Tomáš Šmíd: „Itálie je bezstarostný život. Dobré jídlo, moře, sport a lidi, kteří si vás váží.“

Bývalý československý tenista Tomáš Šmíd, vítěz Davis Cupu z roku 1980 a někdejší světová jednička ve čtyřhře, žije už tři desetiletí v Itálii. V podcastu Hovory na dálku vzpomíná na cestu z plzeňské Slavie až mezi světovou elitu, na roky cestování, na psychickou odolnost, kterou tenis vyžaduje, i na to, jak se z plánovaného ročního angažmá v Itálii stalo devět let práce a nakonec celý život. Otevřeně mluví o tom, proč Italové chtěli trenéra s „bulldočí mentalitou“, jak se žije v zemi, kde je Ferrari náboženstvím, a proč je Itálie podle něj ideální místo pro stáří. 

Z Plzně do světa, kde se hraje o všechno

Tomáš Šmíd začínal na plzeňské Slavii, kam ho přivedl otec. „Tatínek tam byl rekreační hráč a tam jsem začínal,“ vzpomíná. Odtud se přesunul na pražskou Slávii na Letné, kde mezi turnaji ATP pravidelně trénoval. Už jako teenager vyrazil do zahraničí — nejprve do Polska, později na slavný Orange Bowl v Miami. „Byl jsem ve finále, prohrál jsem s Billy Martinem. To byly první velké starty,“ říká.

Tomáš Šmíd ve finále Davis Cupu proti Itálii v roce 1980|Foto: Jaroslav Legner, CNC / Profimedia

K profesionálům přešel v době, kdy hráči ještě nebyli plně profesionální. „Museli jsme mít v občance razítko, že studujeme. Já měl razítko VŠE, kterou jsem nedokončil,“ směje se. Jeho vzestup byl raketový: „Během půl roku jsem se dostal do první padesátky na světě.“ Jenže dostat se nahoru je jedna věc – udržet se tam druhá. „Musíte být psychicky odolný. Body vydrží 12 měsíců a pak je musíte obhajovat. Kdo je labilní, má to těžký.“

Šmíd patřil k hráčům, kteří hráli na každém turnaji singla i debla. „Dneska to skoro nikdo nedělá, je to fyzický záhul. Ale za nás to bylo normální.“ A pak přišel rok 1980 a s ním Davis Cup. Šmíd tehdy bojoval se zraněním kotníku. „Kulhal jsem, ale Ivan Lendl řekl, že i s jednou nohou Vilase s Clarcem porazíme. A porazili jsme je 6:4, 6:4, 6:4.“ Právě tento zápas otevřel cestu do finále a do československé tenisové historie. V pražské Sportovní hale porazili tenisty Itálie 4:1. O vítězství a zisk "salátové mísy" se nejvíce zasloužila právě dvojice Ivan Lendl a Tomáš Šmíd.

Konec kariéry, Becker a Itálie, která se stala domovem

Kariéru ukončil v roce 1990. „Prohrál jsem osmkrát v prvním kole. Chodil jsem hodně na síť a všichni mě začali prohazovat,“ říká upřímně. Krátce poté přišla nabídka od manažera Borise Beckera. „Byli jsme kamarádi, dvakrát jsem ho porazil. Měl ze mě respekt.“ S Beckerem strávil 16 intenzivních měsíců, včetně finále Wimbledonu 1991.

Tomáš Šmíd|Foto: Hana Řeháková, Radio Prague International

Po Beckerovi přišla nabídka stát se trenérem italské reprezentace. „Nejdřív jsem bydlel v hotelu, pak v pronájmu, pak jsem si koupil byt a nakonec dům,“ popisuje. Italové chtěli trenéra s jinou mentalitou. „Chtěli buldoka. Oni jsou jako Ferrari – když jede, tak jede krásně, ale když je zima nebo vedro, tak to není ono. V tenise musíte být Mercedes – otočit klíčkem a jet,“ říká obrazně.

Pod jeho vedením vyrostly hráčky jako Francesca Schiavone či Flavia Pennetta, obě pozdější grandslamové vítězky. „Kdyby mi někdo řekl, že jedna z nich vyhraje grandslam, nevěřil bych. Ale v ženském tenise je možné všechno,“ dodává.

Dnes žije v přímořské vesnici o 25 tisících obyvatelích. „Mám souseda, který má tři hotely. Naproti bydlí člověk, co má zastoupení Oplů. Všichni mě znají.“ Soukromí si chrání. „Mám alarm, kamery a pitbulla,“ říká s úsměvem. Migrace podle něj některá města změnila. „V Miláně po osmé večer radši nechodíte ven. To je problém, který pustili z ruky.“

O penězích mluví otevřeně. „Mám 7 700 korun od českého státu a 312 eur od italského. To je tak na odvoz odpadků,“ směje se. Žije z úspor a podílů v několika hotelech. Dříve vlastnil i bingo centrum, které prodal.

Bestarostný život, dobré jídlo a tenis už jen pro radost

Když přijede do Česka, potkává hlavně pár starých známých z tenisu. „Od osmnácti let jsem byl v zahraničí. Mám víc známých tam než tady.“ Na otázku, co má na Italech nejraději, odpovídá bez váhání: „Jsou srdeční, emotivní a sport milují. Když Ferrari nejede, jsou smutní. Když se nároďák nekvalifikuje, jsou hotoví.“

Tomáš Šmíd a Miroslav Konvalina|Foto: Hana Řeháková, Radio Prague International

A co by doporučil někomu, kdo míří k Lago di Garda? „Itálie má 22 krajů a každý má svoje jídlo. U Garda je Veneto – dejte si Bardolino, pastu, maso, ryby, zeleninu. To se vám bude líbit.“

Léto tráví v Itálii, na podzim létá na tenisové kempy. „Na Fuerteventuře se během 14 dnů vystřídá 70 lidí. Chtějí fotku, historky o Beckerovi… Je to příjemné.“ A jsou Italové závistiví? „Ani ne. Jsou přející a emotivní. Italy mám rád.“

Tomáš Šmíd dnes žije život, který působí klidně, vyrovnaně a možná i trochu inspirativně. „Itálie je bestarostný život. Dobré jídlo, moře, sport. A lidi, kteří si vás váží,“ uzavírá.

Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Hovory na dálku. Najdete ho ve všech podcastových aplikacích.