V Praze byly uděleny letošní Ceny Gratias agit
Pražský Černínský palác byl tento týden svědkem jedné z nejvýznamnějších krajanských událostí letošního roku - udílení cen Jana Masaryka Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. Na jejich předávání byla i Milena Štráfeldová.
Ceny Gratias agit předával ministr zahraničí Cyril Svoboda významným krajanům, cizincům i sdružením, jež podporují Českou republiku ve světě, tento čtvrtek. Nebyla to ale jediná významná akce, na kterou bych Vás ráda v naší dnešní krajanské rubrice upozornila. V úterý byl totiž v Praze zahájen festival, který jednoho z našich nejznámějších krajanů, spisovatele Arnošta Lustiga, má od svých počátků v roce 2000 přímo v čele. Ve Valdštejnské zahradě začal mezinárodní česko - německo - židovský festival Devět bran. Arnošt Lustig zdůraznil, že tyto tři kultury se u nás po staletí prolínaly:
Po celý týden festival Pražanům a návštěvníkům našeho hlavního města nabízí koncerty, výstavy, přednášky a filmová představení, která právě na soužití tří kultur u nás ukazují. Vedle filmů o Franzi Kafkovi diváci například uvidí i zfilmovaný Deník Anny Frankové nebo oscarový snímek Nikde v Africe. Přednášky a diskuse se soustředí na téma holocaustu a jeho zpochybňování nebo současné projevy antisemitismu. Těžiště festivalu je přitom v každodenních koncertech. Ve Valdštejnské zahradě se představují interpreti vážné, populární i lidové hudby včetně tradičního klezmeru. Ředitel festivalu Pavel Chalupa zdůraznil, že na tyto koncerty může přijít opravdu každý:
Podle Pavla Chalupy festival Devět bran nyní už také překračuje hranice České republiky.
"My jsme navázali spolupráci s festivalem v Krakově, navazujeme spolupráci s festivalem v Německu, v Berlíně, pak v Rakousku, v Maďarsku a letos přijede i ředitel židovského festivalu z Toronta a zároveň s panem Saulem Zaentzem, producentem známého filmu Amadeus, jsme navázali spolupráci s jeho festivalem židovských filmů v Berkeley."
Izraelská překladatelka, indická řádová sestra, český houslista ve Švédsku nebo honorární konzul v americké Philadelphii - to jsou jen namátkou vybrané osobnosti, které tento čtvrtek v pražském Černínském paláci převzaly od ministra zahraničí Cyrila Svobody Ceny Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. Kromě čtrnácti významných českých krajanů i cizinců ministr ocenil také tři zahraniční společnosti, konkrétně České kulturní centrum Houston, Polsko - česko -slovenskou solidaritu a maďarský Spolek přátel Bohemia. Jednou z vyznamenaných byla například známá překladatelka české literatury do hebrejštiny Ruth Bondyová. Za 2. světové války prošla terezínským ghettem, Osvětimí i koncentračním táborem Bergen - Belsen a kromě literární a překladatelské práce se věnuje i historii Terezína a holocaustu. Cenu Gratias agit dostala paní Bondyová v den svých osmdesátin, a jak mi řekla, hodně pro ni znamená:
"Hlavně to znamená uzavření jistého kruhu, protože čtyřicet let jsem nebyla v Praze za dobu komunistického režimu a nikdy jsem nedoufala, že ji ještě uvidím. Nejen že jsem přijela s dcerou, ale je to taky v den mých narozenin, tak je to nejkrásnější dárek, který jsem mohla dostat."
Ruth Bondyová vydala knihy fejetonů a esejů, vlastní autobiografii, ale především se věnovala překladům z češtiny:
"Já vlastně dělám pro českou literaturu, takže pro mne je to velká věc, když jsem mohla přeložit Švejka, překládat Kunderu, Hrabala a spoustu jiných českých spisovatelů, o kterých v Izraeli nic nevěděli. Takže já myslím, že česká literatura je teď už v Izraeli známá, lidi ji kupují a hlavně očekávají humor. O českém spisovateli, který nemá humor, si myslí, že není český."
Více o Cenách Gratias agit a především o jejich letošních laureátech se dozvíte za týden, v příští krajanské rubrice.
V minulých dnech byl ale oceněn i další významný krajan. Profesor Jaroslav Krejčí, představitel české emigrace ve Velké Británii, získal Cenu Josefa Hlávky za rok 2002. V kategorii společenských věd byla oceněna jeho šestisetstránková kniha "Postižitelné proudy dějin". Samotnou knihu Vám přiblížíme tuto neděli v Knihovničce Radia Praha, teď však alespoň pár slov o samotném autorovi. Do jeho života se promítly snad všechny peripetie československých dějin: původním vzděláním právník, měl jako syn protektorátního premiéra neustálé problémy s komunistickým režimem. Více než pět let z celkem desetiletého trestu strávil v komunistickém vězení a byl propuštěn teprve po amnestii v roce 1960. Po sovětské invazi v srpnu roku 1968 emigroval do Anglie, kde se stal univerzitním profesorem. Současně je předsedou britské pobočky nejvýznamnější krajanské organizace ve světě - Společnosti pro vědy a umění. Na zámečku v Lužanech nedaleko Plzně, kde byly Ceny Josefa Hlávky minulý týden slavnostně předávány, s profesorem Krejčím natáčela kolegyně Jana Peterková.
Pane profesore, já jsem zaslechla, jak jste hovořil o tom, že jste volil Evropu dvakrát, jednou v Anglii a teď v České republice. Do jaké Evropy podle Vás vstupujeme?
"Vstupujeme do Evropy, jejíž představitelé si konečně uvědomují, že musíme držet pohromadě, protože jinak nás vyřadí demografický růst ostatních plemen."
S čím podle Vás bude mít Česká republika největší problémy v Evropské unii? A čím bychom mohli být přínosem?
"Rád bych nejprve mluvil o tom přínosu. Já myslím, že u nás je určitá schopnost něco vytvářet, a průsečík kulturních vlivů, které u nás zachovaly stopy, a to mám na mysli jak německé, francouzské nebo ruské, by mohl být dobrý. Podněty jsou tady k tomu, abychom je ztvárnili. Ale netroufám si to tvrdit s určitostí. A největší rpoblém? Já myslím, že se musíme přizpůsobit tomu životu, který je méně formální, méně byrokratický. A máme taky přece jenom pošramocenou pověst tím, že neděláme všecko poctivě."
Jaký je obraz České republiky ve Velké Británii?
"Pokud už si uvědomili, že je Česká republika, tak je to velký pokrok. Většinou si pořád představují Československo a ten obraz byl dobrý."
A závěrem se zeptám, na čem nyní pracujete?
"Teď pracuji na anglickém textu toho, co jsem vydal tady. Text musí být kratší, protože jsem už řadu věcí publikoval a musím tam ještě vyjádřit nějaké nové myšlenky, které dozrály, než jsem tu knihu vydal."
Vy jste tu o jedné z těchto myšlenek, které dozrály, hovořil...
"Já jsem teď poněkud skeptičtější ke globalizaci kulturní. Dřív jsem přece jenom dával větší šance globalizaci lidských práv, ale jak to teď vidím, tak si myslím, že na mnoha místech k tomu bude odpor. A demografický růst, který mi dělá největší starosti a který naznačuje ochablost Evropy a vyjadřuje neschopnost Evropy vyřešit si tyto problémy. Víme, že nás bude míň, že budeme pracovat déle, ale nechceme to připustit, svalujeme to na příští generace. Tohle je skoro ve všech zemích, naše generace nechtějí pro ty další vytvářet lepší podmínky. Mám takovou obavu, jestli Evropani si nenechají ujít tu příležitost, aby se postavili pořádně na nohy vůči ostatnímu světu, a pomohli tak propagaci lidských práv."
S Jaroslavem Krejčím hovořila naše kolegyně Jana Peterková. Připomínám, že dílo profesora Krejčího Vám přiblížíme v zítřejší Knihovničce Radia Praha.
