V umění je to hop nebo trop, říká malíř Samuel Paučo
V Česku žijící slovenský malíř Samuel Paučo právě vystavuje na londýnském veletrhu Start Art Fair. Zastupuje ho tam pražská Nová galerie. V ní momentálně probíhá výstava Všichni svatí, také za účasti Pauča. V následujícím rozhovoru prozrazuje, proč maluje ledové pustiny, proč má být umění angažované a jak jsou důležití galeristé.
Žiju v takovém maniodepresivním systému. Půl roku, když svítí slunce, tak vstřebávám, nasávám atmosféru, užívám si života. A když slunce zapadne, tak makám a maluju. To je období splínu, kdy se člověk cítí smutně, neutěšeně. A tyto psychologické pochody se možná v těch krajinách zrcadlí. Ale není to vědomé. Jsem ze Zvolena, kde hory jsou, i když ne extrémně velké. Ano, majestát hor – to je silná záležitost, vizuálně ta nejsilnější.
O tom přemýšlím až posteriori. Něco vytvořím a teprve pak se to snažím dekódovat a verbálně artikulovat. Nepřicházím k plátnu s nějakou utkvělou myšlenkou, kterou bych chtěl realizovat. Mám raději, když si nejsem úplně jistý, co mi pod rukama vzniká. A pak poslouchám ty různé interpretace, které do toho lidé vkládají.
Někomu to připadá jako apokalypsa, což to OK, také to tam cítím. Ale též to má v sobě něco romantického. Nebo tam někdo vidí náznaky ironie a sarkasmu. To mi nevadí, se všemi interpretacemi se dokážu ztotožnit. Určitě v tom je i moje slovenskost. Dlouhodobě žiju v České republice, pendluju mezi Brnem a Prahou. A když se jednou za 4 měsíce vracím domů na Slovensko, je v tom trochu nostalgie.
To je první vrstva malby, poslední je krajina. Nejdřív vzniká v několika vrstvách objekt, architektura, kterou oblepím páskou a potom maluju pozadí. Baví mě na tom to, že jakoby nevím, co je pod tou páskou. Nevím, jestli to bude fungovat perspektivně, jestli vznikne horizont. Vzniká to intuitivně a vědomě zároveň. A když to druhý den uschne, tak se těším, až tu pásku strhnu. Jsou dvě možnosti – buď je to v pohodě, nebo ne. Mám radši, když se to povede, ale častokrát to zase musím zalepit a malovat znovu. Ale pak už mám přesnější představu o té perspektivě.
Ani ne, protože to nemusí vyjít. Někdy ta stavba perspektivně nehraje, střecha není dobře, takže je třeba s tím něco dělat. Pro stavby využívám fotografie, ale nikdy to není přepis fotky. Je to určitý kompilát, kdy použiju střechu z jednoho obrazu, okno z jiného atp. Úplně nejraději mám, když se to zcela odkloní od těch vzorů a modelů.
Máte nějaké inspirační zdroje?
Jaké umění se líbí vám?
Co třeba Adrian Ghenie?
To je na mně moc temné, moc depresívní. Proto se mu tak daří, protože je to trochu démonické.
Jsem především malíř. Jiné škatulkování nemám rád. Ale cítím, že umění by mělo být aspoň částečně angažované a tak se tam snažím dostat určitý postoj nebo náhled na současnou situaci ve společnosti. Ale aby to bylo úplně angažované, to nechci. Ta poetika tam musí být nějak zakódovaná. Člověk si musí uvědomit, že žije v korporátním světě, který nás úplně vysává, a nakonec by nejradši vypadl do nějaké zbořené chatky, kde by konečně měl ten klid. Nemusel běhat a bát se, že ho vyhodí do povětří…
Ano, mělo by vzdělávat a kultivovat. Lidé, kteří do umění investují, to kultivuje. Je to součást vzdělání. Kultivovaný člověk se chová víc humánně. Kdo má rád umění, má raději i lidi. Na estetiku určitě nerezignuji. Je to jako u performancí: když něco vypadá blbě, tak to nemůže ani působit na lidi.
Momentálně jste v expozici Nové galerie zastoupen na veletrhu Start Art Fair v Londýně…
Jaké to je, živit se jako mladý umělec?
Jaké je vaše spojení s Novou galerií?
Jsem opravdu rád, že jsem v Nové galerii na jaře vystavoval s Michalem Nagypalem a teď znovu na skupinové výstavě Všichni svatí po boku velkých jmen. Martin Mainer je mým bývalým profesorem malby. Dělal jsem mu asistenta v Brně na FAVU a teď znovu na pražské AVU. Jeho žena Mina Mainerová založila Novou galerii a já jim pomáhám instalovat výstavy. Je to taková polokurátorská práce.
A vaše životní krédo?
Žít, přežít a užít!
Děkuji za rozhovor.
Výstava Všichni svatí v Nové galerii v Praze trvá do 29. září 2016.
