V Paříži vznikla Česká škola bez hranic
Asociace českých a slovenských rodáků a přátel minulý víkend v Paříži oslavila své 50. výročí. Oslav se zúčastnila i naše kolegyně Milena Štráfeldová.
„Já bych nejprve měla upřesnit, jak vlastně celá tato asociace před padesáti lety vznikla. Ta historie je totiž zajímavá. Do Francie mířily v letech první republiky celé vlaky českých a slovenských horníků, zemědělců, řemeslníků, kteří se usazovali v Paříži a posléze i po celé Francii. A právě jejich děti založily tuto asociaci už před padesáti lety, proto jsou to vlastně rodáci. Nejsou to tedy žádní čeští nebo slovenští exulanti, jak jsme často zvyklí u krajanských spolků. Tato asociace navázala vlastně na svoji předchůdkyni, a to byla Československá kolonie, velmi významný spolek, který v letech svého největšího rozkvětu měl až prý kolem tří tisíc členů po celé Francii. V letech studené války ale musel ukončit svoji činnost a obnovil svoji práci pod jiným názvem právě v roce 1958. A to padesáté výročí si asociace připomněla navíc tím, že má nové a musím říct velmi hezké prostory přímo na Montmartru, čili v centru, kam míří spousta Čechů. Má tam velmi hezkou klubovnu se sklepními místnostmi, s výlohou, která přímo jaksi symbolizuje to spojení Čechů a Slováků. Oni se stále nerozdělili. Je to skutečně asociace, kde se mluví česky i slovensky.“
Chtěl bych se v té souvislosti zeptat na celkovou situaci krajanů v Paříži, zda je těch krajanských spolků víc a jaké jsou jejich možnosti se setkávat?
„Krajanských spolků v Paříži je několik a samozřejmě jsou profilovány jak podle lidí, kteří se v nich spolčují, právě ssou tam spolky, které vznikly z různých exulantů a tak dále, nebo to jsou společnosti, které sdružují zájemce třeba na základě studia slavistiky... Ale zjistila jsem, že i když spolu ty spolky zas tak nějak zvlášť úzce nespolupracují a nemají žádný vrcholný orgán, jako je tomu třeba ve Švýcarsku, ve Svazu spolků, tak krajané se hodně často a rádi setkávají v Českém centru, které sídlí na rue Bonaparte, což je prakticky hned naproti Louvru, přes Seinu, a kde je velmi zajímavý program. A já jsem právě měla možnost tam navštívit jazzový koncert, kam chodí hlavně studenti, a těch je v Paříži pořád ještě hodně. Takže to bylo takové velmi příjemné setkání s mladými lidmi, kteří zčásti jsou tedy opravdu místní, jako děti českých krajanů, anebo tam přijíždějí na studium, na různé stáže a brigády.“
Padla tady zmínka o dětech a úplně jsme začali vlastně u rodáků, ještě před půl stoletím, a posléze u exulantů, kterých proud logicky měl vyschnout zhruba před dvaceti lety. Jak pokračuje český živel dále? Projevuje se v nových generacích? Učí se jejich potomci česky?
„Je to tak. Jsou tam vlastně i mladé rodiny ať už to jsou studenti nebo spíš mladí profesionálové nebo i Češi, kteří přicházejí na nějaký čas do Paříže, a vznikl tam velice zajímavý a musím říct hodně ambiciózní projekt, který se jmenuje 'Česká škola bez hranic' a vychází z toho, že ty děti tam získávají dvojjazyčnou výchovu. Mluví zčásti francouzsky a zčásti česky a učí se tam - pozor – už od půldruhého roku. A tento projekt má ukončit maturita. To je ovšem zatím jenom taková ambice do budoucnosti. A podobná 'Česká škola bez hranic' vzniká mezi českými krajany v Londýně.“
Za postřehy a informace děkuji kolegyni Mileně Štráfeldové a zde ještě dodejme, že podrobněji se k její návštěvě u českých krajanů v Paříži vrátíme v sobotní rubriceČeši v zahraničí.
