Čeština pod toskánským sluncem. Příběh školy ve Florencii
Florencie je město plné uměleckých památek, paláců, katedrál a také kostelů. A právě mezi zdmi jednoho z nich se už několik let ozývá i čeština. V dalším dílu podcastu České školy v zahraničí: Víc než výuka se vydáváme právě sem – do Toskánska, kde česká škola už téměř patnáct let pomáhá dětem ze smíšených rodin udržet jazyk, identitu i vztah k zemi, odkud pochází jejich rodiče.
Za vznikem školy stojí osobní příběh Zdeňky Skorunkové, rodačky z Českého Krumlova, která si Itálii zvolila za svůj druhý domov. „V roce 1991 jsem jela na studijní cestu do Kalábrie a cestou zpět jsem se zastavila ve Florencii… A tam jsem potkala svého nastávajícího manžela. Dva roky jsem pak trochu pendlovala mezi Prahou a Florencií a pak jsem zůstala natrvalo,“ vzpomíná.
Tehdy ještě netušila, že jednou povede školu, která se stane oporou pro desítky českých rodin v Toskánsku. První krok přišel v roce 2003, kdy vzniklo Česko-italské kulturní sdružení ARCA.
„Paní honorární konzulka měla takový nápad dát dohromady českou komunitu. Svolala nás pár krajanek a založily jsme Česko-italské kulturní sdružení ARCA. Prvních deset let se sdružení snažilo propagovat českou kulturu. Organizovali jsme koncerty, hudební vystoupení, setkání se spisovateli nebo akce k významným českým výročím. Pro děti jsme pořádali mikulášské besídky či velikonoční dílny. Postupem času jsme viděli, že by byl zájem o to udržet český jazyk, nejenom tedy kulturu a tradice a z toho se vyvinula potřeba založit i českou školu,“ říká Zdeňka Skorunková.
Růst, stěhování a nakonec kostel
Když se škola otevírala, nebylo pdle ní nic jednoduché. „Nebylo jednoduché najít prostory a nebylo jednoduché najít rodiny. Neměly jsme moc kontaktů. Ze začátku tak škola začala s našimi dětmi nebo s dětmi našich přátel,“ popisuje Skorunková. První výuka probíhala v jedné místnosti, jednou týdně, a účastnilo se jí osm až deset dětí. „Byla to jedna třída, kde byly všechny děti dohromady různého věku, od tří do šesti, sedmi let. Ze začátku to byla víceméně škola hrou,“ dodává.
Přestože začátky byly skromné, zájem postupně rostl. A s ním i potřeba větších prostor. Škola se během let několikrát stěhovala. Pomohla i honorární konzulka Giovanna Del Bianco, která poskytla prostory konzulátu.
„Tam jsme zakotvili asi na čtyři nebo na pět let. Když se počet žáků začal dál rozrůstat, nestačily nám ani prostory na honorárním konzulátu a tak jsme si pronajali prostory oratoria jednoho kostela ve Florencii. Máme zde k dispozici malou zahradu a několik místností a vlastně dodnes jsme v těchto prostorách.“
Kostel jako škola může působit neobvykle, ale ve Florencii je to místo, kde se historie a současnost přirozeně prolínají. Město proslulé nejen množstvím kostelů, ale také historických památek, muzeí a renesančních skvostů se samo stalo součástí výuky české školy.
„Snažíme se spojit českou kulturu, tradice a historii s historií a kulturou Florencie. Pořádáme s dětmi výlety po městě, po okolí i po Toskánsku. Snažíme se jim přiblížit kulturní památky Florencie, ukazujeme historické objekty nebo děláme různé kreativní projekty,“ říká Zdeňka Skorunková. Pro děti ze smíšených rodin je to podle ní přirozený způsob, jak si uvědomit, že jejich identita stojí na dvou kulturách, které se mohou vzájemně obohacovat.
Poslední roky přinesly škole generační obměnu. „Před rokem a půl nám odešlo téměř deset dětí ze školy. V mnoha městech v Toskánsku mají výuku i v sobotu. Takže rodiče mají na výběr: poslat děti do italské nebo do české školy. Samozřejmě italská škola vítězí. Každopádně teď máme jednu smíšenou třídu, máme předškolní děti a teprve od září budeme otvírat první a druhou třídu základní školy,“ říká Zdeňka Skorunková.
ČTĚTE TAKÉ
Učitelky jsou momentálně dvě, ale velkou pomocí jsou podle ní stážistky z českých univerzit. „Měli jsme období před pěti, šesti lety, kdy bylo třeba třicet, pětatřicet žáků ve třídě a měli jsme i čtyři, pět učitelek. Teď jsme už dva roky dvě učitelky, ale máme to štěstí, že máme tady stážistky z univerzit z České republiky, které vždy přijedou na tři, čtyři měsíce a je to velká pomoc, protože samozřejmě se spoustou věcí nám pomohou, hlavně třeba pracovní materiály, výukové materiály, které si většinou připravujeme sami. Takže tuhle spolupráci opravdu oceňujeme.“
Čeština doma i ve škole
Většina dětí pochází ze smíšených rodin, kde dominuje italština. A tak se podle Zdeňky Skorunkové velmi často stává, že děti přepínají na češtinu pouze během výuky a pak třeba i o přestávce mluví zase italsky.
„Je to docela pochopitelné, protože jejich mateřský jazyk je italština. Máme vlastně pouze smíšené rodiny. Tady ve Florencii není tolik pracovních příležitostí, aby se sem stěhovaly české rodiny. Za těch 14-15 let, co existuje škola, si pamatuju snad 3 či 4 případy, kdy sem přijely třeba na rok české rodiny. A musím říct i z vlastní zkušenosti, že u dětí ze smíšených rodin není jednoduché pro tu maminku udržet češtinu. Škola taky nemůže udělat všechno, my jsme taková pomoc, velice důležitá je rodina,“ vysvětluje.
Někdy vznikají i úsměvné jazykové situace. „Můj nejstarší syn jednou, když jsme šli do lesa na ostružiny, chtěl mi říct, maminko, půjdeme na ostružiny, ale ostružina byl velice náročný výraz v češtině, v italštině je to more, a tak mi řekl, maminko, jdeme na morky. Děti si ani tak nepletou češtinu s italštinou – když mluví česky, tak většinou mluví česky, a když neví české slovo, tak ho třeba nahradí tím italským. Ale výuka probíhá pouze v češtině.“
Škola se snaží podporovat rodiče, aby doma mluvili česky, půjčuje knihy a doporučuje pravidelné „české chvilky“. Bez rodiny by totiž jazyk nešlo udržet.
Komunita, která drží při sobě
Škola ve Florencii ale nežije jenom vyučováním nebo v lavicích – je to centrum komunity. Rodiny se setkávají na dvoudenních výletech, společných víkendech, kreativních dílnách i kulturních akcích.
„Už několik let pořádáme v létě třeba dvoudenní výlet do Agriturismu tady v Toskánsku, kde jdou celé rodiny, sami si tam vaříme, je to takové pěkné prostředí, my tam máme na děti dva dny čas, takže s nimi děláme různé dílny, také se s nimi učíme. Tatínkové nám většinou uvaří a maminky si odpočinou. Je to takové zábavné, je to moc hezká příležitost dát tu komunitu dohromady,“ říká Skorunková.
Zajímavým projektem bylo i propojení generací. „Jak jsem zmínila, ty české dívky a ženy se sem většinou vdaly. Už dříve ale tady byla generace, která sem přišla třeba na konci šedesátých let, v sedmdesátých letech. Společně jsme připravily projekt Krajanky dětem. Starší krajanky učily děti keramiku či práci se sklem, všem se to moc líbilo.“
Dospělí absolventi a návraty do Česka
Po patnácti letech má už škola i první dospělé absolventy. A kontakt s nimi i dál udržuje. „Snažíme se jednou za rok nebo dvakrát do roka udělat takové setkání nebo dílny s bývalými žáky. Děláme s nimi různé akce, třeba literární nebo hudební. Zapojili jsme je i do projektu Příběhy našich sousedů, myslím, že jsme byli dokonce jedna z prvních škol v zahraničí, která se přidala k tomuto projektu,“ popisuje Zdeňka Skorunková.
Češtinu podle ní bývalí žáci využívají i při studiu v nebo práci v Česku. „Měli jsme i několik smíšených rodin, které se přestěhovaly do České republiky natrvalo a ty děti tam krásně vstoupily do základních škol. Takže je vidět, že měly dobré základy,“ usmívá se.
Florentská škola spolupracuje i dalšími českými školami v Itálii. „Začali jsme se scházet už v roce 2013, a od té doby se každý rok scházíme ve městech, kde jsou České školy. V současné době je to Neapol, Řím, Florencie, Milán a Janov. Ale nescházíme se jen proto, abychom si vyměnili zkušenosti, ale mnohokrát jsme třeba zorganizovali metodické semináře pro učitele, domlouváme různé společné projekty.“
„A mimo jiné, ve Florencii budeme teď v polovině března pořádat už třinácté setkání českých škol v Itálii. A jsem velice ráda, že kromě hostů z ministerstva zahraničí a Senátu přijali poprvé pozvání i kolegyně z některých evropských škol, takže to bude taková velice zajímavá konfrontace.“
Pro Zdeňku Skorunkovou je škola víc než práce. „Pro mě je to srdcová záležitost. Já mám tři děti a tohle je takové čtvrté dítě,“ říká.
A dodává: „Je nádherné těm žákům představovat Českou republiku v komplexnosti, nejenom krásný český jazyk, ale i historii, tradice, kulturu, zeměpis, dějepis, prostě všechno. Nevím, cítím to jako takové poslání.“
Související
-
České školy v zahraničí
Objevte příběhy těch, které za hranicemi Česka budují ostrovy české kultury.
-
Čeština na vlnách
Kde asi leží Kotěhůlky, Tramtárie nebo Kocourkov? Víte, jak to začalo s robotem? Na co jsme si v češtině nezvykli? Jak se nové technologe promítly do českého jazyka?
o pořadu
České školy v zahraničí: Víc než výuka
Objevte příběhy těch, které za hranicemi Česka budují ostrovy české kultury.
