Mluvím jako naše babička
Z Ukrajiny, Slovenska, Balkánu se sjely folklorní soubory převážně z řad potomků Čechů. České tance i čeština tak v krajanských komunitách přežívají do dnešní doby.
Na Hrušovanském náměstí v Dolních Chabrech na pódiu před místní radnicí právě vystupují děti z Malinovky, z české vesnice na Ukrajině. Ačkoli je situace v jejich domovině napjatá, krajanské spolky si nechtěli nechat ujít příležitost se představit na tradičním mezinárodním krajanském festivalu. „ Letos dorazilo přes sto účastníků, jsou tady soubory z Ukrajiny, ze Slovenska, Chorvatska, bývaly tady soubory z Maďarska, USA, Kanady, ty se vracejí po delších pauzách, nejezdí každý rok“, říká Barbora Floriánová, místostarostka Dolních Chaber. Duší festivalu, který se letos konal už po šestnácté, je paní Věra Doušová. „Vzniklo to v roce 2006 z iniciativy krajanů. Tenkrát jsem na krajanské konferenci představovala svůj nový dokumentární film o krajanech žijících na Ukrajině. A když jsem skončila svoji prezentaci, tak za mnou chodili krajané. Říkali, že ta konference je fajn, že by ale rádi někdy ukázali, jak pečují o svoje tradice, o české písně, tance, jak přešívají staré kroje, které jejich předkové přivezli do těch zemí, kde žijí. A já jsem jim tenkrát řekla, že pokud mají zájem o folklórní festival, tak ať mi dají vizitku. A sešlo se mi těch vizitek asi 50. Takže příští rok, v roce 2007 jsem udělala první Krajanský festival a od té doby jezdí krajané z mnoha zemí.“
K tradicím se hlásí i mladí
Nejúspěšnějším byl 10. ročník, kdy dorazilo asi 500 krajanů. Podle Věry Doušové ale není důvod k obavám, že by s mladou generací snaha udržovat české tradice mizela.
„Když jsem se festivalem začínala, jezdili samí senioři a říkali, že to je smutné, ale že mladí nemají zájem o českou tradici, o kulturu a český jazyk. Říkali, že zkusí nalákat na ten festival, aby se podívali na krajany z jiných zemí, aby se seznámili. A on se to nakonec povedlo. Zatímco v prvních ročnících měl taneční soubor ze státu New York průměrný věk asi 75 let a já měla obavy, že při tom vystoupení zahynou, protože vypadali jako takové sušinky. Ale byli to profíci, tančili skvěle. Musím říct, že měli víc elánu než my, tenkrát o 30 let mladší nebo o kolik. Ale ono se to začalo omlazovat. Opravdu ty předsedové krajanských spolků mi říkali, že to, že jezdí na festival a že se můžou sejít s krajany z mnoha zemí, ty mladé motivuje. Takže třeba Chorvati mají velký přísun mladých. Nebo v Jižní Americe to samé, přijela paní Baťová. A ve městě Batayporã, kde žijí ti původní Baťovy řemeslníci nebo mistři, mládež najednou začala tančit a zpívat a bylo to hrozně roztomilé. Myslím, že to byl 11 nebo 12 ročník, kdy přijeli z Bataypory sami mladí a bylo to krása, protože mnozí z nich už jsou mulati, ale bylo velmi krásné vidět třeba kudrnatého černouška v moravském kraji, který mluví krásně česky.“
Čeština jako ze starých čítanek
Festival skutečně přináší nevšední zážitky. Ať už jde o samotná vystoupení, nebo přehlídku zdobných krojů. Některé jsou ještě původní, jaké mají například slovenské spolky Skaličané nebo Slovácký krúžok nebo kroje, které si už dávno přešili a občas na ně přimíchali prvky země, v níž žijí. Člověk také s obdivem sleduje, jak se daří po staletí odloučení od vlasti zachovat češtinu. I když je někdy značně archaická, jako v případě paní Aly, která pochází z české Bohemky na Ukrajině, vesnice kam přišli potomci evangelíků kolem roku 1905. Paní Ála se směje: „ Mluvím jako naše babička. Babička mě to naučila, měla příjmení Fibich, jmenovala se Slávča. I vypisovala, ona všechen ten čas vypisovala časopis Květy. Po tých Květach já jsem se učila psát, učila jsem se číst. Trochu jsem něco tam četla, tak si to pamatuju. Aby u nás česká řeč byla správná, ono to není tak. Takže můžu vás hodně nerozumět.“Navzdory drobným českým nesrovnalostem se s paní Álou v pohodě domluvíme. S kamarádkami ze souboru se vidí každý den. „ No my - rozumíte, my bydlíme všechny v jedné vesnici. My se každý den vidíme, kdo mluví češtinou.“
Jak často zpíváte?
„ A dvakrát na týden máme folklórní ansámbl, náš Česky frajerky. Středa a pátek my se scházíme takto po prací. My máme krávy i prasata a pracujeme. Když máme volnou chvilku tak se sesbíráme a zpíváme.“
I když momentálně na Ukrajině dvakrát do zpěvu není. Výlet do Prahy na krajanský festival byl pro většinu účastníků z Ukrajiny krátkým únikem od starostí a trápení. Všechny věří, že za dva roky už přijedou v lepší náladě. V pokračování festivalu doufá i paní Věra Doušová,. „Ono to je spíš věcí finanční. Já jsem v době před covidem dostávala více dotací, ale letos jsem nedostala žádnou. Takže jsem si ani netroufla moc prohlašovat, že ten festival je.“ I tak se letos v menším počtu setkání vydařilo a na sluncem zalitém Hrušovanském náměstí v Dolních Chabrech bylo pěkně veselo.
