V Dobrušce se chystá už třináctý ročník kurzů češtiny pro krajany, přihlášky přišly ze čtyř desítek zemí

Čeští krajané v Chorvatsku si postavili nový evangelický kostel - otevřen byl právě před týdnem. Senátní výbor pro krajany navštívil Spojené státy - "usilujeme o zavedení korespondenčních voleb pro zahraniční Čechy,"říká senátor Šula. A ve východočeské Dobrušce se připravuje další krajanský kurz českého jazyka. Na šest desítek volných míst se přihlásil až trojnásobný počet zájemců. Tak o tom všem se dozvíte v dnešní krajanské rubrice.

V chorvatském Běliševci byl minulou neděli otevřen nový kostel, který si zde postavili čeští krajané - místní sbor Českobratrské evangelické církve. Na první bohoslužbě byl i českobratrský farář z Kolína Miroslav Frydrych a ten mi také řekl pár zajímavostí o historii české krajanské komunity v této části Chorvatska:

"Ti Češi se tam dostali poměrně nedávno, na konci 19. století, kolem roku 1881. Tehdy tam byl někdo z Valašska na vojně, nějaký Josef Chlevišťan, a když jel domů, tak vystoupil v Podravské Slatině a dostal se do vesnice Běliševac. Tam prý podle známých, kteří mi o tom vyprávěli, bylo jenom pár chalup "z prútia ochlópaných blatem". Jemu se tam zalíbilo, a když se vrátil na Valašsko, tak o tom řekl ostatním. A od té doby se tu a tam někdo vystěhoval, což nebyl v Rakousku-Uhersku problém. Byli vlastně doma, nemuseli za hranice. Stalo se, že se usídlili všichni v jedné vesnici, v Běliševci."

Z Čech sem přicházeli nejenom evangelíci, žily tu i katolické rodiny, ve vesnici ale nebyl žádný kostel. Bohoslužby se odbývaly ve světnici v obyčejné vesnické chalupě. Až teprve před čtyřmi lety se místní evangelíci rozhodli, že si postaví kostelík.

"Ten kostel se stavěl pochopitelně s pomocí zahraničních darů, i naše církev sbírala, udělala dvě sbírky pro tento kostelík. Přidaly se také některé sesterské církve v zahraničí, třeba bádenská církev, tam se sehnalo celkem osm tisíc eur."

Samotná stavba trvala asi dva a půl roku, což je podle faráře Frydrycha na místní poměry krátká doba. Pomáhali při ní i sami obyvatelé Běliševci. Zdejší sbor sice nebude mít vlastního kněze, na to je příliš malý, dvakrát do měsíce sem ale bude zajíždět maďarský biskup reformované církve, který hovoří i chorvatsky. V té souvislosti mne zajímalo, zda potomci českých přistěhovalců mezi sebou ještě mluví česky:

"Je zajímavé, že oni si zachovali ještě původní valašský dialekt, kterým se mluvilo na konci 19. století a kterým se už nikde jinde nemluví. Teď tam zajíždí někdo ze Záhřebu, obnovuje se Česká beseda a učí se češtině. Čímž tedy tento dialekt vlastně zanikne, ale možná to bude k dobrému."

Jak jsem se mohla sama přesvědčit při své nedávné návštěvě v chorvatském Daruvaru, České besedy hrají ve vesnicích, kde vedle Čechů žijí i Chorvaté, úlohu jakéhosi kulturního centra pro celou obec. Hraje se v nich ochotnické divadlo, probíhají tu zkoušky i vystoupení folklorních souborů nebo zdejších populárních dechovek. Mají nějaké podobné soubory i v Běliševci?

"Nemají tam vůbec nic, já myslím, že v té vesnici není ani hospoda. Celá vesnička čítá 103 obyvatel a je na konci silnice, silnice dál nevede."

Kolínský farář Miroslav Frydrych má k chorvatskému Běliševci blízký vztah. Na zdejším hřbitově jsou totiž pochováni jeho prarodiče. Ti se do Chorvatska vystěhovali v prvních letech minulého století, on sám se ale sem podíval až v roce 1986. Zato v posledních letech do Běliševce zajíždí pravidelně a na otevření nového kostela doprovázel i celou výpravu z Valašska, odkud předkové dnešních českých krajanů přišli.


Na přelomu dubna a května navštívila skupina našich senátorů Spojené státy. Na to, kde konkrétně byli a o čem s českými krajany v Americe jednali, jsem se zeptala jednoho z účastníků cesty, člena stálé senátní komise pro krajany Jaroslava Šuly:

"Naše cesta vedla do čtyř míst, tam, kde máme nejsilnější krajanské komunity ve Spojených státech. Začali jsme v New Yorku, pak jsme se přesunuli do Washingtonu, mezitím jsme byli ještě v Baltimoru, kde je menší krajanská komunita. Pak jsme odjeli do Texasu, do Houstonu, a skončili jsme v Chicagu, kde bylo zase setkání s krajany. Probírali jsme nejdůležitější okruhy otázek, které oni měli připraveny a odpovědi na ně od nás požadovali."

Co v současné době naše krajany v Americe nejvíc pálí?

"Musím říct, že moje setkání s americkými krajany mne utvrdilo v tom, že to jsou lidé, kteří pro Českou republiku hodně udělali a stále dělají. Je to neuvěřitelná snaha o propagaci naší republiky, nezištně pracují v její prospěch. Z vlastních prostředků zajišťují například krajané v Houstonu výstavbu Českého domu. Bez přispění České republiky. To byly obdivuhodné poznatky. Krajanská komunita tam žije asi v páté generaci a dobře hovoří česky, přitom nechodí do žádných českých škol. My jsme chtěli s nimi dojednat především podmínky úpravy dvojího občanství tam, kde to ještě nebylo možné, a samozřejmě jsme hovořili také o korespondenční volbě. Zjišťovali jsme také, jestli je tam zajišťována elektronická forma volby. Ve Spojených státech jsou v tomto ohledu také ještě v pionýrských letech."

Právě nemožnost získat české občanství naše krajany v Americe hodně trápí. Jak vidíte řešení tohoto problému? Je to vůbec možné?

"V roce 1999 jsme v parlamentu přijali zákon o možnosti dvojího občanství, ovšem ten ještě neposkytuje možnost všem občanům, kteří odešli do Spojených států po roce 1948 anebo po roce 1968. Ti, co tam žijí řekněme v páté generaci, jsou už jenom krajané a občany České republiky už nikdy v podstatě být nemohou. Takže usilujeme o to, abychom pro skupinu, která dnes nedosáhne zpětně na české občanství, vytvořili určité podmínky a novelizovali zákon z roku 1999."

Myslíte, že to Poslanecká sněmovna schválí?

"Je to novela zákona, v Senátu o to budeme u svých kolegů usilovat a věříme, že je přesvědčíme k tomu, abychom rozšíření možnosti přijetí dvojího občanství umožnili. V Poslanecké sněmovně, pokud si mohu tipnout, to bude asi na hraně. Ale myslím si, že nakonec to schválí."

Co Vás z krajanských aktivit ve Spojených státech nejvíc oslovilo?

"Jak už jsem řekl, ta jejich snaha obhajovat češství na takovou dálku, a když jsem si představil, jak oni nám vytvářeli cestu do Evropy a do NATA, tak to byl právě jejich přístup a odhodlání, že byť s Českou republikou mají kontakt jen přes své prarodiče, tak pořád cítí své kořeny u nás. Setkáváme se s tím sice i v jiných státech, kde naši lidé žijí už v páté, šesté generaci, ale ta Amerika je přece jenom za vodou. A zdálo se mi, že je tam americká globalizace zešrotí a že český jazyk budou vnímat velice okrajově. Ale oni jsou skutečně nadšeni, taky nás nadšeně hostili, vítali a mám z toho velmi dobré dojmy."


A i na závěr zůstaneme na půdě Senátu České republiky. Toto úterý zde proběhlo setkání senátorů s učiteli českého jazyka, kteří již třináct let vyučují v letních krajanských kurzech v Dobrušce. Poprvé zde Karlova univerzita uspořádala kurz češtiny pro naše krajany v roce 1991. Tehdy se zde v jazyce svých předků zdokonalovali Češi z okolí Černobylu, kteří se chystali k přesídlení do Čech. Od té doby kurzem, který hradí česká vláda, prošlo každoročně čtyřicet našich krajanů a řada dalších, kteří si pobyt v Dobrušce platí sami. Od roku 2001 se počet stipendijních míst zvýšil na šedesát, zájmu krajanů o čtyřtýdenní intenzívní kurzy to ale zdaleka nestačí. Do těch letošních, které budou probíhat opět v srpnu, se totiž přihlásilo třikrát tolik zájemců. Přihlášky přišly ze čtyřiceti států světa, jsou mezi nimi například i Alžírsko, Tunis nebo Irán. Kurzy od samého začátku vede paní Alena Obstová. O tom letošním uvedla:

"Zařadíme tam ty aktivity, které se osvědčily na minulých kurzech. Těch aktivit je doopravdy moc, takové zajímavé jsou jazykové večerní hry nebo Den jazykové samostatnosti, kdy studenti jsou rozděleni do malých skupin, jsou posláni do malých vesnic i velkých měst v okolí Dobrušky a tam od rána do večera zjišťují co nejvíce informací, které potom přivezou, zpracují a seznámí s nimi ostatní. Velký zájem je o večery národů, kdy sami naši krajané z jednotlivých zemí představují svoje země, ale i krajanské komunity, které je k nám vyslaly. Založili jsme tradici Fialkového divadelního festivalu. Každá třída dostane za úkol něco nacvičit, pohádku, vlastní fantazii, cokoliv, a potom to ostatním předvádí. A děláme to proto, aby každý náš krajan, který přijede na kurz, a ať se tam český jazyk teprve začne učit, anebo pracuje profesionálně v krajanském rozhlase nebo v televizi, aby každý bez rozdílu v tom divadle hrál a musel k ostatním lidem česky promluvit. Aby lidé ztráceli ostych mluvit českým jazykem, i když ho docela dobře neznají. A potom budou desítky dalších aktivit, celodenní i půldenní výlety, soutěže, besedy, hrátky, nácviky českých písniček a tanců. Ti lidé, kteří přijedou na náš krajanský kurz, jsou upozorněni hned první den večer, že začíná intenzívní výuka českého jazyka, jejíž součástí je mimoškolní program. Teoreticky to znamená, že nemají ani minutu volna."


Ke krajanským kruzům češtiny v Dobrušce se v našem vysílání znovu vrátíme v srpnu, kdy se za krajany do východních Čech přímo vypravíme. Naše dnešní rubrika však končí.