. Ano, řeč je o nové divočině, se kterou je možné setkat se v posledních letech stále častěji všude tam, kde z různých důvodů skončily nějaké lidské aktivity, a opuštěných lokalit se znovu spontánně chopila matka příroda. Tento fenomén je dnes typický hlavně v městské a příměstské krajině.
Nová divočina je v podstatě umělá krajina. Jenže, jaká krajina dnes není u nás umělá? Aniž si to často uvědomujeme, i taková malebná venkovská scenérie, kterou se leckde kocháme, nevznikla přirozeným tisíciletým vývojem. Jak připomíná Radek Mikuláš, mladý vědec z Geologického ústavu Akademie věd, který fenomén nové divočiny už léta intenzivně studuje, zásahem člověka je poznamenáno prakticky celé naše území.
Nová divočina je takový zvláštní konglomerát lidské civilizace a ničím nespoutané přírody. Její vznik dává Radek Mikuláš do souvislosti se ztrátou posvátné úcty k zemědělské půdě, která byla charakteristická pro naše ještě nedávné předky. Z měst ustupují poslední zbytky zemědělství, zahrádkářské kolonie a sady pohlcují s blahosklonným přihlížením místních politiků developeři. Jinde naopak pustnou opuštěné průmyslové areály, v divočinu se mění okolí zaniklých železničních tratí. Tady se ale ukazuje mocná síla přírody. Ta okamžitě nestřežené území obsazuje a nezastaví ji žádný asfalt ani beton. Někde musí začít příroda kolonizovat organismy takříkajíc od nuly, takže tam není vysoká biodiverzita. Ale nemusí to tak být. Zajímavé věci se například dějí v zaniklých zahradnictvích, třeba v Praze Hodkovičkách nebo Veleslavíně.
„Tam je zajímavé, že ty zdánlivě choulostivé kultivary, třeba růží nebo šeříků či tulipány, o které se každý rok vzorně pečovalo, ponechány samy sobě neuhynuly, ale rozrostly se do obludných forem. Třeba růže vyrostly do výše pěti metrů. Vytvořily stromové kmínky. Na jaře a v létě pak ve výši těch pěti metrů jsou krásné květy. Šeříky zase vytvořily nádherný prales, do toho třeba bezy. Jsou to zcela neobvyklé formy těch stromů nebo keřů, které jinak známe udržované. Ponechány samy sobě vytvoří bizardní formy .“
Někde dochází spontánním vývojem z pohledu standardní botaniky až k absurdnímu druhovému složení rostlinstva. V Praze je v tomto ohledu takovou klasickou novou divočinou tzv. Milíčovská halda, kousek od konečné stanice metra C.
„Halda vlastně vznikla na takových geologicky jednotvárných substrátech. Jsou tam jíly, štěrkopísky, kyselé břidlice, třeba i kabely, kusy asfaltu nebo betonu. To, co přebývalo po stavbě pražského Jižního města. V rámci pozdější parkové úpravy byly haldy vymodelovány buldozery do tvaru tři kopců.“
Radek Mikuláš říká, že byl hodně překvapen, když tuto lokalitu navštívil poprvé. Předpokládal totiž, že tam budou takové běžné expanzivní druhy rostlinstva. Byl ale překvapen, protože na té haldě je velmi bohatá zahradnická výsadba, 40 – 50 druhů dřevin. Ty tam byly vysazeny bez jakéhokoliv plánu, bez ladu skladu podle toho, co zrovna tehdy někdejším státním rekultivátorům přebývalo.
„Řada z nich jsou vzácné, ušlechtilé kultivary kalin nebo smrků či něčeho takového. Je s podivem, že u většiny z nich máme za to, že mají poměrně vysoké nároky jak na péči, tak na podklad, na kterém rostou. Úžasné je, že to všechno krásně prospívá. A ty kombinace balkánský horský smrk a vedle třeba takové pole dřínu, což je teplomilná rostlina typická jinak pro vápencové oblasti. Navíc do toho expandují místní druhy, ať už květiny ze zahrádek nebo třeba ořešák. Je tam směs původního chaotického managementu, výsadby, která udivuje estetikou, nádhernými květy, které by se vedle sebe asi neměly vyskytovat. Pak je tam takový vysloveně příměstský plebejský typ vegetace tráva třtina, ostružiny, a pak to, co tam expanduje nově.“
V nové divočině se ale najednou mohou objevit druhy, které už jinde z krajiny vymizely, nebo se tady ani nikde nevyskytovaly. Botanici prý někdy zírají s úžasem, popřípadě s pobavením nad výskytem něčeho zvláštního, co pro sebe získalo nový životní prostor, jinde už neexistující.
„Třeba na toxické haldě se během dvaceti let od ukončení používání objeví druhy, které jsou třeba kriticky chráněné nebo už byly pokládány u nás za vymřelé. Třeba se objevily druhy jetele, které tady byly naposledy zaznamenány před sto lety.“
Na druhou stranu stojí ale někdy odborníci před dilematem, co s tím dělat. Třeba některé staré kladenské haldy se ukázaly být bohatší na hmyz nebo některé formy rostlinstva, než leckteré přírodní rezervace.
„Dilema, zda rozvézt a zplanýrovat nebo nějak parkově upravit nebo nechat být a chránit, je velice aktuální.“
Některé lokality nové divočiny možná časem získají i statut chráněných území. Radek Mikuláš přitom upozorňuje, že vůbec nejde o jakési zbožštění všeho, co lze charakterizovat jako novou divočinu.
„Nějaká opravdu zajímavá místa by asi stála za to, ať už jako zdroj obohacení biodiverzity české krajiny nebo koneckonců jako paměťový záznam doby, současného zacházení s krajinou, které podle názoru poměrně renomovaných botaniků je takřka revoluční. Dochází ke změnám takového rozsahu, jakých bylo v historii české krajiny a jejího obyvatelstva pouze pět nebo šest. Jedním z charakteristických rysů je právě vznik nové divočiny.“
