V pražském Toulcově dvoře vynesli Morenu
Velikonoční beránek, kraslice, pomlázky a řehtačky - to vše nás čeká v těchto dnech velikonočních svátků. Připomněli si je i v pražském Toulcově dvoře, kde začátkem března vynášeli smrtku. I to patří k velikonočním lidovým zvykům, o kterých budeme mluvit v dnešním díle folklorního cyklu Ach synku, synku. Vítá vás Milena Štráfeldová
Jak slouží Toulcův dvůr dnes?
"Dnes je to vzdělávací centrum pro děti i dospělé. Mohou si tu vyzkoušet a osahat všechno, co bylo dřív dobré. Je trvale otevřené, lidé sem mohou přijít opravdu každý den, protože tu je farma s domácími zvířaty a na ně se mohou přijít bezplatně podívat. Jinak to ale samozřejmě slouží dětem na výukové programy. Jsou pro děti od těch nejmenších, z mateřských školiček, až po vysokoškoláky, takže je jich nepřeberné množství. Děje se tu spousta dobrých a zajímavých věcí. Jednou měsíčně bývá větší akce, jako je například dnešní jarmark, kdy se lidem snažíme připomenout, že to byla velká stará usedlost a že naši předkové, více spojení s půdou, dokázali nejenom pracovat, ale i slavit. A my jsme rádi, protože tu lidé mohou děti pustit, nemusejí o ně mít takový strach. Děti, které přijdou na Toulcův dvůr, poznají zvířata a rozhodně si pak nemyslí, že by byla kráva fialová."
"Kromě prodejců, kde se snažíme, aby tu bylo zboží staročeského charakteru, aby i stánky vypadaly dobře, lidé se taky snaží obléknout tak, aby se navodila atmosféra, jsou tu dílničky pro děti. Lidé se mohou projít naším areálem, podívat se na zvířata, na probouzející se přírodu."
Velikonoční jarmark provázela kromě jiných souborů Malá česká muzika Jiřího Pospíšila. Její písničky zaznějí i v našem dnešním pořadu. Současný vedoucí souboru Jakub Sršeň mi o něm řekl:
Kolik máte dnes členů?
"Dneska už nejsme malá muzika, ale v podstatě typ velké lidové muziky. Kromě smyčcových nástrojů máme flétnu a klarinet a všelijaké další historické nástroje jako vozembouch, famfrnochy, trumšajt, niněru, valchu a všelijaká rámusítka a podobně."
Jak se vám daří tyto nástroje získávat? To není jednoduché...
"Některé nástroje jsme dostali, například trumšajt nám kdysi vyrobil brněnský zpěvák a muzikant Jiří Košík. Nově máme historický vozembouch. Neznáme přesně dataci, ale minimálně je z 19. století. Je na něm taková krásná turecká hlavička. Vozembouch máme dlouhodobě zapůjčený od jednoho z našich členů. No a niněru jsme si museli koupit."
Z jakého regionu čerpáte především?
"Už od založení muziky to jsou jižní Čechy. Jednak proto, že Jaroslav Krček, který muziku zakládal, je tam odtud, ze Čtyř Dvorů u Českých Budějovic. Jiří Pospíšil nebyl Jihočech, pocházel z Havlíčkova Brodu. To není až tak vzdálená oblast. Na jeho muzikantském projevu bylo hodně znát jednak to jihočeské cítění, ale i moravské. On jako zpěvák vlastně obohatil český zpěv o moravské prvky volání a volného zpěvu."
A zabrousíte i vy někdy ve svém repertoáru na Moravu nebo do jiných regionů?
"Určitě ano, protože jsme muzika z Prahy, v názvu máme, že jsme muzika česká, ale občas nám to nedá. Máme rádi moravské písničky, i slovenské."
"Z minulosti máme v repertoáru kolem 250 a možná i víc písniček. Doma samozřejmě máme asi tak metr a půl všelijakých starých sbírek, takže i z nich čerpáme. Už se to ani jinak nedá, než ty krásné staré písničky vytahovat ze sbírek a vdechovat jim život, když si je upravíme a pak je veřejně předvedeme."
Už se vám nepodařilo najít něco přímo v terénu?
"Zrovna dneska jsme tady hráli písničku, která byla zapsána v roce 1952. Není ve sborníku, ale jeden člověk ji prostě zazpíval našemu Honzovi Vrkočovi, který ji pak upravil. Bude toho víc, takových podobných případů."
Kde všude vystupujete?
"Naše domovská scéna je krásná koncertní síň v pražském Atriu na Žižkově. Občas děláme pořady v různých divadlech v Praze, v Branickém divadle nebo ve strašnickém divadle Miriam, hráli jsme Na Jezerce nebo v Divadle u Valšů, prostě tam, kde to máme v Praze blízko. Moc rádi samozřejmě vystupujeme na živých akcích, kde je prostředí pro tuto muziku autentické. Jako třeba tady v Toulcově dvoře, kde to voní klobásami. Sem prostě ty písničky patří. Máme taky poměrně hodně výchovných koncertů, což děláme moc rádi."
Ty ale byly pro muzikanty vždycky postrachem...
"Ano, samozřejmě pokud je k tomu příležitost, finanční prostředky a tak dále. V loňském roce jsme byli asi čtyřikrát. Byli jsme v Bavorsku, v Maďarsku, a dnes už je zahraničí i Slovensko, takže jsme byli v Bratislavě. A v minulosti trochu vzdálenější, před takovými patnácti lety, byla muzika dokonce v USA, v Nizozemí atd."
Vystupovali jste někdy pro české krajany?
"Právě v té Americe to takhle opravdu bylo."
Velikonoční jarmark v Toulcově dvoře vyvrcholil vynášením smrtky. K potoku s ní šly desítky rodin s malými dětmi. Vynášení smrtky nebo Moreny má podle Marie Moravcové dávnou tradici
"Je to zvyk z doby předkřesťanské, kdy naši předkově v Moreně viděli zimu a v zimě samozřejmě i smrt. A dělali vše pro to, aby ji co nejdřív odnesli ze vsi. Úloha děvčat byla na pátou neděli, to byla doba postní, nazdobit došek na kříži. Na něm byla sláma, seno nebo co měly po ruce. Navlékly smrtku do ošuntělých hadrů, na tom hodně záleželo. Na Moreně nesměla být třeba červená stužka, protože červená je život, barva krve. Nemohla tam být ani zelená, protože to je štěstí. Stále zelené větvičky, které přes zimu neopadaly a zůstaly svěží, měly pro naše předky vlastně magickou moc. A také tam neměla být žlutá, protože to byl med, zrající obilí a to znamenalo prosperitu. Tudíž ani tato barva na smrtce nesměla být. Potřebovali, aby byla mrtvá a odešla. Takže tam mohla být bílá barva, bílá pro ně byla smrt a také barva smutku. Teprve křesťanství tuto barvu a její význam přehodnotilo. Holubička byla bílá, tak se to změnilo. Ale přeci jen, kdo vynáší Morenu, to je starý zvyk, tak by měl dodržovat i tyto tradice. To znamená, že tam může být bílá, modrá a šedivá barva. Modrá proto, že kdo měl mor, taky zmodral, a nemoc byla neštěstí. A pak byla smrtka vyzdobená třeba výdunky, to jsou vyfouknutá vajíčka. Nesmí v nich být žloutek, protože to je život. A oni potřebují, aby to bylo prázdné. Většinou ji vynášela děvčata. Chodila dům od domu, měla spoustu říkaček, které oznamovaly, že odnáší smrt za vesnici. Třeba: Smrťáka nesem, s velikým nosem, už nemůže choditi, musíme ho nositi. Pak hodně daleko za vsí, pokud byla tekoucí voda, smrtku dívky odstrojily, aby ji ještě víc pohaněly. Tenkrát nahota byla něco ošklivého. A pak ji svlečenou hodily do vody. Kde nebyla tekoucí voda, tam ji spálily, protože opravdu potřebovaly, aby se jí zbavily."
A chodily tehdy opravdu jenom dívky a děti, nebo celá vesnice?
"To bylo krajové. Děvčata obcházela a za nimi pak šli většinou obyvatelé toho domu, kde je navštívila. Tak šla celá vesnice. Někde ale opravdu chodila jen ta děvčata, chlapci pak měli úlohu řehtat. Na Zelený čtvrtek místo zvonů běhali s řehtačkami."
A byly se smrtkou spojeny ještě nějaké jiné rituály?
"Hodili ji do vody a utíkali, protože měli strach, aby je nechytila. A zpátky se nosívalo "líto". To bylo naopak živoucí. Buď to byla špička jedličky, nebo když byly Velikonoce později, tak to byla březová větvička s lístečky. Tu ozdobili, musela být s červenými nebo hodně barevnými stužkami, aby to bylo to živé jaro, které se přinášelo zpátky."
První zápisy se o vynášení smrtky v Čechách zmiňují už ve 14. století. Pražská arcidiecéze tehdy rozhodla, že smrtka se bude vynášet čtvrtou postní neděli. Tehdy se průvodu účastnilo množství lidí včetně kleriků. Za mnohých posměšků, písní a tanců vhodili smrtku do řeky, aby jim nemohla škodit. Zprávy o vynášení smrtky, ale také smrtholky, smrťáka, mařeny, mořeny nebo Moreny, se pak množí až do 18. století. Daniel Adam z Veleslavína v roce 1578 píše o spojování smrtky s přinášením nového léta. Celý obřad se v 19. století stal hlavně záležitostí dětí a mladých dívek, kdy byl spojen i s koledováním. Ve 20. století tento lidový zvyk prakticky zmizel a znovu se začal obnovovat až v posledních letech. Nejde ale o spontánní lidovou tradici, spíše ho organizují různá občanská sdružení nebo probíhá jako součást doprovodného programu muzeí a skanzenů. Podobně tomu bylo letos i v Toulcově dvoře, odkud se k loutkou mařeny vypravil dlouhý průvod k potoku Botiči:
"Mařeno, zlá ženo, už tě vynášáme,
Mařeno, zlá ženo, už nebudeš s námi.
Vesna se vrátila, nás osvobodila,
všeckých od Mařeny.
Aj ohňu plamenný, za tej velkej noci,
ujmi sa Mařeny, spal všecky nemoci.
Vesna se vrátila, nás osvobodila,
smrt nás nemá v moci.
Aj, vodo, vodico, k tobě ju neseme.
Očistná studnico, ujmi se Mařeny.
Vesna se vrátila, nás osvobodila
všeckých od Mařeny."
Zapálenou loutku nakonec vhodil jeden ze zpěváků do potoka:
"Až spadne Morana do vody, tak musíme všichni utíkat. Aby se nevrátila zima."
/výskot, útěk/
Vás letošní Velikonoce s beránkem, kraslicemi a pomlázkou teprve čekají. Prožijte je spokojeně.
