V Orlických horách opět byly děti českých krajanů z černobylské oblasti

I letos se na Pastviny v Orlických horách vydaly děti českých krajanů z Ukrajiny, z oblastí zasažených výbuchem černobylské jaderné elektrárny. Jejich třítýdenní ozdravný pobyt pořádá Česko - ruská společnost a každoročně ho dotuje české ministerstvo zdravotnictví. Přesto je pro české krajany v Žitomyru, Malíně, Malinovce nebo Kyjevě stále těžší děti do Čech posílat. Na cestu do Česka šetří rodiny celý rok.

Tak takhle se představily dívky ve věku kolem patnácti let na závěrečném setkání po třítýdenním pobytu v Pastvinách. Některé z krajanských dětí tu už byly podruhé, potřetí, dokonce i popáté. Jezdí sem pravidelně, aby si upevnily zdraví a zlepšily se v češtině. Doma na Ukrajině po pravdě už doma česky příliš nemluví. Češtinu se učí spíš v kurzech, které pořádá krajanské sdružení. Jako například Dima Macháček:

"Moje rodina bydlí v Korosteni."

A tady ses teprve učil česky?

"Ne."

Už dřív? V kurzech? A jak ti to jde? Je to těžké?

"Jo."

A přijedeš zase?

"Jo."

Kde se ti tu zatím nejvíc líbilo?

"Byli jsme v Praze, viděli jsme Karlův most, Staroměstské náměstí a orloj. Byli jsme v propasti Macocha a Balcarka, jeli jsme na zámek Úsov."

Dáša Pohaková pochází z centra české krajanské menšiny na Volyni:

"Já bydlím v Žitomyru."

Žitomyr

Tam je ale víc Čechů, že?"

"Jo, moje babička je Češka a žije tady nedaleko."

Ona se přestěhovala sem?

"Da."

A kde teď žije?

"V Žamberku."

A chodíš v Žitomyru do krajanského spolku?

"Chodím do české společnosti."

Co tam děláte?

"Zpíváme české lidové písně, učíme se češtinu."

Jak často tam máte češtinu?

"Každou sobotu."

A kdo vás učí?

"Učitelka."

Kolik dětí se tam učí česky?

"V mé skupině je patnáct lidí."

A jsou to starší děti, jako ty, nebo jsou menší?

"Starší."

A jezdíte všichni často do Česka, jako třeba vy dva?

"Da. V Čechii ja byla dva raza. I na Pastvinách."

A kde jste všude byli?

"Chodili jsme do města, podívat se, na procházky."

A byli jste i někde na výletě?

"Byli jsme v Praze."

Byli jste taky na nějakém zámku nebo na hradě?

"Byli jsme na zámku v Úsově a v Litomyšli."

Litomyšl je daleko, to byl dlouhý výlet, co?

"Da."

A jak se ti tu líbí?

"Mně se tu líbí."

A není to těžké, učit se pořád česky?

"Nět."

Děti ze Žitomyru i dalších obcí na Volyni do Česka už pravidelně doprovází lékařka a zakladatelka žitomyrského krajanského spolku Ema Snidevyč:

"Letos přijely děti ze Žitomyru, Kyjeva a z Malinovky."

Kolik vás přijelo?

"Dohromady nás přijelo třicet pět."

A jak staré jsou tu letos děti?

"Jsou tu malé děti, ale i starší. Většinou je to všechno po rodinách. Starší se starají o ty malé, takže rozdíl ve věku tu není znát. Starší chlapci nosí ty malé na zádech..."

Je to teď pro české krajany obtížné, poslat děti na takovýto tábor?

"Není to tak jako dřív. Všechno bylo hotové, jen se sedlo do autobusu a jelo. Na rodičích záleželo jen to, aby připravili doklady. Teď musím říct, že jedou děti, které o to víc stojí. Rodiče na to musí myslet celý rok. Připravují na to peníze, slibují to dětem a to dítě to má jako vzácnost, kterou si musí zasloužit. Váží si toho víc než před pár lety."

Kolik peněz musí rodina vynaložit?

"Příprava dokladů a cesta tam a zpátky je víc jak sto euro. To je víc než průměrný měsíční plat."

To znamená, že na to rodina vlastně musí šetřit...

"Ano, musí šetřit, Kdo ale zase chce, tak to za ten rok pro své dítě udělá."

To ale taky znamená, že se sem nedostanou děti z opravdu chudých, sociálně slabých rodin...

"My jsme měli takový případ. U nás byla chudá rodina. Maminka zemřela, brala drogy. A táta zemřel na alkoholismus. Zůstali tři chlapci. A ti chlapci byli na táboře na Moravě a v Bukovanech. Doklady pro ně jsme udělali ve spolku. My jsme se dali dohromady a všechno jsme to zaplatili. Přáli jsme si, aby ti kluci jeli."

Když sem děti jezdí i několik let, je to opravdu znát? Naučí se už trochu lépe mluvit česky?

"Je to znát na jiných věcech. Češtinu ale za rok zapomenou. My sice učíme ve společnosti češtinu..."

Vy tam máte českou učitelku?

"Máme učitelku, která byla na kurzu v Dobrušce. A zase se najde nějaká mladá maminka, která chce přijet do Čech, do Dobrušky. Přislíbí nám, že bude učit. Jinak to nejde, to vyučování je zdarma. Stejně ale život ukazuje, že když se v rodině mluví česky, tak se dítě něčemu naučí."

A děti na Pastvinách se učí nejen ve třídě a u tabule, kde visí například seznam deseti největších Čechů včetně císaře Karla IV., prezidenta T. G. Masaryka nebo spisovatelky Boženy Němcové, ale třeba i při písničkách s předsedou rusistické společnosti Jiřím Klapkou. Ten posbíral desítky původně českých písní, které už za dob carského Ruska získaly text v ruštině, a některé z nich naučil i děti na Pastvinách.