Je tu krásně, chybí vám ale úsměv, říká o Česku krajanka Sonja Chemli z Tunisu
V dnešní rubrice Češi v zahraničí se znovu vrátíme do východočeské Dobrušky. Na kurzech češtiny se tam každoročně setkávají desítky krajanů ze všech kontinentů. Loni v srpnu jsem tam zastihla i dvě mladé ženy s podobným životním příběhem: obě se narodily v arabském světě, jejich matky ale pocházejí z Česka. Obě sice mluví velmi dobře česky, tvrdé a měkké i jim ale dělá nekonečné problémy. Obě studují a češtinu by jednou rády využily i ve své profesi:
Mariam Farhatová pochází z Libanonu, maminka ji ale naučila mluvit česky s pražským přízvukem. - Jak to vlastně bylo? Maminka na vás mluvila česky?
Mluvíte v množném čísle, máte sourozence?
"Mám dvě ségry."
A jak mluvíte spolu, mezi sebou?
"Jde o to, kde jsme. Když jsme v Čechách, tak spolu mluvíme arabsky, aby nám nikdo nerozuměl. A když jsme v Libanonu, tak spolu mluvíme česky, zase aby nám druzí nerozuměli."
Jezdili jste sem, za maminčinými příbuznými na prázdniny?
A máte nějaké profesionální plány s češtinou? Nebo ji využíváte pouze jako svůj druhý jazyk?
"To ještě ne, protože číst a psát vůbec neumím. Já jsem se zkoušela v Rakousku sama učit češtinu v jedné škole, bylo to ale moc těžké. Oni si mysleli, že umím výborně, tak mne hned dali do vyšší třídy. Tady v Dobrušce se to ale za ten měsíc hodně zlepšilo. Všichni tu spolu mluvíme česky a je to dobrá praxe. Je to o hodně lepší."
Čili i na sobě pozorujete, že vám ten měsíc tady hodně dal?
"Strašně moc. Poznala jsem tu i jiné dialekty, lidi z Moravy to mají jiné. Já mám pražský dialekt, takhle s námi máma doma mluvila. A teď jsem se naučila - jsou tu holky z Moravy, někdo je z Brna - že i podle těch dialektů poznám, kdo odkud je. To nám moc pomohlo."
Jak se vám líbil zdejší program?
"Ten program byl strašně intenzívní. Vážně jsme neměli čas si někde lehnout, bylo to ale moc hezké. Mně strašně chyběla česká kultura. Máma se snažila, doma jsme dělali vánoce a všechno, ale..."
"Výlety nám strašně pomáhaly. Večer jsme taky chodili do hospod, to nám máma v Libanonu nemohla ukázat. Jezdili jsme na zámky, učili jsme se nejen o české historii, ale o celé Evropě. Pan ředitel nám taky dělal semináře o historii, geografii. Moc hezké jsou písničky, co jsme se naučili, a básně. To je strašně hezké, to zpíváme celý den."
Je tu něco, co se vám nelíbí?
"To je těžké. Co se mi tu nelíbí? Nic takového vážně není. My jsme taky rádi, že jsme v takovém malém městě. My bychom to ani nechtěli mít v Praze nebo ve velkém městě. Tam je toho moc a to by nás rozptylovalo. I město se nám tu líbí, lidi jsou výborní, jídlo... Jídlo, to musím říct, není moc výborné. To je to jediné, jinak je ale všechno výborné. Učitelé se opravdu moc snaží, jsou trpěliví, protože jsou tu mladí lidé. A oni se vážně snaží."
Mohu se zeptat na vaši profesi nebo na vaše profesionální plány?
"Já teď studuji v Rakousku politiku a germanistiku a chtěla bych pracovat v Libanonu s nějakými mezinárodními organizacemi. Nebo na nějaké ambasádě. Hlavně aby to bylo něco internacionálního. Mezinárodní politiku bych ráda dělala."
"Maminka, když přišla do Tunisu, neuměla arabsky ani francouzsky, a tatínek neuměl česky. Oni se vzali po šesti měsících, co byli spolu. A tak na mne mluvila česky a já na ni tunisky. Ona se učila ode mne tunisky a já od ní česky. Tak to alespoň říká. A pak, když jsem měla třináct let, řekla jsem si, že bych se mohla naučit trošku psát a číst. Tvrdé a měkké i jsem ale neznala."
To znamená, že maminka vás sama číst a psát neučila?
"Pomáhala, ano, sama jsem se to ale neučila. Já umím francouzsky, a je velký rozdíl mezi francouzštinou a češtinou."
Četla vám třeba české pohádky?
"To ano. Ano."
Kterou si pamatujete?
"Moc. Karkulku..."
Byli jste jediná takto pomíchaná česko - tuniská rodina ve vašem okolí, nebo jste měla i jiné české kamarády?
"Máme české kamarády, je jich tam víc."
Žijete přímo v Tunisu?
"Ano, v Tunisu."
"Ano, kolem dvaceti žen, které si vzaly Tunisany. Setkáváme se, na večírcích, na ambasádě."
Využíváte nějak profesionálně své znalosti češtiny?
"Chtěla bych, teď ale z toho nemám nic. Pokračuji dál na vysoké škole ve francouzštině. Chtěla bych být profesorka. Teď mám první a druhý /stupeň/, chtěla bych mít ale i třetí, abych měla doktorát nebo byla na univerzitě."
Čili vy budete vyučovat francouzštinu?
"Já už učím, jsem učitelka na základní škole, učím francouzštinu i arabštinu. Ale pokračuji dál, mně se francouzština moc líbí. Taky bych ale chtěla něco udělat s češtinou, na vysoké škole. Uvidíme, musím ještě příští rok do Dobrušky, abych ještě zlepšila gramatiku."
A co vaše děti? Mluví taky trošku česky?
"Ne. Hodně rozumí, ale mluvit? To ne. Syn tu byl třikrát sám, má šestnáct let, tak se snažil. Ale když jsem tu s ním, tak se na mne spoléhá. Chtěla bych ho ale poslat do Dobrušky."
Máte hezké moravské tož!
"To mi všichni říkají! Nevím jak, ale uhodli, že pocházím z Moravy."
To je totiž nejtypičtější moravské slovo. Jakmile někdo řekne tož, je jasné, že musí být z Moravy. Co vlastně všechno znáte z Moravy?
"Hrad Buchlov, města Brno, Zlín, Uherské Hradiště."
Jak se manželovi líbí, že jste se sebrala a odjela do Dobrušky?
"On mi říkal, abych sem šla."
A on se naučil trošku česky?
"Ne, jenom děkuji a dobrý den. Jen když byl se mnou a musel trochu mluvit. Nemá kde. My to máme doma takové pomíchané. Takovou polévku: slovo tunisky, slovíčko francouzsky, slovíčko česky. Tož, máme to takové smíchané."
Vy byste možná mohla studovat i v ročních kurzech češtiny. Uvažujete případně i o tom?
"Mohla bych, během školního roku ale učím a nemám šestiměsíční dovolenou. Mohu si vzít jen tři měsíce. Třeba bych ale mohla nějakou vysokou školu dělat dálkově a do Prahy bych mohla jen na zkoušky."
Nebudu se vás ptát, co se vám v Česku líbí, ale naopak: co se vám tu nelíbí?
"Co se mi nelíbí? - Opravdu, je tu tak příjemně, vždycky mne to sem táhlo. Ty parky, hrady, život. Jenom něco docela malého... úsměv. Nevím proč, my ale máme jiný temperament. Jsme veselejší. A lidé, hlavně v Praze, když jdeme třeba do kavárny, se dívají pořád tak ... tak... To je ale jenom v Praze a kolem Prahy."
Pro Pražáky možná stojí takový pohled zvenčí trochu za zamyšlení...
