Události
Tak vidíte, vážení posluchači, rok se s rokem sešel a opět jsou tu Vánoce, jedny z nejkrásnějších svátků roku. Po předvánočním shonu nastal čas klidu, společné večeře a rozdávání dárků. Snad i půlhodinka našeho vysílání přispěje u vás doma k vánoční pohodě, kterou vám přeje Zdeňka Kuchyňová i celá redakce Radia Praha.
Bez písně Narodil se Kristus pán si neumím Vánoce vůbec představit, neboť symbolizuje ono vánoční poselství - narození Ježíše Krista. Jakousi duchovní přípravou na tento den je období adventu, které začíná nedělí po svátku sv. Ondřeje a končí po nešporách, nebo-li po odpolední bohoslužbě na Štědrý den. A právě o adventu a jeho tajemných postavách si budeme povídat s Daliborem Hoblem z kouřimského skanzenu a s ředitelkou Národopisného muzea Jiřinou Langhammerovou. Jak uvedla, latinské slovo adventus znamená vlastně příchod.
"Je to období, kdy se lidé měli duchovně připravovat na nejvýznamnější děj. Ale protože to bylo také v době před koncem roku, tak je to zároveň doba, která byla po více než 1000 let vymezena takovým předkřesťanským zvykům, kdy se lidé vyrovnávali s minulým rokem, vyhlíželi do budoucna a s tím potom souvisejí postavy, které napomáhají této atmosféře adventu. Ty zvyky v minulosti byly bujaré, na konci roku se samozřejmě lidé veselili, ale náboženská doktrína určovala, že tento čas je klidný, tak se to nějak srovnalo. Takže ty zvyky jsou takové velice poklidné, byť měly vazbu k předkřesťanskému času."
Odbobí adventu se začalo formovat někdy mezi 6. a 7. stoletím. Dnes je hlavním symbolem adventní věnec - jeho čtyři svíce symbolizují čtyři adventní neděle. Mimochodem, víte odkud k nám tradice adventních věnců přišla? Nejstarší zmínka pochází z roku 1838. Tehdy nad dveře sirotčince v Hamburku pověsil kněz Johann Heinrich Wichern velký dřevěný věnec, na který každou neděli upevnil jednu zapálenou svíčku. Pod věnec postavil pokladničku na milodary pro opušťené děti. Tento zvyk se pak rozšířil najen v Německu, ale i do okolních zemí. Adventní věnce se dnes běžně objevují v českých domácnostech - vyrábějí se z chvojí, šišek, jeřabinových proutků a často je najdete jako dekoraci na stole při štědrovečerí večeři. To již hoří na věnci všechny čtyři svíčky, které mají být fialové, ale ta třetí má barvu jinou.
"Ta třetí neděle adventní byla trošku uvolněnější. Po celý advent v kostelích převládala fialová barva, tak na tu třetí neděli se používala barva růžová. Růžová byla i třetí svíce na adventních věncích."
K adventu neodmyslitelně patří i adventní kalendář, jehož tradice je poměrně mladá. Ten první vytvořil podnikavý Mnichovan Gerhart Lang na počátku 20. století, aby dětem ukrátil čas čekání na Štědrý večer. Když vytiskl vystřihovací kalendář s názvem V zemi Ježíškově, nechtěně tím vytvořil krásný a dodnes velmi rozšířený vánoční zvyk. Většina dětí má určitě nejraději kalendáře čokoládové, to je pak čekání na Vánoce ještě příjemnější.
Zaposloucháme se dnes nejen do krásných koled, ale jak jsem slíbila, vydáme se také za tajemnými postavami předvánočního času. Tou první je sv. Ondřej, kterým adventní cyklus začíná. Když se totiž měnily kalendáře, tak na tento poslední listopadový den připadal konec roku, takže i zvyky, které se v tento den dodržovaly, připomínají spíše zvyky vánoční. Lidová víra navíc připisovala noci sv. Ondřeje čarovnou moc. Snad to souviselo s kultem pohanských démonů, kteří ve starých legendách vystupovali 30. listopadu z hlubin země a otevírali bránu božstvu zimy a mrazu. Kdo o této noci toužil dozvědět se něco bližšího o své budoucnosti, zašel za babkou kořenářkou nebo obecním pastýřem. Ti připravili čtyři hrnečky. Všechny se překlopily na dřevěnou desku dnem vzhůru a pod každý se položila některá z čarodějných věcí - hrst hlíny ze hřbitova, kus čerstvě upečeného chleba, hřeben a prsten. Jak už jistě tušíte, první hrneček nevěstil nic dobrého, chléb znamenal majetek, hřeben nemoc a prsten svatbu. Právě svatý Ondřej je považován za patrona nevěst.
"Hlavně svobodná děvčata v tento den věštila svoji budoucnost, jak bude vypadat její nastávající. Takže se například na Ondřeje lilo olovo a z podoby olova se věštila podoba manžela nebo řemeslo, které bude vykonávat. Nebo děvčata bouchala na kurník a pokud se ozval kohout, tak to věštilo, že se do roka vdá, pokud se ozvala slepice, tak ještě zůstane svobodná a podobně."
"Zachovaly se podobné veřšíky jako na Štědrý večer, kdy se třáslo stromy, aby se ozval milý. Tak třeba : "Sv. Ondřeju, já stromem chvěju, abys mi ukázal koho se naděju".
Mnohé z těchto magických zaříkávadel se postupně staly součástí šťedrovečerních zvyků.
Další zajímavou postavou adventního času jsou Barborky - tajemné postavičky, které chodí na obchůzky 4. prosince. Sv. Barbora je považována za patronku věží, horníků, pokrývačů, řezníků, dívek, hasičů, kuchařů, je ochránkyně proti ohni, bouřce, horečce a moru. Není divu, že při takovém rozsahu činnosti svátek oslavovali všichni, kteří potřebovali pomoc a přímluvu. Barborky chodily po vesnicích oblečené do bílých hávů a maskované.
"Měly namoučněný obličej a protože nosily dlouhé vlasy, tak je měly přehozené přes obličej dopředu a držel jim to malý zelený věneček. Přicházely do světnice, nic moc neříkaly a větvičkami tloukly do dveří, do oken a připomínaly, že se blíží tento čas."
"V některých oblastech i zpívaly písně o sv. Barboře a o jejím umučení. Byla to postava, která děti nestrašila, která jim naopak nadělovala."
Den zasvěcený památce sv. Barbory byl spojen s řadou lidových zvyků. Nejznámějším se stalo řezání tzv. barborek nebo-li třešňových větviček. Třešeň vůbec zaujímá v křesťanství významné postavení. Na obrazech starých mistrů je malý Ježíšek často zobrazován, jak pevně svírá červené třešničky. Rozkvetlé třešňové květy jsou pak symbolem čistoty Panny Marie. A podle lidové legendy jsou plody třeště považovány za rajské ovoce, které si našlo cestu na zem, když ho pramáti Eva ukryla spolu s dalšími plody v mošně a tajně odnesla z ráje. V Čechách se o Vánocích s třešňovými větévkami čarovalo. Zvyk používat je k vánoční bílé magii má nejspíše kořeny ještě v dobách, kdy na našem území sídlily keltské kmeny a druidové se radili se stromy a keři. Lidová pověra, že třešňová větvička rozkvetlá o Štědrém dnu předpovídá neprovdané dívce ženicha, neupadla v zapomnění a i dnes na většině štědrovečerních stolů nechybí vázička s barborkami. Podle lidové víry se barborky řežou právě na svátek sv. Barbory 4. prosince.
"Dávaly se do vody, buď třeba do chléva nebo do nějakého teplejšího místa. Děvčata měla za povinnost je zalévat. Nabírala do úst vodu a zalévala je denně z úst. Pokud barborky rozkvetly do Štědrého večera, tak se ta dívka vdala, pokud ne, zůstala ještě svobodná."
Podle lidových pověstí se třešňová větvička musela řezat v okamžiku, kdy se obzoru dotkne první sluneční paprsek a ze stromu starého nejméně 10 let.
Snad nejznámější adventní postavou, která se zachovala do dnešních dnů, je postava sv. Mikuláše. Její svátek připadá na 6. prosinec a pro většinu Evropanů začíná už to pravé předvánoční období.
"Svatý Mikuláš je jediná postava z těch mýtických postav nebo z těch postav adventu, která má své reálné kořeny. Je podle legendy sv. Mikuláše - biskupa ze třetího století, který žil v oblasti Turecka a ta jeho postava se dostala do veliké obliby už ve středověké Evropě."
Biskup Mikuláš byl za svého života milován pro své dobré srdce a moudrost. Nejoblíbenější mikulášská legenda hovoří o tom, jak biskup obdaroval tři chudé dívky a zachránil je od práce v nevěstinci. Snad právě tato legenda dala vzniknout tradici rozdávání dárků o svátku tohoto světce. Oslavy věnované sv. Mikuláši byly v Evropě odjakživa bujaré a obyčej obchůzek vznikl snad z biskupských her, konaných v klášterních školách. Dnes chodí s Mikulášem na obchůzky jen anděl a čert, a do domů přijíždějí většinou autem, ale v minulých staletích byl průvod mnohem početnější.
"V těch mikulášských průvodech, které jsou v literatuře známy z 18. ale i z 19. století, tak nesměli chybět vojáci, husaři, byly tam postavy tzv. laufrů - běžců, kteří oznamovali příchod Mikuláše do vsi a potom do jednotlivých chalup. Byly tam postavy smrtky, Turka, pantáta s panímámou a řada zvířecích postav."
V oblasti Litomyšle se oslav zúčastňovala dokonce celá vesnice nastrojená do roztodivných masek a krojů. Na Mikáše se peklo i zvláštní pečivo, tzv. mikulášské vrkoče, což byly koláče, do kterých se zapichovaly špejle a na ty se navlékalo sušené ovoce.
Dárky rozdával dětem i svatý Ambrož, neméně zajímavá adventní postava, i když na rozdíl od Mikuláše téměř zapomenutá.
"Byla to postava oblečená v bílém hávu s přikrytým obličejem, s vysokou černou čepicí a obcházel kolem kostela a když děti chodily s rodiči do kostela, tak on jim předhazoval bombóny, děti je sbíraly a on je přitom honil a vyplácel. Ale proč se tento zvyk dělal se nepodařilo zjistit a už se asi nikdy nezjistí."
A je tu svátek sv. Lucie. Ta byla v některých zemích dokonce oblíbenější než sv. Mikuláš. Snad k tomu přispěla i skutečnost, že Lucie je jednou z mála historicky doložených žen, které zemřely mučednickou smrtí pro svou víru. Lucie zahynula právě 13. prosince. V českých zemích navštěvoval v tento den vesnické chalupy průvod masek, který vedla dívka převlečená za sv. Lucii. Nejstarší písemná zmínka o "luckách" pochází z roku 1804 a zaznamenal ji Jakub Jan Ryba - autor České mše vánoční. K tomuto dni se před změnou kalendáře vázal původně zimní slunovrat.
"Od toho tedy ono známé pořekadlo Lucie noci upije, ale dne nepřidá. Na sv. Lucii se konaly obchůzky zahalených dívek, ale tyto postavy oproti Mikuláši a Barborkám nenadělovaly, nýbrž ty děti vyloženě strašily. Buď chodily a hlídaly půst, zda ho děti zachovávají a nebo také chodily hlídat, zda přadleny v tento den nepředou, protože na sv. Lucii byl zákaz předení."
Lucie je také patronkou světla. Například ve Švédsku měly v tento den Lucie na hlavě věnec s rozžatými svícemi, což připomíná návrat slunce. U nás se zvyky již ke světlu nevztahují, ale "lucky" přestavují jakýsi pradávný ženský kult.
"Mají právo ten večer trestat muže. To v běžném životě, hlavně v 19. století bylo absurdní, ale v tento večer to bylo možné. Takže ony je všelijakým způsobem vyplácejí, a tak jak známe třeba z masopustu, je symbolicky holí a všelijak trápí, ale jenom do půlnoci, protože v ten čas přestává jejich vláda - jako v pohádkách, kdy se láme čas. Ty Lucky ještě v některých oblastech chodí zcela přirozeně. Například na Šumavě a v některých vesnicích na Moravě."
Dříve byla se dnem sv. Lucie spojena i řada magických praktik. Vesničané věřili, že o tomto dni se scházejí čarodějnice a sv. Lucie byla považována za mocnou ochranitelku před jejich kouzly a čarami. Nejnavštěvovanějším místem čarodějnických setkání o svátku sv. Lucie v zemích Koruny české býval prý vrch Radhošť, který je od pradávna opředen mnoha pověstmi.
Představte si, že jedna z tajemných postav obcházela i na Štědrý den, v posledních hodinách adventu. Tehdy chodila Perchta s dlouhým nosem a klibnou. Že nevíte, co to je klibna? Já jsem to taky nevěděla, ale zjistila jsem že většinou měla podobu nějakého zvířete s rohama nebo koně. Mohla dokonce doprovázet průvod Barborek nebo Lucek. Na Štědrý večer se však vydávala s Perchtou. Ovšem pozor, není to ona známá rožmberská Bílá paní.
"Ta Perchta byla v různých oblastech různě oblečená. My například tady jí oblékáme takovou masku zvířecí z pytloviny udělanou s velkým jazykem a měla na sobě obrácený kožich, takže to byla taková nedefinovatelná postavička, která měla zase za úkol chodit po domácnostech, měla dlouhý nůž dřevěný a chodila kontrolovat, jestli se děti nebo čeládka postila. Ty pochůzky se konaly z jediného důvodu, aby ukrátily dětem nějakou tu chvíli."
Jak uvedli naši průvodci dnešním pořadem - ředitel skanzenu v Kouřimi Dalibor Hobl a ředitelka Národopisného muzea v Praze Jiřina Langhammerová, dnes už Perchta nechodí. I když by určitě mnohé děti uvítaly zkrácení dlouhé chvíle do doby, než se rozzáří vánoční stromeček, začnou znít koledy a budou se rozbalovat dárky. Mimochodem o těch najdeme první zmínky už v 15. století. Někteří panovníci dokonce neváhali vánoční dárky vymáhat. Například Jindřich ze Švamberka zaslal v 16. století několikerou urgenci o vánoční dárek panu Václavu Holickému. To česká města byla velkorysejší a bez upomínání poslala v 17. století císařovně k Vánocům deset koroptví a šedesát kvíčal. Zvyk obdarovávat o Štědrém večeru děti, se však v českých zemích ujal až v 19. století. A dokonce ještě před první světovou válkou bývalo zvykem dávat pod stromeček snubní prstýnky. Po anglosaském způsobu se tu poprvé směli snoubenci veřejně políbit.
Štědrý večer nastal, ona kouzelná doba rozjímání, obdarování a setkání. Jeho hezké prožití vám přeje a na slyšenou se těší Zdeňka Kuchyňová i celá redakce Radia Praha.
