Česká škola bez hranic v Paříži oslaví v příštím roce deset let
Naučit děti zahraničních Čechů česky - to je hlavní cíl Českých škol bez hranic. Jako první vznikla Česká škola v Paříži, a to už v roce 2003. Od té doby se síť těchto škol rozšiřuje, další byly otevřeny v Londýně, Berlíně, Mnichově, Curychu, Bruselu, Ženevě, Drážďanech a Frankfurtu. Vedle toho existují partnerské školy například v Itálii, Španělsku a na Islandu, ale i v Severní nebo Jižní Americe a v Austrálii. V dnešní krajanské rubrice se vypravíme do nejstarší České školy bez hranic - v Paříži.
Jak dlouho už tam chodíš?
"Asi dva roky."
A kolik je tam dětí?
"Asi čtyřicet."
A máš tam kamarády?
"Ano. Třeba Apolenku."
Co tě v té škole nejvíc baví?
"Malovat si a poslouchat pohádky,"
vyprávěla letos o prázdninách ani ne osmiletá Maruška Verhoeven o české škole v Paříži. Škola, která si příští rok připomene už deset let existence, vznikla při naší ambasádě. Její zakladatelkou se stala lékařka Lucie Slavíková Boucher. Ve škole se "učí" bilingvní, tedy dvojjazyčné děti od 18 měsíců až do 15 let. Každou sobotu si tu hrají, zpívají a tancují, čtou i píšou diktáty, hrají divadlo nebo kreslí. Učí se tak nejen češtinu, ale i vlastivědu, zeměpis nebo dějepis. Ve škole učí i Maruščina maminka Marie Verhoeven. A co ji k tomu přivedlo?
A čím vás tato škola přilákala, abyste tam děti vodila?
"Já jsem hledala české prostředí pro mé děti, aby zůstaly co nejdéle bilingvní."
Na to nestačí sama rodina?
"Úplně sama asi ne. Kontakt s jinými dětmi je důležitý. Samozřejmě pak záleží na výchově, jak se doma ty jazyky nastaví. Naše děti mluvily česky, ale udržovat a pak rozvíjet jejich znalosti, na to bych se jim musela daleko víc věnovat. Takže mně školní docházka vlastně pomáhá."
Vaše děti vyrůstají v Paříži a pravděpodobně budou ve Francii žít. Proč je pro vás tak důležité, aby uměly dobře česky, dokonce i číst a psát?
"Je to součástí nejen mé přirozenosti, ale i jejich. Pro mne je naprosto normální, že si uchovají tyto dvě kultury a dva pohledy na svět."
Tak přirozené to zase není, protože znám řadu smíšených manželství Češek v zahraničí, které děti neučí, nebo je učí "kuchyňskou" češtinu, jen aby se doma všichni trošku dorozuměli. Vy máte, jak vidím, vyšší ambice...
"Nevím, jestli to jsou ambice, přijde mi to ale jako velké bohatství, když mají možnost znát dva jazyky a bezpečně se orientovat ve dvou kulturách."
Nemají z toho děti zamotanou hlavu?
"Absolutně ne! My jsme sami byli s manželem překvapeni, jak to naprosto přirozeně rozdělují a vědí, v jaké řeči se mají na koho obrátit. A zatím nevidím, že by to způsobovalo sebemenší potíže."
"To je trošku problém. Ve Francii samozřejmě francouzsky. Od té doby, co jsou ve škole. Když jsem s nimi já sama, tak mluví česky. Většinou ale bohužel převládá francouzština."
A co jejich tatínek? Umí taky trochu česky?
"Tatínek umí velmi málo česky, ale je velmi tolerantní. Jsou věci, kterým nerozumí, ale pochopí je z kontextu, nebo mu to já nebo děti přeložíme. Takže se účastní zprostředkovaně."
Maruška mi říkala, že čeština je tak trochu váš tajný jazyk...
"Maruška si někdy vymýšlí. Já bych neřekla tajný. Je pravda, že tatínek všemu nerozumí, vždycky se to ale pak dozví."
Počítáte s tím, že třeba dorostou do věku, kdy se budou trošku stydět za to, že mluví jinak než ostatní děti, a budou vás nutit, abyste spolu aspoň na veřejnosti nemluvili česky?
"Já doufám, že ne. Ale uvidíme. Snad ne."
Jak je vlastně doma češtinu učíte? Kromě toho, že s nimi mluvíte, jim také čtete? Mají třeba české knížky a filmy?
"Ano, mají české knížky i filmy, čteme si, díváme se na pohádky. Věnuje se jim také babička a moje sestra, takže rodina mi hodně pomáhá při udržování češtiny."
Vozíte je i do Čech za rodinou, nebo máte své příbuzné ve Francii?
Na Marušce není vůbec znát, že nežije v Čechách. Mluví naprosto plynně, pěknou češtinou. Jak jsou na tom jiné děti v České škole bez hranic? Mluví stejně dobře česky?
"Některé ano a jiné ne. Já si opravdu myslím, že záleží na tom, jak je to nastavené doma, v rodině. Jestli je bilingvismus zachováván oběma rodiči a v jakém kontextu děti vyrůstají. Je to samozřejmě těžké a ne každý si to může pohlídat. Já třeba jsem byla s dětmi doma, když byly malé, a to určitě hraje velkou roli. Jsou ale maminky, které musely jít do práce velmi brzy, takže své děti viděly míň. A pak samozřejmě i čeština byla horší. Ale záleží na tom, jak je to nastavené doma."
A máte ve škole možnost pracovat i s rodiči? Přicházejí za vámi, abyste jim v něčem poradila? Mění se jejich postoj k bilingvismu, když pak vidí, jak děti prospívají ve škole?
"To je různé. Jsou rodiče, kteří si uvědomí až pozdě, že mohli striktně dodržovat dva jazyky. Teď je jim to trošku líto, tak se to snaží dohánět. Pak jsou rodiče, kteří to nepovažují za příliš důležité. A pak jsou ti, kteří to považují za důležité, a dělali to odmalička."
Odhadnete, zda do vaší školy chodí většina českých dětí v Paříži? Nebo jsou tam i děti, které jsou úplně mimo a s češtinou vlastně nepřicházejí do styku?
"Já osobně znám české prostředí právě díky této škole, takže si myslím, že většina dětí, co znám, tam chodí. Pak znám i rodiny, které tam děti neposílají. Jsou mezi nimi ale maminky, které se dětem věnují samy, takže s látkou, kterou se děti učí v české škole, pracují doma. Učí děti číst a psát doma."
Vy ve škole učíte české reálie, historii. Do jaké hloubky můžete vlastně jít?
V tom právě je velký rozdíl, protože děti v Čechách ty reálie vstřebávají denně. Přestože to nemusí být zrovna hodina dějepisu, tak jsou těmi reáliemi obklopeny. A podle vašeho mínění, co vlastně děti žijící v Paříži vědí o Česku? Je to srovnatelné s jejich vrstevníky?
"Opět záleží na tom, z jakého prostředí děti vycházejí. Do minulého roku byly povinné rozdílové zkoušky, takže u všech dětí, které se na rozdílové zkoušky připravovaly, je to srovnatelné. Nebudou samozřejmě vědět tolik jako děti, které mají výuku denně. Rodiče se jim ale velmi věnují a děti si mohou znalosti doplnit. A děti, co se na zkoušky nepřipravovaly, jestli jenom trošku plní domácí úkoly, mají slušné znalosti. Spíš tedy historické, u těch zeměpisných víc záleží na tom, jestli jezdí k babičkám a zda v Čechách vůbec byly."
Povinnost ze zákona skončila, to znamená, že skončil i tlak na české rodiče, aby připravili své děti na rozdílové zkoušky. Myslíte, že se to nějak projeví v tom, jak se děti budou dál připravovat u vás ve škole?
"Já osobně se budu snažit, aby co nejdéle, jak je to vůbec možné, děti na zkoušky chodily. Zkoušky nejsou povinné, ale děti na ně mohou chodit. Pro mne to bude orientační srovnání, jak na tom děti jsou s českým jazykem. Je ale možné, že se to projeví, když rodiče trošku poleví ve výuce."
A všechny děti, které se zatím připravovaly na rozdílové zkoušky ve vaší škole, taky dobře dopadly?
"Ano, musíme být hrdí, všichni prošli."
