V Holandsku se mi stýskalo i po sněhu
Návštěvy - tak se jmenuje básnická prvotina Svatavy Aubrechtové. Od roku 1985 žije v Nizozemsku a do Česka se pravidelně vrací. Ve sbírce je 45 básní, ve kterých zpracovává své zážitky i životní události, na které se dívá s časovým odstupem.
„Touhu psát básně jsem měla už v devíti nebo jedenácti letech, a psala jsem pořád. Potřebovala jsem se vypsat z určité poetiky a sentimentality, která se mi zdála nevhodná, a to mi trvalo hrozně dlouho. Zjistila jsem, že abych změnila styl, tak musím změnit sebe, zbavit se sentimentu a dalších věcí, které pak přecházely i do těch textů. Když jsme něco napsala, myslela jsem si, že to bude takový anglosaský styl věcné poezie, ale zase tam byla samá imaginace a metafora, a začala jsem znovu. Takže těch 45 básní je dlouhodobá záležitost".
Takže romantiku a sentiment v nich nenajdeme?
„Doufám, že ne".
Zaujalo mě, že jste vystudovala obor matematika a výtvarná výchova. Většinou se říká, že umělci nemají matematiku rádi. Jak se to u vás sešlo?
„Byla to úplná náhoda. Ale matematika s uměním souvisí. Zejména s hudbou. Sibelius říká, že hudba je v podstatě matematika. Vezměme si také architekturu nebo sochařství, ty konkávní a konvexní plochy, nebo rytmus v poezii".
Působila jste v oboru, učila jste?
„Učila jsem asi dvanáct let na různých typech škol. Naposledy na dvojtřídce na vesnici".
Spočítala jsem si, že jste odešla do Nizozemska poměrně pozdě. Typovala jsem po roce 1968, ale vy jste odešla v roce 1985.
„Já jsem se tam vdala. Odešla jsem na vystěhovalecký pas. Nejdřív jsem čtyři roky žila v Amsterdamu, a teď jsem tam skoro taky. Je to obec kousek od jeho hranic".
Byla jste v Nizozemsku už před svatbou?
„Poprvé jsem tam byla až po svatbě, a dokonce jsem nikdy před tím nebyla ani v cizině. Říkala jsem, když chci vidět moře, tak se musím vdát".
Trénovala jste před odjezdem jazyk?
„Tady jsem poznala paní profesorku, která učila holandštinu na univerzitě, dostala jsem od ní skripta a rady, co se holandštiny týká. Ale to pravé učení začalo až tam. Přešla jsem ze školy do školy, ale v úplně jiné pozici. Intenzívní jazykový kurz trval devět měsíců".
Jaké byly začátky?
„Dost krušné, mě se hodně stýkalo. Dokonce i po sněhu, to by člověk neřekl. Měla jsem pocit, jako bych ztratila budoucnost. Mě se zdálo, že už všechno bylo. Neměla jsem práci, protože mě tam diplom neplatil. Musela bych všechno znovu vystudovat. Bylo mi pomalu čtyřicet, a už se mi do toho moc nechtělo. Ale pomaličku se to poddávalo".
A jak vás přijali lidé v okolí?
„Úžasně. Holanďané jsou velice otevření. Když jsem přišla do Holandska, tak jsem mluvila anglicky. Ale tam přijde třeba malíř pokojů, a mluví anglicky, francouzsky a německy. Já jsem tam šla třeba po ulici se synem, kterému bylo tehdy asi třináct, a když jsme se začali rozhlížet, kudy jít, hned k vám přijdou lidi a už vám pomáhají. Dodneška jsem velice překvapená jejich vstřícností. V Amsterdamu je každý sedmý člověk nějaké jiné národnosti než holandské, v Rotterdamu dokonce asi každý druhý či třetí. A přesto se mě pořád lidé ptají, odkud jsem, pořád je to zajímá. My žijeme i v provincii, která se jmenuje Holandsko, a tam jsou ti lidé velice otevření. Přímo vám řeknou, co se jim nelíbí, ale není to urážlivé, není to zraňující. Když si k sobě sedáme v tramvaji, tak se většinou pozdravíme".
Jak jste na tom dnes s holandštinou? Máte přízvuk?
„Mám přízvuk pořád. Teď říkám, že už neumím česky a ještě neumím holandsky. Já jsem převzala holandštinu od svého muže. Je básník, jeho holandština je dost knižní. Takže já mluvím s tím českým přízvukem knižní holandštinou. Když syn vystudoval fotografii, tak se zase vrátil do Česka, a vnouček se narodil tady, takže to je české dítě".
Máte loď? Když se řekne Holandsko, každý si představí kanály. Jezdíte po kanálech?
„Loď nemáme, a trasu jsme nedělali, ale kanál máme hned za domem. My žijeme na poldrech, tam jsou kanály všude mezi pastvinami".
Potkala jste v Holandsku další krajany?
„Ano, hlavně ze začátku jsem tam potkala hodně krajanů. Byla tam exkluzivní skupina českých psychiatrů. Byli tam velice ceněni. Každý rok organizovali lékařský den".
Chodila jste na krajanské akce?
„Ono jich tam moc nebylo. Mám dojem, že Češi, kteří přišli do Holandska, byli stejní individualisté jako Holanďani. Tam nebylo to, co v Německu nebo v Paříži, že se tam opravdu stýkali. Pokoušeli se dělat nějaký český bál v Haagu, to proběhlo asi dvakrát a pak už vůbec ne".
Vy jste napsala i dvě knížky pro děti. O čem jsou?
„Je to poezie pro děti. Dokonce jedna z těch knížek vyšla. Ale to mě moc nepotěšilo, protože oni ji vydali v Holandsku v překladu jako poezii pro dospělé. A já jsem přesvědčená, že je to pro děti, tak jsem už druhou knížku tímto způsobem vydat nechtěla. Navíc děti na tu poezii reagovaly velice dobře. Vyzkoušela jsem to ve škole s dětmi, které byly ještě mladší, než pro které to bylo napsáno. Je to pro osmileté děti".
Vy také překládáte.
„Ano, já jsem přeložila středověký holandský epos, asi 3000 veršů, ale to se nikdy nedostalo k vydání. Díky tomu překladu jsem ale v Holandsku oficiálně uznaná jako překladatel, ale zatím to nemělo žádný výsledek".
Kdo ví, třeba se dočkáme. Děkuji za rozhovor.
