V Madridu odhalili pomník Františku Suchému. Muži, který zachránil památku tisíců obětí nacismu i komunismu
Břeh řeky Manzanares v Madridu nově zdobí monumentální socha Františka Suchého, ředitele strašnického krematoria, který během nacistické okupace tajně uchoval identitu více než dvou tisíc popravených. Mezi nimi i několika Španělů. Dílo českého sochaře Jakuba Vlčka propojuje české a španělské dějiny, osobní odvahu, mezinárodní pátrání i živé symboly smíření, které dnes vyrůstají v Praze i Madridu.
Pomník stojí v parku Madrid Río, jen několik kroků od Puente de Praga — Pražského mostu, který už desítky let připomíná spojení obou měst. Socha vznikla z iniciativy českého velvyslance ve Španělsku Libora Sečky, daroval ji městu Madrid český podnikatel Jan Telenský a instalaci zdarma zajistila stavební společnost OHLA.
Nový monument tak není jen připomínkou minulosti, ale i současným gestem přátelství mezi Českou republikou a Španělskem.
Muž, který odmítl vymazat jména mrtvých
František Suchý (1899–1982), původně zahradní architekt, byl za okupace pověřen vedením strašnického krematoria. Nacisté po něm požadovali anonymní likvidaci těl popravených vězňů — bez evidence, bez jmen, bez památky.
Suchý však rozkaz neuposlechl. Společně se svým synem Františkem mladším a několika spolupracovníky tajně vedl seznamy obětí a jejich urny ukrýval na odlehlém místě hřbitova, aby jednou mohly být vráceny rodinám. Riskoval přitom okamžitou popravu nejen svou, ale i svých blízkých.
Díky jeho odvaze se podařilo uchovat identitu asi 2 200 lidí — mezi nimi i Španělů, kteří zemřeli v koncentračním táboře Hradištko u Prahy.
Španělské pátrání: návrat jmen po osmdesáti letech
Příběh Františka Suchého získal ve Španělsku mimořádný ohlas díky práci baskického historika Unaie Eguíi, který se pustil do pátrání po osudech španělských republikánů deportovaných do protektorátu. Eguía dokázal po desetiletích identifikovat urny několika Španělů, které Suchý tajně uchoval, a propojit je s jejich rodinami.
Jeho práce se stala základem dokumentárního filmu Popel (Ceniza), který natočil baskický režisér Oier Plaza. Ten v rozhovoru pro Radio Prague International vysvětlil, proč se příběhu věnuje:
„Příběh Anjela Lekuony jsem znal, protože jsem z Guerniky.“
Právě Lekuona, jeden z republikánů deportovaných do Hradištka, se stal jednou z klíčových postav pátrání. Plaza i Eguía popisují, že bez Suchého odvahy by nebylo co hledat — žádné urny, žádná jména, žádná možnost vrátit rodinám jejich historii.
Španělská média příběh přijala s velkým zájmem. Server Radio San Sebastián publikoval článek s názvem „¿Por qué son tan importantes unos muertos de hace 80 años?“ — Proč jsou tak důležití mrtví starší osmdesáti let? Text popisuje, jak se díky Suchého riskantnímu jednání podařilo obnovit povědomí o lidechlidí, kteří by jinak zmizeli beze jména.
Pro mnohé španělské rodiny to znamenalo vůbec první možnost důstojně oplakat své blízké — a také pochopit, že jejich příběh neskončil v zapomnění.
Strom z Gerniky v Praze: živý památník Františku Suchému
Španělský zájem o příběh Františka Suchého se neomezuje jen na pátrání po obětech. V roce 2023 byl v Praze zasazen výhonek legendárního stromu z Gerniky, symbolu baskické identity a svobody.
Španělská média tehdy psala, že strom má „dávat stín v míru, smíru a bratrství“. Výhonek byl zasazen právě na počest Františka Suchého — jako živý památník člověku, který chránil paměť mrtvých, aby jednou mohli být oplakáni.
Pro Španěly se tak Suchý stal symbolem tiché, ale neochvějné lidskosti, která překračuje hranice i generace.
Jakub Vlček: „Je to příběh neuvěřitelné důvěry“
Autorem sochy je český sochař Jakub Vlček, který přiznává, že téma války je pro něj osobně velmi citlivé. O to silněji na něj příběh Františka Suchého zapůsobil.
„Čím víc jsem se o něm dozvídal, tím víc jsem si uvědomoval, že to, co udělal, bych já sám nikdy nedokázal,“ říká Vlček. „Je to příběh neskutečné důvěry v lidi a v dobrou věc. Pokud by se cokoliv prozradilo, okamžitě by měli kulku v hlavě.“
Vlček popisuje, že Suchý neriskoval jen svůj život, ale i životy všech, kteří mu pomáhali. A přesto se rozhodli jednat.
Jak vypadá socha: člověk, který nese paměť druhých
Monumentální bronzová socha měří 2,5 metru, s podstavcem celkem 3,5 metru. František Suchý je zobrazen jako úředník — tak, jak skutečně působil. Stojí s rozpaženými pažemi, gesto, které podle autora symbolizuje otevřenost, čistotu a odhodlání.
Z jeho paží splývá reliéfní závoj s tvářemi obětí. Některé portréty jsou skutečné, jiné fiktivní — protože se nedochovaly fotografie všech zachráněných.
„Z jedné strany jsou portréty pozitivní, jako vzpomínka. Z druhé strany je jejich negativ — otisk, který v nás zůstává,“ vysvětluje Vlček.
Rozpažené ruce a vertikální linie portrétů vytvářejí tvar připomínající kříž. Podle autora to není náboženský symbol, ale symbol morálního postoje bez kompromisu.
„Pro mě je František Suchý zpodobením něčeho, co přesahuje rozum. Je to morální pilíř bez kompromisu,“ říká Vlček.
Dolní část sochy připomíná i oběti komunistického režimu, jejichž ostatky Suchý po válce rovněž chránil před zničením.
Odkaz, který přetrvává — obyčejně, lidsky
Příběh Františka Suchého dnes znovu ožívá — ve filmu, ve španělském pátrání, ve stromu z Gerniky v Praze i v nové soše v Madridu. Obě místa připomínají, že i jeden člověk může udělat něco, co má smysl i po desítkách let.
Suchý nechtěl být hrdina. Jen odmítl dělat to, co považoval za špatné. A díky tomu dnes rodiny ve Španělsku i v Česku vědí, kde jejich blízcí skončili — a že jejich jména nezmizela.
A možná právě proto jeho příběh pořád rezonuje: protože ukazuje, že i v těžkých časech se dá zachovat obyčejná lidskost.
Související
-
10 neuvěřitelných příběhů 2. světové války
Historik Jiří Klůc zaznamenal osudy vojáků, zajatců, obyčejných lidí, které do dnešních dnů nebyly známy. Každý z příběhů nám přibližuje lidskost a odvahu v těžkých dobách.
