V Praze proběhl druhý ročník Krajanského folklorního festivalu

Z loňského ročníku, foto: autorka

21. září letošního roku prošly Hradčanským náměstím v Praze desítky zpěváků a tanečníků v pestrobarevných krojích. Vyvrcholil tak druhý ročník Krajanského festivalu, na který do Česka přijely folklorní soubory našich krajanů z Ukrajiny, Rumunska, Chorvatska i z Texasu. Radio Praha bylo při tom, takže vám teď můžeme festival a jeho účastníky přiblížit v dalším díle našeho folklorního cyklu Ach synku, synku. Zdraví vás Milena Štráfeldová:

Festival byl, stejně jako loni, slavnostně zahájen v Senátu ČR. Místo tmavých obleků s kravatami a slavnostních toalet se tu ale na dvě stě krajanů představilo v krojích:

"Já jsem zde v Senátu už řadu let, ale přiznám se, že jsem ještě neviděl Senát takhle rozzářený. Teď myslím ty barvy. Jsem zde podruhé, protože tu je podruhé slavnostní zahájení Krajanského festivalu, a mám pocit, že ty dnešní barvy jsou ještě veselejší, než tomu bylo minule,"

přivítal účastníky festivalu místopředseda Senátu Jiří Liška. Další program, ve kterém se už hlavně zpívalo a tancovalo, probíhal ve dnech 19. a 20. září v Martinickém paláci na Hradčanech. Hned první den se tu představil například soubor českých krajanů z texaského Tayloru.

Z Tayloru do Prahy přijel i Gordon Hail. Vzpomínal, že do Texasu se vypravil už jeho pradědeček:

Kolik je vám let?

"Devadesát let."

A narodil jste se přímo v Tayloru?

"Ano, v roce 1918."

Kolik lidí tam tehdy žilo?

"Asi deset tisíc ve městě. My jsme z Grange, a tam žijí možná dva tisíce lidí."

Čechů?

"Ne, napůl Čechů a napůl Němců."

A víte, odkud tam Vaši předkové přišli?

"Z Čermné. To je na severu, Dolní Čermná."

A jak dnes žijí Češi v Tayloru?

"Dobře. Většinou to jsou farmáři a byznysmeni. A mnoho je studovaných, mají nejen vyšší školy, ale i univerzity. A někteří i napsali knihy v češtině."

Máte tam svůj kostel?

"Máme tak kostel, evangelický."

Čili vy jste evangelíci?

"Ano, všichni žijeme pospolu, jak kdybychom byli bratři."

A máte tam nějakou českou hospodu?

"Ano, U Mareše a pak Slovanskou podpůrnou jednotu."

Je tam i Sokol?

"Ne. Když jsem byl malý chlapec, byli jsme všichni v Sokole. Teď ale, nevím proč, velice málo lidí patří k Sokolu. Okolo Dallasu jsou tam někteří."

Byla tam dřív česká škola?

"Byly tam některé české školy, většinou jsme se ale naučili češtinu od našich rodičů. Když jsem začal chodit do školy, neuměl jsem ani slovo anglicky."

Takže ve škole jste se spíš učili anglicky?

"Ano."

A jak je to dnes? Umí tam ještě děti česky?

"Do jisté míry. Byla tam ale doba, kdy rodiče moc nechtěli, aby děti mluvily česky. Chtěli, aby se naučily anglicky, aby pak mohly lépe najít práci. Teď se to ale všechno obrací, o češtinu je veliký zájem. I moje vnučka strávila šest měsíců v Praze na jakýchsi obchodních kursech. A taky se jí to tu líbilo."

Slavíte tam nějaké české svátky? Máte tam nějaký český festival?

"Ne jako vy tu máte. Většinou vždycky, když se sejde rodina, vzpomínáme nebo zpíváme české písně. A je tam stále víc lidí, co rádi tancujou."

Stýkáte se i s ostatními Čechy v Texasu? Je jich tam hodně...

La Grange
"Ano, jsou v okolí Dallasu, pak v Houstonu, Westu, v La Grange. Tam jsme měli před měsícem veliký program."

A jak je to se skanzenem v La Grange? Už stojí?

"Ještě to není všechno dokončeno. La Grange je ale velice pěkný."

/Jezdíte často do Česka?/

"Já jsem tu byl asi už pětkrát."

Kolik vám bylo let, když jste přijel poprvé?

"To bylo asi před dvaceti lety. Bylo to ještě za komunistů. A to je veliký rozdíl, jak to tu teď vypadá."

Je to tu teď lepší, že?

"Je to velice, velice krásné."

Pan Gordon Hail byl už jeden z mála, kdo ve skupině českých krajanů z Tayloru ještě mluvil česky. I předkové Diane Volkové ale přišli do Texasu z českých zemí:

"Já, nebo lépe řečeno můj pradědeček s prababičkou přišli z Moravy. Odtud přišla většina lidí."

"To kdysi bylo v Rakousku, část Rakouska. Z Frýdku-Místku myslím,"

doplnila Beatrix Janecka. Krajanský festival v Praze je opravdu nadchnul:

"Je to moc pěkné a ten výlet se nám opravdu líbí. A žasneme, jak je to tu všechno hezké. Festival je nádherný a jsme rádi, že tu můžeme být a všechno vidět. U nás máme podobné festivaly, jsou ale jen pro místní lidi. Nejezdí k nám lidé zdaleka. Ve středním Texasu se kvůli dobré půdě usazovalo hodně lidí odtud. Proto právě ve středním Texasu je nejvíc těchto festivalů."

/Janecka/ "A každý rok v srpnu mají velký festival v kostele. Za každého počasí, i když je chladno nebo prší. Vždycky ale přijde spousta lidí."

Z opačného směru přijeli do Prahy krajané z Ukrajiny. O krátkou historii tamních Čechů jsem požádala předsedkyni České národní rady na Ukrajině a současně kyjevského krajanského spolku Vyšehrad profesorku Ludmilu Muchinu:

"Češi na Ukrajině žijí už přes sto čtyřicet let. Je jich kolem pěti tisíc. Máme osmnáct spolků a jeden velký spolek na Krymu má navíc dvě odbočky. Prakticky každý spolek má soubor, pokud ne pěvecký, tak taneční. Podporujeme českou kulturu. Snažíme se každý rok, letos to už bude potřinácté, připravit folklorní festival. U nás se mu říká ples a letos je ve Vinici. Účastní se na něm soubory ze všech našich společností."

Kde konkrétně Češi na Ukrajině žijí?

"Češi na Ukrajině žijí na Volyni, to je Dubno, Rovno, Luck. Hodně jich žije v Žitomyru a v Žitomyrském okrese. Češi jsou i v Záporožské oblasti, kde je největší česká vesnice na Ukrajině. Jmenuje se Novgorodkivka, dřív se ale jmenovala Čechohrad. Spolek je i v Melitopolu. Společnosti jsou i v Mikolajevské oblasti, to je na jihu. Tam je Bohemka. A taky Mikolajevka. To je velká vesnice ve Vinické oblasti. Spolek je i v Zakarpatské Ukrajině, dále ve Lvově a samozřejmě v Kyjevě."

A co Krym?

"Na Krymu je velký spolek se sídlem v Simferopolu. Má dvě pobočky ve vesnicích Alexandrovka a Lobanovo."

Čili se dá říct, že Češi dnes vlastně žijí na celé Ukrajině. Tak, jak si představuji mapu, tohle jsou oblasti od sebe hodně vzdálené...

"Ano, to jsou dost vzdálené oblasti. My říkáme, že jsme rozprášeni po celé Ukrajině. "

Kudy se tam Češi dostávali? Vím, že odcházeli na Volyň. A kudy pak šli do těch dalších oblastí?

"Šli na Krym a část se vrátila do Záporožské oblasti. V Záporožské oblasti je nejkrásnější zem, je to černozem, a tam jsou lidé nejbohatší. Pěkná zem je taky v Mikolajevské oblasti, a právě tam bydlí Češi."

Tam tenkrát přicházeli hlavně rolníci, šli za půdou. A jak to bylo třeba s učiteli?

"Až do roku 1937 byla v každé vesnici česká škola, v Kyjevě bylo české lyceum, kde studovali budoucí čeští učitelé. "

Vycházely tam nějaké české knihy nebo noviny?

"Vycházely noviny. Česká kultura měla vždycky vysokou úroveň. O Češích se vždycky říkalo, že to jsou Evropani. Jsou to pracovití, osvícení a vzdělaní lidé. Například moje maminka je původně z vesničky Vyšehrad, kde bylo jen dvacet stavení. Měli ale českou školu i amatérské divadlo. Měli soubor, který jezdil po Ukrajině a zpíval nejen české, ale i ukrajinské písničky. Byl to slavný soubor."

Češi museli na Ukrajině přežít období stalinismu, přežili Chruščova a Brežněva. Daří se vůbec obnovovat češství mezi Čechy na Ukrajině?

"Český život se obnovil od r. 1991. Začaly se zakládat české spolky, v letech 1991 - 1993. V roce 1995 je zastřešila Česká národní rada, jejím prvním předsedou byl Saša Drbal. Každý spolek se snaží učit češtinu. Učíme se sami, doma. Z Čech nám posílali učitele, ti pracovali v Malinovce, v Čechohradě, v Melitopolu. Tam ale vznikla taková situace, že když se Ukrajinka provdala za Čecha, naučila se tak dobře mluvit česky, že ani nepoznáte rozdíl. U nás doma se vždycky mluvilo česky. Učili jsme se potom mluvit rusky nebo ukrajinsky, když jsme chodili ven."

Jednou z českých vesnic na Ukrajině, odkud letos také přijel soubor na Krajanský festival, je Mikolajevka ve Vinické oblasti. Založila a vede ho učitelka Larisa Lanovik.

"Češi přišli do Mikolajevky v 19. století. Přišli z Moravy a já o tom všem píšu ve své knížce."

Kolik tam tenkrát asi přišlo Čechů?

"Přišlo 194 žen a osmdesát mužů. Můj pradědeček byl tehdy malý chlapeček, když tam přišli."

Byli to předpokládám všichni zemědělci...

"Skoro všichni byli zemědělci. Měli osmdesát nebo sto hektarů země, každý měl vlastní hospodářství, rybníček, půdu, na které pracoval. Poprvé tu také začali vyrábět sýr, do té doby na Ukrajině nebyl sýr. Dělali také všelijaké klobásy. Začali také vydělávat kůže a ty pak odesílali sem do Čech."

Jak velká je dnes Mikolajevka?

"Mikolajevka je malá vesnička. Žije tam ani ne sto padesát Čechů. A děti, které chodí do souboru, už nejsou čistokrevní Češi. To ale vůbec nevadí. Oni se snaží naučit se češtinu, české tance a písně. Moc krásně zpívají a rádi zpívají českou hymnu. Brečí, když ji zpívají. Sem přijela jenom část souboru. Je tu dvanáct členů souboru. Doma máme ale ještě malou skupinu, která má dvacet členů. Nejmladší je tam Vika, které jsou čtyři roky, umí ale celou poému v češtině."

Kdy soubor vznikl?

"Soubor vznikl v r. 1991 a už v roce 1995 získal nejvyšší cenu jako český národní nebo lidový soubor na Ukrajině."

Jak často nacvičujete?

"Pracujeme v pátek večer, v sobotu a v neděli ráno. Začínáme asi v osm hodin večer, protože jsou u nás studenti, kteří se vracejí do vesnice, a tančíme asi do dvanácti hodin. Je to pro ně hodně těžké, každý to ale chce dělat. Kdybych s tím skončila, že nemůžu nebo nechci pokračovat, tak za mnou přijdou, že zkrátka jdeme tančit."

Děláte sama i choreografii?

"Choreografii moc sama nedělám. My se učíme tancovat podle cédéček, která se pořád snažím hledat v České republice. Máme teď problémy s hudbou. Chtěla bych živou hudbu, nemáme na to ale lidi, kteří by tak dobře hráli. Aby měli takovou úroveň, jakou máme my v tanci. Zatím to nejde, teď nám musí stačit cédéčka."

Na závěr Krajanského festivalu byly uděleny i ceny. Ta hlavní šla do rumunského Temešváru. Dostala ji Renata Schubert za obětavou práci v české krajanské komunitě. Renata Schubert ze souboru Slavíček byla už na prvním ročníku festivalu v roce 2007. Tehdy vyprávěla o sbírce českých písní z Rumunska, které po desítky let zaznamenával tamní český katolický farář Václav Mašek a které se loni chystaly k vydání. Letos přivezla už první výtisky.

Dva festivalové dny plné koncertů, ale i setkání, filmových projekcí a autorských čtení, rychle utekly. V neděli dopoledne se účastníci festivalu sešli v krojovaném průvodu na Hradčanském náměstí.


Náš dnešní díl folklorního cyklu Ach synku synku končí. Z pražského studia se loučí Milena Štráfeldová. Na slyšenou zase za měsíc.