Umělec musí být odlišitelný od ostatních, říká malíř Ivan Komárek
V galerii Templ v Mladé Boleslavi probíhá od 29. srpna výstava malíře Ivana Komárka. Představuje na ní cyklus velkých maleb, jejichž kontury jsou zvýrazněny barevným silikonem – proto Siločáry. O svých neobvyklých technikách i o životě umělce vypráví Ivan Komárek v následujícím rozhovoru.
Galerie Templ nenabízí příliš velký, ale ani malý prostor. Vešlo se tam osm děl z mého posledního cyklu, který čítá 20 velkých obrazů 135 x 190 cm z let 2014-2015. Je to klasická akrylová malba, kombinovaná s průmyslovým silikonem. Technika mé kresby vždycky byla postavena na obrysové lince. Zvýraznil jsem ji barevným silikonem, nanášeným přímo z kartuše. Vytváří to dojem plasticity. Musel jsem si to trochu nacvičit, vytlačovat silikon z kartuše vyžaduje určitou zručnost. Na výstavě jsou ještě koláže z období 2013-2014 a velké objekty, vyřezané z vrstvené lepenky. A ještě jedna novinka – obrovské akvarely, vytištěné na gumové podložce. Vyrobili mi to ve firmě Atlantis, s níž spolupracuji. Tyto podložky, vyřezané podle obrysu těl, jsou umístěny na zemi a dá se po nich šlapat. Z Mladé Boleslavi pocestují mé obrazy s výjimkou velkých pláten do Lipska. 29. září tam zahajuji výstavu ve vstupní hale Lipských veletrhů.
Jste znám jako figuralista, který pracuje především s tématem ženy. Bylo to tak vždycky?
Každý autor má svůj svět. Pro mě je nejdůležitější figurální malba. Tělo je živočišné, animální, přirozené. Každý své tělo zná, takže pracuji s tím, co nejlépe znám. Ono to tak bylo i v dějinách umění – hlavním tématem byla vždy figura. Někdo říká, že na obrazech vidí moji manželku. Asi na tom něco je, protože žijeme vedle sebe, ale rozhodně to není můj program. Tvorba vychází z podvědomí, jsou to nastřádané zážitky z dosavadního života. Občas vybočím mimo figurální tvorbu a dělám geometrické kompozice, to mě také baví. V mých cyklech je většinou i několik nefigurativních děl. Na výstavách to nevypadá tak fádně.
Vaší díla jsou dost erotická. Nemáte s tím problém?
Před Listopadem mi kvůli tomu dokonce zrušili výstavu. Bylo to v Klubu novinářů v Praze a nějaké redaktorky tam začaly proti mým obrazům protestovat. Já nemaluju proto, abych někoho děsil. Nahota je pro mě naprosto přirozená součást našeho bytí a já ji neobcházím. Nechápu, že to někdo v umění může zakazovat. V antice byla nahota přirozená věc. Já nedělám žádnou pornografii, ztvárňuju vztah muže a ženy. To je součást našeho života a dotýká se každého. Je to neupřímné: dnes je k mání všelijaká pornografie a moje obrazy někomu vadí.
V posledních několika letech jste příliš nevystavoval…
Jak postupujete při sjednávání výstav?
Někdy to funguje tak, že vás osloví galerie. To je samozřejmě nejlepší. Takhle mě před dvěma lety oslovil ředitel Rabasovy galerie v Rakovníku a vznikla z toho pěkná výstava. Podobné to bylo v Mladé Boleslavi. Horší je, když je výtvarník nucen sám shánět výstavní prostory. Nejlepší výstavní síní je Mánes, kde by mělo být prezentováno především současné umění. Je i několik dalších pěkných galerií – třeba Špálovka. Z větších galerií v Praze kromě Národní galerie a Galerie hlavního města nic není.
Nechystáte větší soubornou výstavu?
Bylo by to příjemné. Výstavy jsou důležité – díla se dostanou do jiného prostředí a člověk je vidí s odstupem. Vyzní to úplně jinak, než když jsou na hromadě v ateliéru. Děl mám poměrně dost a na výstavu se nikdy nevejdou všechna. Například z cyklu koláží, kterých mám asi 500, jsem v Rabasově galerii vystavil jen 100. Optimální by bylo třeba 200. Totéž platí o malbě. Čím větší prostor je k dispozici, tím lépe. Možná jednou v Jízdárně. Jenže jsou jíní autoři, kteří by si zasloužili Jízdárnu a zatím se tam nedostali…
Máte při tvorbě nějaká pevná pravidla nebo rytmus?
Nejlépe se mi pracuje plynule, tj. každý den včetně víkendů. Ráno si sednu za pracovní stůl, dám si před sebe čistý papír a pak už to plyne samo. Když vznikne něco zajímavého, tak si to odkládám stranou a pracuju s tím v budoucnu. Využiju tak 70% skic. Tvořím v určitých cyklech, kdy zpracovávám různé materiály. Podle toho si z kreseb vybírám. Teď jsem dělal řadu velkých klasických maleb, tak jsem vybíral, co šlo dobře malovat. Jiné kresby jsou zase vhodnější třeba pro grafické zpracování. Každodenní kresby pro mě tvoří takovou databanku, s kterou pracuju dál. Po ranním kreslení probíhá normální rodinný život a v průběhu dne se ke skicám vracím. Rád kreslím za denního světla. Někdy jsou pro mě kresby finálním produktem a dělám z nich samostatné výstavy.
Z materiálů jste vyzkoušel karton, asfaltovou lepenku, plexisklo, tapety, i další. Podle čeho si materiály vybíráte?
Vždycky se nadchnu pro jeden materiál a vytvořím z něj cyklus, v němž ho maximálně vytěžím. To může trvat rok, ale i tři. Tím to považuju za ukončené. Pak obvykle přichází další nápad a začínám se věnovat něčemu jinému. I to je tvůrčí proces, nedá se naplánovat, z čeho budu tvořit příště. Velmi inspirativní prostředí mi poskytuje firma Atlas, která zpracovává plasty i kov. Když vidím jejich materiály a stroje, občas mě napadne technika, kterou chci vyzkoušet.
Řada vašich děl je také ve veřejném prostoru. Asi nejznámější jsou postavy Maratónců na pražském ruzyňském letišti…
Maratónci jsou nejvíc na očích. Jsou součástí mé volné tvorby. Jinak se nebráním interiérům ve spolupráci s architekty. Takových realizací mám za sebou také dost. Je na tom zábavné to, že každá situace si vyžaduje něco jiného včetně materiálu. Vždycky se snažím, aby to vycházelo z mé volné tvorby. V jedné rodinné vile jsem dělal vstupní vrata, balkonové zábradlí atd. z laserem vyřezávaných železných plátů. Také jsem dělal křížovou cestu a keramiku v tradiční dílně u Františka Švancara, který spolupracuje s řadou českých výtvarníků. Pracovat s ním je radost. Vyráběl jsem u něj dvě figury přes dva metry vysoké, které nesou střechu u jednoho domu.
Kdo vás výtvarně nejvíc ovlivnil?
Jsem klasik a dělám především malbu. Nejvíc na mě působili Cézan, van Gogh i Picasso, americký pop art. Také mám rád německý expresionismus – Maxe Beckmanna, Ludwiga Kirchnera, Otto Dixe. Ale výrazné linie, které používám, najdete už v gotické a renesanční tvorbě. Z českého umění mi jsou mi nejbližší umělci ze skupiny 1215: Jiří Načaradský, Jiří Sopko, Michael Rittstein, i další jako Jiří Sozanský nebo Richard Konvička.
Prodáváte přes galerie nebo přes internet?
Jde se výtvarným uměním uživit?
Asi to nikdy nebylo jednoduché. I takový Jan Bauch, který mě učil kreslit, mi vyprávěl, že když za první republiky začínal, vedle malování si musel přivydělávat tím, že dělal fasády. Prosadit se není jednoduché. Je to náročné na psychiku, protože člověk neustále zpytuje svědomí, jestli je to dost dobré, jestli to má smysl, jestli to najde uplatnění. A jednoduché není ani prodávat. To buď přijde, nebo nepřijde. Občas to přijde, ale nevíte kdy. Když je v tom člověk ponořen jako já, už nejde couvnout. Jenže mě to zároveň baví a těší, je to pro mě požitek. Vezmu si čistý papír a nikdy nevím, co na něm vznikne. Myšlenky stále přicházejí. A když se to povede prodat, tak je radost dvojnásobná. Takže uměním se lze uživit, ale skromně. Jsem rád, že jsme na to dva, že mám ženu, která také vydělává. Mám to štěstí, že mohu dovolit jen tvořit. Kvalitu díla prověří doba. Když to bude zajímat lidi ještě za 50 let, bude to dobré.
Jak byste definoval krédo své tvorby?
Děkuji za rozhovor.
