Daisy Mrázková patří ke klasikům české malby a grafiky a také ke stálicím české literatury pro děti. Přestože o její výtvarné činnosti v posledních letech moc slyšet nebylo a ani její knihy dlouho nevycházely, Mrázková stále tvoří a na jejích knížkách vyrostlo už několik generací čtenářů. Dnes věnujeme rubriku Z kultury jejímu výtvarnému dílu, jak je představuje výstava v Topičové salónu na Národní třídě v Praze.
Z výstavy Voda a čára v Topičově salonu, foto: Topičův salon
Abstraktní tvorbu pražské výtvarnice a spisovatelky Daisy Mrázkové představil Topičův salon výstavou s názvem Voda a čára. Kurátor galerie Pavel Vašíček říká, že výstavu připravil Jan Rous a zaměřil se na aktuální tvorbu Mrázkové. Vašíček ocenil, že malířka je aktivní i ve věku, kdy se mnozí ostatní už ohlížejí za vykonaným dílem...
"...zhodnocují a opakují minulost. Ale ona najednou dostala nový podnět - vymývací pastelky - a okamžitě je využila k nové tvorbě, úplně originální a velmi zajímavé. Máme to tu rozdělené podle technik, čili tady jsou rozmývací pastelky - 1994, a tady vidíte nádherný obraz, který jsme dali na plakát, ten je z roku 2010! To je loňská práce!"
Z výstavy se teď přeneseme do pražského ateliéru Daisy Mrázkové:
Daisy Mrázková
"Na výstavě u Topiče jsou hlavně nové věci. Jsou to kresby. Pan dr. Rous zvolil téma Čára a voda a je to založené hlavně na nových věcech. Staré práce jsou tam taky, v takové té malé místnosti hned vlevo, velké černé perokresby Signály a presignály ze začátku 90. let, které byly už jednou vystaveny v Mánesu. Potom jsou tam ještě obrazy, kromě dvou starých, sytě barevných olejů jsou to tempery z poslední doby. A ten největší je úplně čerstvý, je kreslený kontra lege artis, protože pastelkama se do plátna nečmárá, ale já jsem to udělala a teď mám ten obraz nejradši. Ty tři lehce barevné tempery, to jsem měla plátna našepsovaná z dřívějška a myslela jsem si, aby po mně nezůstala nějaká bílá nepomalovaná plátna, tak jsem si říkala, že na ně něco udělám. Jako svoje poslední tři obrazy. Ale tohle vůbec nejde říct, protože sotva člověk myslí, že udělal poslední obraz, tak druhý den ejhle medle zjistí, že má chuť něco dělat! Tak jsem udělala ten velký načmáraný pastelkami. A využili i těch malých místností, protože tam chtěli také knížky, hlavně tu poslední Písně mravenčí chůvy. A všechny tempery, které jsem dělala v mládí, čím dál lehčí a odhmotněnější, ty jsou taky v jedné místnosti."
Jak se ve vás v mládí zrodil zájem o výtvarné umění?
"Zájem o výtvarné umění jsem měla odjakživa, kam paměť sahá, takže ten začátek přesně nevím. Kreslila jsem, když se ptali, co bych chtěla, tak jsem vždycky chtěla pastelky a papír, to mi kupovali takové malé bloky, říkala jsem tomu barvičky a blok, že chci, tak jsem je vždycky dostala. A kreslila jsem malé obrázky ze života. A psala jsem do bublin, co lidi říkají."
Vy jste se vinou určitých historických okolností studiu malby nikdy naplno nevěnovala.
"Vůbec ne, já jsem byla původně na gymnáziu a maminka, protože se mnou byla sama, tak chtěla, aby ze mně něco bylo, pokud možno pod penzí. Říkali: Daisinka má ráda děti, tak půjde na učitelku. Já jsem nechtěla být učitelka, neměla jsem k tomu vůbec povahu, nechtěla jsem nikoho učit, to mi připadalo jako ztrácení času. Já jsem chtěla kreslit, ale vykládejte to někomu! Příbuzní usoudili, že malovat můžu v neděli. Učitelák byl tenkrát vedle Umprumu, teď je to taneční škola. Tam jsem chodila čtyři roky a moc mě to nebavilo, a hlavně o přestávkách jsem koukala naproti přes společný dvůr do Umprumu, jak tam v oknech sedí ti umprumáci v bílých pláštích a chtěla jsem být tam.
A když bylo po maturitě, tak jsem se vyplížila z Učiteláku a šla jsem si na Umprum do přízemí pro přihlášku. Ve vrátnici tam byl muž, který mi dal přihlášku a já jsem o tom neměla šajn, prostě našla jsem si, že by se pro mě hodila ilustrace. A ještě jsem se toho školníka ptala, jak se jmenuje ten učitel na té ilustraci? Strnad? A on na mě zařval: Strna-del! A divil se, že někdo, kdo neví, jak se jmenuje ten učitel, že se tam hlásí. No tak jsem napsala Strnadel a podala jsem tu přihlášku. Pak přišlo jít ke zkoušce, přinesla jsem deset svých výtvorů, které jsme měli přinést ukázat. No a seděli jsme na té zkoušce, dostali jsme za úkol ilustrace pohádky do obdélníku na šířku. Tak jsem dělala takovou vodní říši, hodně jsem to dělala s vodou a bělobou a bubliny a hodně vody tam bylo a nějaká rusalka... A přede mnou seděl v lavici nějaký mládenec v černých mašestrákách a ten kreslil boj nějakého hrdiny s drakem. Měl to celé červené a modré, v 10 hodin už to měl sytěji červené a sytěji modré, ve dvanáct hodin už to měl celé tmavé, skoro černé, a velice dramatické. Kam se hrabala moje vodní říše! A já jsem mu koukala přes rameno, abych viděla, jak to dělá. No a byl to Jiří Mrázek, ale to jsem tenkrát ještě nevěděla. No tak jsme to odevzdali a šli jsme domů."
A pak vás vzali...
Daisy Mrázková
"To nás vzali. Jiří mě doprovodil, zeptal se jak se jmenuju, dal si rande v Umprum knihovně... a život mohl začít! A taky začal. A celé prázdniny jsem chodila s Jiřím Mrázkem, malovali jsme v plenéru, kreslili, on kreslil mně, já jsem kreslila jeho... byly to krásné prázdniny."
Který to byl rok?
"Ten nejhorší, který mohl být. 1942. Po heydrichiádě."
Budoucí manželé nedokončili první ročník studia a před totálním nasazením se společně ukryli na Vysočinu. Když později po narození dětí mohla Daisy Mrázková na studium opět pomýšlet, bylo už pro ni pozdě a raději se věnovala vlastní tvorbě. Díky manželovi, který studium dokončil, se ale mohla dál vzdělávat a přirozeně vstoupila do výtvarného prostředí své doby.
Za týden se v rubrice z kultury budeme věnovat knížkám Daisy Mrázkové, které začaly po mnohaleté přestávce znovu vycházet ve východočeském nakladatelství Grantis.
