Tříska jako král Lear; Masaryk ve Washingtonu
V dnešní rubrice se krátce vrátíme k letní divadelní sezóně na Pražském hradě, kde v roli krále Leara exceloval Jan Tříska. Slavný herec, který v polovině 70. let emigroval do Spojených států, se tak po víc než čtvrt století vrátil na českou divadelní scénu. A musíme se zmínit také o události, kterou vyvrcholily mnohaleté snahy našich krajanů v Americe - tento týden byl ve Washingtonu odhalen pomník prvního československého prezidenta Tomáše G. Masaryka.
Tentokrát se divadelní kritici zcela výjimečně shodli: Král Lear, uváděný v rámci Letních shakespearovských slavností na Pražském hradě, se stal skutečnou událostí letošní Prahy. V představení, které inscenoval slovenský režisér Martin Huba, zazářil v roli starého nešťastného krále Jan Tříska. Slavného herce Národního divadla a někdejšího Krejčova Divadla Za branou jsme neviděli na jevišti celých sedmadvacet let. A poté, co v roce 1975 emigroval do Ameriky, se tu nesměly ani promítat filmy, ve kterých účinkoval. Až Svěrákova Obecná škola vrátila Jana Třísku na plátna českých kin a na televizní obrazovku. Když se však letos objevil jako Lear na Pražském hradě, uvědomili si všichni, jak se naprosto vymyká zdejší divadelní produkci: při scéně, kdy ze sebe pomatený starý král strhává šaty, diváci ani nedýchali.
"Už ráno vstávám s vědomím, že večer budu hrát Leara. Cítím se jako kapitán velkého Boeingu, který před letem obchází toho obrovského ptáka a myslí na tu dalekou a šťastnou cestu. Hrát Leara je vydávat se také na tříapůlhodinovou cestu, na níž mě může potkat jakákoli nehoda,"řekl sám Tříska na nedávném setkání s diváky ve Slovenském institutu v Praze. A tam padla i otázka, jak se vůbec slavný herec vyrovnal s tím, že se po víc než čtvrt století musel učit tak rozsáhlý text v češtině:
"Já jsem nikdy neměl pocit, že jsem česky zapomněl. Je pravda, že jsem se učil asi po sedmadvaceti letech poprvé dlouhou souvislou divadelní roli, ale předtím jsem se samozřejmě učil do Obecné školy poměrně dlouhé texty. A potom jsem se učil na několik koncertů, neboť jsem měl tu čest, že mne pozvalo několikrát Pražské jaro, abych dělal doprovodné slovo k různým koncertům. Takže jsem se musel učit český text. Možná že jsem se v životě vlastně neučil tak rozsáhlý text. Ale musím říct, že jsem s tím neměl sebemenší potíže. Ani na chvilku jsem se nemusel nutit, nebo sám sebe opravovat, nebo být dokonce někým opravován. Já si myslím, že mám to, čemu se říká jazykový cit. Když se mne lidi ptají, jak je možné, že ses mohl naučit to a to anglicky, tak jaksi s jistou hyperbolou a s jistým přeháněním na to říkám: Já bych se to naučil i estonsky, kdybych musel."
Ve Slovenském institutu se hovořilo i o Třískově zámořské kariéře. Sám je občas pokládán za američtějšího než Američané. To je ale podle něj typické pro každého, kdo přijde do Ameriky. Amerika je totiž složená ze samých imigrantů. Jestli do Ameriky nepřicestoval váš otec, tak dědeček nebo pradědeček určitě, říká Jan Tříska. Proto také podle něj existuje "americký sen" - touha žít v permanentní svobodě, slušnosti a laskavosti.
Českým krajanům v Americe se jeden sen určitě splnil - po mnohaleté snaze krajanských spolků byl ve Washingtonu tento čtvrtek odhalen pomník prvního československého prezidenta Tomáše G. Masaryka. Odhalení sochy se vedle stovek krajanů zúčastnil i prezident Václav Havel.
"Já jsem na tom pracoval od začátku. Pan Černý z přátel České republiky ve Washingtonu mne přizval, poněvadž jsem architekt. A tak jsem se do toho pustil a dívali jsme se od začátku na tři různé pomníky. Ten první byl hrozný, ten vypadal jako prezident v košili. Nikomu se to nelíbilo, tak to jsme odstranili. Druhá byla odlitek toho Masaryka, co je na Hradě, což je krásná socha. Ale to bylo trochu komplikovanější, protože se to muselo odlít. A pak se řeklo, tady je ještě další, ten Makovský. To je hotové, je ale úžasně veliký, dvanáct a půl stop. Tak jsme to museli zase všechno promyslet. Moje účast na tom je, že se zabývám tím soklem, tím podstavcem. Poněvadž já jsem dělal v New Yorku Dvořákovu sochu, tak jsem použil svoje znalosti, už jsem znal materiály, které by se k tomu hodily. Tak to bylo přijaté. Ale ta komplikace je v tom, že ve Washingtonu jsou tři nebo čtyři úřady, které musejí povolit všechny tyhle věci. Tak jsme chodili s panem Černým od jednoho ke druhému, a teď jsme konečně u konce. Ještě se jedná o detailech, změnilo se místo, kde to bude. Původně to bylo na jiném místě, blízko Mezinárodní banky, teď to je blízko těm ostatním sochám na Massachusetts Avenue, kde je hodně soch. Tam je Gándhí například. Takže já myslím, že je to na dobré cestě, ale je to hodně práce."
Masarykovu sochu, jejímž autorem je významný meziválečný sochař Vincenc Makovský, věnovala jako dar Americe pražská Národní galerie. Její ředitel Milan Knížák si ale postěžoval, že jejího odhalení se zřejmě nezúčastní:
"Já myslím, že to je politická kauza teď už, že tam jede pan prezident. Pokud vím, tak ani ministr kultury to neplatí, takže už to po nás převzali jiní a my už je vlastně nezajímáme. Od té doby, co tu sochu dostali, tak mně nějaká dáma poděkovala, a pak už jsem o nich nikdy neslyšel."
To ale nic nemění na faktu, že instalace Masarykova pomníku ve Washingtonu je projevem velkého uznání Spojených států nejen k osobnosti prvního československého prezidenta, ale celé České republice. Potvrzuje to i Petr Gandalovič, donedávna náš generální konzul v New Yorku:
"Já si myslím, že to znamená nesmírně mnoho, že si to možná tady doma ani neuvědomujeme, jak významné je to, že Američané svolili s umístěním sochy československého státníka. Je to prostě vyznamenání nejvyšší kategorie, protože oni jsou na to dost přísní a odmítají obvykle žádosti různých národů o umístění soch. Masaryk pochopitelně má i pro Američany nesmírný symbolický význam jako zastánce demokracie a těch ideálů, na kterých Amerika stojí. Takže jeho socha vlastně bude i americkou sochou."
