Z krajanského tisku
Časopis Čechů, Moravanů, Slezanů a Slováků na Novém Zélandě Střípky se loučí s bývalým stíhacím pilotem RAF Ladislavem Světlíkem, který v létě zemřel ve věku 91 let.
Zpravodaj Čechů a Slováků ve Švýcarsku přináší dopis publicistky Libuše Koubské, autorky knihy Byl jsem letcem RAF, Mirku Topolánkovi. Českého premiéra vyzývá k nápravě křivd vůči veteránům. Podle autorky se benevolentně jednalo s lidmi, kteří takřka po celou dobu války nosili uniformu vládního vojska a teprve na konci roku 1944 dezertovali, když měli jít bojovat do Itálie. Než dokončili výcvik v zahraniční armádě, bylo po válce, tvrdí Koubská. Dnes nosí uniformy plukovníků a zdobí se válečnými kříži, náležící jen účastníkům těžkých bojů, protože včas podali žádost o rehabilitaci, píše autorka a jako protiváhu staví případ Jana Horala, ač několikanásobného rytíře a nositele mnoha zahraničních vyznamenání, doma však degradovaného na vojína. „Ptám se vás, pane premiére, rozhodují činy, nebo včasné podání žádosti?“, apeluje ve Zpravodaji na Topolánka Libuše Koubská.
Letošního kursu českého jazyka v Dobrušce se zúčastnily i čtyři krajanky z Chorvatska, a jedna z nich se k němu vrací v týdeníku Jednota. „Byli jsme rozděleni do šesti tříd. My z Chorvatska jsme byly v oranžové, to je ta nejvyšší úroveň znalosti českého jazyka,“ hrdě ve svém článku poznamenává Ina Malinová.
Na jiném místě v Jednotě Václav Herout vzpomíná na rok 1968, kterému předcházel složitý vývoj vztahů mezi Československem a tehdejší Jugoslávií. Po roce 1948 byly mezi nimi kvůli roztržce přerušeny styky, což omezilo i kontakty krajanů s repatriovanými členy jejich rodin. Ve čtyřech poválečných letech totiž do Československa přesídlilo přes pět tisíc chorvatských Čechů. Až v šedesátých letech, přes různé přetrvávající překážky, docházelo k obnově styků obou zemí. Právě proto chorvatští Češi fandili změnám v Československu, které znovu umožňovaly kontakty rozdělených rodin. Samotného Václava Herouta zastihl 21. srpen 1968 u rodičů, ale i z Chorvatska podobně sledoval dění v Československu díky zprávám Radia Praha. „Vzpomínám, že jsem poslouchal Prahu až do chvíle, kdy hlasatel oznámil, že brzy přestane vysílat, jelikož ruské vojsko začalo rozhlas obsazovat. Brzy potom jeho hlas zmlkl. Když se Radio Praha ozvalo znovu, byly to už jiné zprávy,“ píše v Jednotě Václav Herout, jehož poté čekala jugoslávská mobilizace, která nakonec pro něj skončila jen třemi promarněnými týdny. Přesto na tu dobu dodnes vzpomíná jako na zlý sen.
