Týden v ČR
Přehled nejdůležitějších události tohoto týdne v České republice připravil Josef Kubeczka.
Úkolem pěti stovek příslušníků smíšeného praporu bylo zajištění bezpečnosti Srbů i Albánců na kosovsko-srbské hranici. Vyhledávali zbraně a munici, podíleli se na potlačování kriminality. Náhlé zhoršení bezpečnostní situace v Kosovu v polovině března, kdy během etnických nepokojů zemřelo několik desítek lidí, prodloužilo misi o více než měsíc. Závažnost tehdejší situace potvrdil i velitel 4. česko-slovenského praporu podplukovník Josef Kopecký.
"Když to srovnám s tím, jaké operace jsme prováděli loni a jaké letos, tak je to obrovský rozdíl. Před tím jsme se soustřeďovali na zabezpečení klidného prostředí pro všechna etnika a snažili jsme se vytvářet podmínky pro demokratický rozvoj. Letos šlo bohužel o to, jak zachraňovat lidské životy, majetky a samozřejmě jsme museli také chránit sami sebe."
Počty českých vojáků v Kosovu se původně měly snižovat. Březnové události ale vedly k tomu, že Praha od tohoto úmyslu ustoupila. Podle Josefa Kopeckého stejně reagovaly další státy.
"Počet příslušníků praporu se nezmění. Původní plány na snižování stavu zhruba o sto lidí byly zrušeny a víceméně ta pětistovka lidí, která tam působila, zůstane i nadále. Z pohledu celého KFOR ty nepokoje vyvolaly velké problémy, protože politika KFOR byla zaměřena na snižování celkového počtu mnohonárodních sil. V současné době je v Kosovu zhruba 17 tisíc lidí a státy hledají možnosti, jak ty počty alespoň udržet nebo i zvýšit."
Čeští vojáci si v Kosovu od samého začátku u obou etnik získali velký respekt. Po vytvoření smíšeného česko-slovenského praporu se prestiž jednotky ještě zvýšila. Mnohým Kosovanům totiž předložila ukázkový příklad toho, že spolu mohou perfektně vycházet a spolupracovat příslušníci dvou národů ze státu, který zanikl.
83% dotázaných Evropanů má jakousi představu o existenci České republiky. Ovšem například českého prezidenta Václava Klause neznal nikdo z téměř tisíce oslovených mladých lidí ve věku do třiceti pěti let žijících v Londýně, Paříži, Bruselu, Lisabonu a Stockholmu. Vyplývá to z výsledků nedávného průzkumu "Co si Evropané myslí o Češích".
Za známost České republiky v Evropské unii můžeme vděčit zejména sportovcům. 38% dotázaných znalo nějakého českého sportovce, především fotbalistu Pavla Nedvěda, dále pak Karla Poborského a hokejistu Jaromíra Jágra. Oproti sportovcům je na tom hůř Václav Klaus. Za prezidenta České republiky jej označila pouze tři procenta dotázaných. 17% si myslelo, že zná jméno prezidenta, ale 75 % z nich jmenovala Václava Havla. Někteří ale považují za českého prezidenta Borise Jelcina nebo Vladimíra Putina.
"Myslel jsem si, bydlel jsem totiž čtyři roky v Paříži, že povědomí o České republice, o nejrůznějších odvětví našeho života, není velké. Musíme počítat s tím, že jsme relativně mladá země pro staré země Evropské unie. Co mě však překvapilo nejvíce? Jsme země, která je relativně spojována s kulturou, ale povědomí o českých kulturních osobnostech není opravdu příliš velké,"
tvrdí koordinátor výzkumu Vlastimil Špalda.
Rčení "co Čech to muzikant" už platí asi pouze u nás. Jenom 9% dotázaných bylo schopno jmenovat nějakého českého hudebního skladatele nebo interpreta. Také čeští spisovatelé na tom nejsou nejlépe - alespoň jedno jméno znalo dvacet tři procent z celkového počtu respondentů.
"Nemyslím si, že je to překvapivé. Někdy si o sobě myslíme, že jsme pupkem světa, přitom jsme velmi malá země. Jsme v Evropské unii jen několik týdnů, takže si nemůžeme myslet, že jsme středem pozornosti obyvatel Evropské unie,"
domnívá se koordinátor projektu Vlastimil Špalda.
Ve středu se devadesáti pěti let dožil Brit Nicholas Winton; člověk, který na prahu 2. světové války zachránil z obsazeného Československa 699 židovských dětí. České velvyslanectví v Londýně uspořádalo v úterý na jeho počest tzv. "rodinný večírek", na který mu přišli poblahopřát mnozí ze zachráněných.
"Bylo to velice dojemné, protože Nicholas Winton v těch pětadevadesáti letech je ještě pořád činný, má smysl pro humor a byl rád, že nás tolik vidí,"
říká jedno z 669 "Wintonových dětí" Hanuš Šnábel z Londýna, který se oslavy zúčastnil.
"Ještě dneska, v 95 letech, je sir Nicholas velice činný v charitativním světě. Organizuje domovy pro starší lidi. Když jsem se ho jednou zeptal, kde k tomu bere energii, tak mi řekl: To víš, jednoho dne jim možná budu ťukat na dveře sám. To mi řekl, když mu bylo 94."Winton byl koncem 30. let burzovním makléřem a v roce 1938 se chystal na dovolenou do Švýcarska. Od přítele se dověděl o akcích na pomoc uprchlíkům a po zabrání českého pohraničí Německem a později po příchodu nacistů do Prahy si uvědomil kritickou situaci. Společně se dvěma dalšími přáteli otevřel v Praze kancelář a začal organizovat transporty dětí do náhradních rodin v Británii. Jak Hanuš Šnábel připomněl, o Wintonových zásluhách se celá desetiletí nevědělo.
"Vůbec se k tomu nehlásil, ani jeho žena o tom nevěděla, dokud nenašla na půdě balík dokumentů. A pak se ke všemu přiznal. To je jeho způsob jednání. "Co bylo, bylo, důležitější je, postarat se o to, co je a co bude."