Ve výuce češtiny mají často zásadní roli prarodiče, třeba tvrdohlavá babička

Foto: Martina Bílá

Jsem tvrdohlavá babička a na vnuky mluvím česky, říká paní Alena Londonová, která s vnoučaty chodila do České školy bez hranic v Paříži. Samotná škola sídlí v budově, která je česká skrz na skrz. Necháme se do ní pozvat dětmi, které tam každou sobotu míří.

Saint Germain,  foto: Spedona,  CC BY-SA 3.0
"Právě jsme ve čtvrti jménem Saint Germain. Je malebná a živá. V sobotu ráno jsou ulice přeplněny nakupujícími lidmi. Jednou z uliček je i úzká ulice Bonaparte, která vede od řeky Seiny. Je v ní spousta restaurací, obchůdků s designem a prodejních galerií. Najdeme v ní i dům číslo 18, dříve nazývaný Masarykův dům," tak popsali žáci z České školy bez hranic v Paříži ve své rozhlasové reportáži cestu, kterou důvěrně znají. Vede totiž k domu, ve kterém sídlí České centrum, konzulát a právě i jejich škola. Ta ožívá každou středu a sobotu.

A právě v sobotu stojíme u dveří číslo 18 s jednou z učitelek Kateřinou Malečkovou. Společně čekáme na 40 až 50 dětí.

Kateřina Malečková,  foto: Martina Bílá
"Všechny ale nejsou z Paříže, některé bydlí za Paříží, takže jim třeba trvá doprava do školy hodinu i více,"říká Kateřina Malečková a obrací se na jednu z holčiček, které nás zvědavě okukují: "Nino, jak dlouho jste jeli do školy?"

"Hodinu."

A těšíte se?

"Jo."

U dveří stojí také Šárka Kozlovská, která vysvětluje, proč se rozhodla, že její děti budou chodit do české školy:

"Mě víceméně přesvědčila Lucie Slavíková, která tvrdila, že doma jim nejsme schopni dát takovou slovní zásobu, jakou jim dá škola, což je pravda. Na druhou stranu je to opravdu velká časová zátěž. Původně jsme si mysleli, že stačí na děti mluvit rodnou řečí a půjde to samo. Že je to vlastně to nejjednodušší. Ale až ve škole člověk pozná, jaké všechny souvislosti čeština má, včetně gramatiky."

Do školy přichází i paní Eva Dokládalová se synem Hugem, kterého prý čeština baví:

Lucie Slavíková-Boucher,  foto: Martina Bílá
"Je to fajn, jenomže někdy je tam taky hluk a nedaří se mi pracovat."

Českých škol je ve světě okolo stovky, jen několik z nich má status České školy bez hranic, jejich vzdělání uznává i český školský systém. Ta první vznikla právě v Paříži a založila ji Lucie Slavíková-Boucher.

"Škola vznikla v roce 2003, původně jako jazykový kroužek, ale velice brzy se ukázalo, že scházet se jednou měsíčně skutečně nestačí, takže jsme z pěti dětí jednou měsíčně přešli na setkávání každý týden a postupně jsme dospěli k podobě současné školy, to znamená školy, ve které učíme děti od 18 měsíců věku v předškolní výchově. Pokud tyto děti mají dostatečnou úroveň znalosti jazyka, mohou přejít do první třídy a absolvovat výuku od první do deváté třídy v českém jazyce a reáliích podle osnov, podle kterých se učí žáci v České republice."

A tak se děti ve škole a školce učí opravdu velmi podobně, jako jejich vrstevníci v Česku. Dozvědí se o historii, zeměpisu, písničkách i tradicích a především o češtině samotné. Pomáhají jim k tomu nejen učitelé a moderní pomůcky, ale i říkanky, které znaly už naše babičky.

SMS stále v češtině

Artur London,  foto: YouTube
Svou roli v české škole nehrají jen děti a rodiče, ale také prarodiče. S vnoučaty chodila do školy i paní Alena Londonová.

Kdy jste přišla do Francie? A byla Francie první země, kam jste z Československa odešla?

"Ano. Já jsem se provdala za svého kolegu z medicíny. Studovali jsme spolu v Praze na Karlově univerzitě. V roce 1966 jsme odpromovali a manžel šel studovat na lékařskou fakultu do Paříže. Můj manžel je syn Artura Londona, jestli vám to ještě něco říká. Byl v procesu se Slánským jeden ze tří, kteří nebyli popraveni. Vzali jsme se v roce 1967. Vždycky jsem si myslela, že budeme žít v Čechách, v Praze. Tatínek byl signatářem 2000 slov, profesor Král. Věra Čáslavská o něm říkala, že to byl on, kdo ji požádal o podpis, protože on byl profesorem tělovýchovného lékařství. S tímto backgroundem jsem po srpnu 1968 usoudila, že po srpnu 1968 mi v Československu asi štěstí nepokvete, a tak jsme s manželem odešli do Francie.

Česká škola v Paříži,  foto: Martina Bílá
Měli jsme dva syny, na které jsem vždycky mluvila česky. Naštěstí moji dva kluci mohli jezdit za babičkou a dědečkem do Prahy na prázdniny. Mě tam nepouštěli a moje rodiče zase nepouštěli do Francie. Díky tomu, že jsme na ně s manželem mluvili česky a že trávili každý rok měsíc v Čechách, tak se naučili perfektně česky. Do žádné školy nechodili, takže píší s chybami, ale sms si vzájemně dodnes posíláme v češtině."

My jsme se s Lucií Slavíkovou bavili o roli prarodičů ve výuce češtiny. Vy jste s vnučkami do školy chodila. Jak k tomu přistupovali vaši synové?

"Ten starší má tři dcery. Když se narodila ta nejstarší, tak jsem se jej zeptala, jestli na ni můžu mluvit česky a on souhlasil a byl velice rád. Když s ní byl sám, tak se snažil na ni také mluvit česky. Tehdy tady začala fungovat česká školička, a když bylo Evě rok a půl, tak jsem s ní sem začala každou středu chodit. Potom se narodila druhá a třetí a se všemi jsem sem chodila. Když ale potom už začaly chodit do první třídy ve francouzské škole, tak už by musely sem začít chodit v sobotu. S tím rodiče už nesouhlasili, protože jim to nabourávalo víkendy. Situace v rodině mého staršího syna je komplikovanější tím, že jeho manželka je Holanďanka. Děti by pak měly tři jazyky. Jazyk matky je samozřejmě důležitější, než jazyk babičky. Všechny tři se naučily mluvit česky, ve škole se velmi dobře zabydlely a velice dobře všemu rozuměly a stále rozumí. Já jsem tvrdohlavá babička, která na ně nemluví jinak, než česky s výjimkou toho, že jde o nějakou společnost, kde je nutné, aby tomu ostatní rozuměli."

Říkala jste, že jste na syny mluvili česky. Jak to dnes, když už jsou dospělí, berou? Jsou rádi, že se naučili česky?

"Jsou velice rádi. Berou to jako přínos a posloužilo jim to i v zaměstnání. Ten mladší má chlapečka hned, jak se narodil, tak mě prosil: Mámo, mluv na Raphaela česky. A i on se na něj snaží česky mluvit. Takže když jej hlídám, tak na něj mluvím jen česky, takže snad něco pochytí. A budu se taky snažit sem s ním ve středu zase chodit."