Otto Placht – malíř džungle – vystavuje v Nové galerii Praze

Otto Placht je obtížně zařaditelným českým malířem. V roce 1993 odjel do Peru, kde žil několik let u indiánů v amazonském pralese. Přestože dnes žije převážně v Česku, jeho inspirací jsou stále šamanské rituály a vize, prožité v Amazonii. V současné době vystavuje v pražské Nové galerii.

Otto Placht, photo: Miroslav Krupička

Říká se, že jste malíř amazonské džungle, na vašich plátnech jsou pestré pralesní přízraky, prolnutí fauny, flóry, mystických masek. Zprostředkováváte divákovi vlastní zkušenost?

Nejdůležitější na mých obrazech je určitý druh energie, který z nich vyzařuje. Není potřeba přesně dešifrovat, co na obraze je a řešit to intelektuálně. Vizualita je nástrojem pro vyjádření vnitřní energie. Ta energie je vázána na moji životní zkušenost s amazonským pralesem a s indiánskými kulturami, které tam žijí. Zobrazování slouží k tomu, aby energie mohla skrz obrazy prostupovat k divákovi. Jinak to nejde. Jinak by divák musel odjet do džungle a zažít to sám.

Většina vašich obrazů má černý podklad. Černá barva znamená noc?

Obrazy s nečerným podkladem jsou inspirované přírodou, zatímco na těch černých ztvárňuju svůj vnitřní svět, své vize. Je to odraz ceremonií šamanů z Amazonie. Probíhají v noci, pije se při nich ayahuasca a vše se zjevuje ve tmě. Vynořuje se barevný svět, až tmu zcela pohltí. Ráno po rituálu zaznamenám vize pastelem na papír. Když se na to později podívám, znovu ke mně promluví chvíle, kdy jsem to zažil. Při malbě pak tyto vize kombinuji s nějakým konkrétním dojmem.

Otto Placht, Démon, 2015, photo: Miroslav Krupička

Některé obrazy vznikají rychle pod silným dojmem. A jsou taky obrazy, které maluju léta. V těch je skryto hodně jiných obrazů, jejichž inspirace nebyla tak silná. Jeden motiv překrývám jiným. Někdy se obraz moc zaplní, tak ho seškrabu. Kochám se tím, jak se třeba propojí motiv listu v jarní Praze s vizí, kterou jsem zažil před 10 lety v amazonském pralese. Je to směs starších zkušeností a okamžitého dojmu. Moje dílo může působit abstraktně, ale nejsem abstraktní malíř. Můj inspirační zdroj je vždycky kombinace dojmů z reality a vnitřního světa.

Jaké jsou pocity po požití ayahuascy?

Je to jiný svět. Šamani v něm žijí od narození, mají ho konceptuálně strukturovaný. Evropan při rituálu získá pestrý těžko uchopitelný kaleidoskop vizí. Vědomí se otevře do celého vesmíru a člověk se stane jeho součástí. Je to těžko popsatelné. Většinu toho člověk ztratí, zbyde jen třeba 10%, ale i těch 10% je důležitých.

Zkušenost po ayahuasce je obohacující, ale pro evropského výtvarníka nebezpečná, protože člověk v tom ztratí originalitu. Prožitky jsou podobné a všichni to malují stejně. Ikonografie – šaman, had, reptilní tvary – se začne naivisticky opakovat. Výtvarné ztvárnění je někdy lepší, někdy horší, podle toho jak člověk umí pracovat s barvami.

Otto Placht, Smrk v džungli, 2014, photo: Miroslav Krupička

Nejsem zdaleka jediný ayahuascový malíř. To, co tito lidé ztvárňují, je často za hranicí evropského vkusu. Jsou to přebarvená přeplácaná díla. Začalo to Pablem Amaringem. Dělal zajímavé věci, i když i on se koncem života dostal k určité manýře: mimozemské barevné bubliny, které se transformují v létající talíře, hadí a zvířecí těla… Ale mojí inspirací není jen ayahuascový rituál. U mě to byl iniciační impuls.

Kudy vedla vaše cesta do Ameriky?

Do jižní Ameriky jsem odjel v roce 1993 s tím, že tam prchnu, že se tam ztratím. V džungli jsem strávil nepřetržitě dva a půl roku. Účastnil jsem se šamanských rituálů, které mi pomohly vytvořit a otevřít vlastní svět. Přestal jsem malovat, jen jsem přežíval. Musel jsem se starat o děti, které se mi narodily. Neměl jsem peníze, nebylo cesty zpět. Bylo to tak silné, že jsem na Evropu zapomněl, zcela se mi odbourala vazba na evropskou kulturu. Nic jsem si nepamatoval. Z hlavy se mi vymazaly informace, které jsem před tím získal. Byl to takový reset. Jenže když k tomu opravdu začne docházet, tak se člověk té ztráty vazby na Evropu lekne.

Jak často se tam vracíte?

Otto Placht, Bar, 2010, photo: Miroslav Krupička

Do Peru jezdím vždycky na několik měsíců v roce. Žiju v Pucallpě, což je takové zlatokopecké město. Od 90. let jsem u indiánů delší dobu nesetrval. Je tam strašné vedro a my na to nejsme úplně geneticky vybaveni. Když tam člověk žije delší dobu, tak se zpomalí na rytmus amazonského pralesa. Z života se vytrácí struktura, drajv. Čas tam nemá hodnotu. Když si na to člověk zvykne, řekne si: takhle bych tu mohl strávit 10 let, umřít, a bylo by to jedno. A to úplně nechci. Baví mě komunikovat prostřednictvím umění, bavit se s lidmi, které to zajímá. Proto obrazy z Ameriky vozím sem. Vlastně sem přivážím informaci z Ameriky a tady ji prodávám. Za utržené peníze jedu tam a zase tu informaci sbírám.

Jaká je reakce na vaše obrazy v Peru?

V Peru se to líbí, protože to má co dělat s přírodou a jejich tradicí. Měl jsem tam tři výstavy. Na jedné z nich jsme byli tři malíři, všichni z Pucallpy. Každý máme jiný zdroj, i když stejné téma – prostředí Amazonie. Tuto výstavu zorganizoval bývalý český velvyslanec v Peru Vladimír Eisenbruk v roce 2012 k 90. výročí navázání česko-peruánských diplomatických vztahů. Amazonie byla v té době v módě. Před tím byla považovaná za nezajímavý zapadákov, kde je jen bahno a komáři.

Je v Česku zájem o vaše obrazy?

Mám okruh sběratelů, kteří cestují a mají nějakou zkušenost s Peru, jenže ti už mají nakoupeno. Řekl bych, že o mé obrazy zájem je, ale těch, co na ně mají, není moc. Český trh s uměním je malý. Proto se snažím obrazy dostat na německý trh nebo do Ameriky. Potřebuju prodávat, protože živím dalších 7 lidí. Mám dvě rodiny – jednu v Americe a jednu tady, které jsou na mě závislé. Dost mě stojí materiál a cesty do Ameriky. Žiju tak tak. S přibývajícími roky maluju stále víc, stávám se na tom závislý. Když nemaluju dva tři dny, začínám mít divný pocit a vracím se do ateliéru.

Co v nejbližší době chystáte?

V prosinci zase letím do Pucallpy. Jedu tam s cílem vypravit kontejner uměleckých děl z Amazonie, které budou příští rok vystaveny v galerii Egona Schieleho v Českém Krumlově. Výstava by měla začít v dubnu 2016. Pracovní název je Magická džungle. Koncepčně to navazuje na výstavu Josefa Váchala Mystická Šumava. Měla by to být expozice indiánských artefaktů, zarámovaná mými obrazy a obrazy amazonského malíře Dimase Paradese. Budu tam mít obrazy malované přírodními barvami, tisky, vizionářské obrazy i výjevy ze současné Pucallpy. Výstava bude prodejní. K tomu snad vznikne dokumentární film. Něco podobného bych rád uspořádal ve Vídni, možná i v Praze, uvidíme…

V Nové galerii vystavujete s malířkou Kristýnou Šormovou. Co vás s ní spojuje?

Střet ve smíru, photo: Nová galerie

Znal jsem ji jako kamarádku své spolužačky Kateřiny Štenclové, podle níž je to zajímavá představitelka mladé generace výtvarníků. Znám se i s jejím otcem Jiřím Šormem, s nímž jsem kdysi vystavoval. Je to cestovatel jako já. Původně jsem plánoval výstavu ve třech, to se nepovedlo, pak výstavu individuální. Nakonec nás spojila majitelka Nové galerie Nina Mainerová. Mám vztah i Martinu Mainerovi, který byl mým spolužákem na akademii. Byl takovým starším bráchou, který se zajímal o indiány a na tu šamanskou cestu mě tak trochu vyslal. Kruh se uzavírá, protože teď vystavuju v jeho galerii.

Výstava Otto Plachta a Kristýny Šormové STŘET VE SMÍRU V Nové galerii v Praze trvá do 31. 12. 2015