Kdybychom dětem češtinu nepředaly, bylo by to pro nás velké selhání, říkají maminky v Římě
Česká škola v Římě našla zázemí v papežské koleji Nepomucenum. Své děti sem pravidelně vodí i maminky Petra Šmicová a Pavla Krejčířová. Podělí se s vámi o zajímavé postřehy, zkušenosti i výzvy spojené s dvojjazyčnou výchovou. Koho zde na škole mají?
Š: "Mám tu syna Lucu, kterému je čtrnáct, chodí do deváté třídy, a dceru Francescu, které je jedenáct a chodí do sedmé třídy."
K: "Já tu mám dceru Lindu, která chodí do 7. třídy, je jí 12 let a dceru Stellu. Ta chodí do 3. třídy, je jí 8 let."
Takže děti jsou už starší. Jsou tady od školky?
Š: "Ano, od začátku, od školky. Zrovna jsme vzpomínali s paní ředitelkou Kateřinou, že už je to deset let, co každou sobotu pravidelně chodíme v devět ráno do školy a naše děti jsou z toho celé šťastné. Tedy ne vždy."
ČTĚTE TAKÉ
Věřím, že se dětem moc nechce v sobotu chodit do školy. Jak se vám je daří přesvědčit?
Š: "Jednak vědí, že tady je velice přátelské prostředí, kamarádi a mají bohatý program. Italští spolužáci zase mají jiné aktivity, kroužky, takže v sobotu dopoledne každý něco dělá."
Jak jste se doma rozhodovali, jestli budou děti dvojjazyčné, nebo nechat jenom italštinu?
Š: "Já se vůbec nerozhodovala. Pocházím z oblasti mezi Karlovými Vary a Chebem. Vyrostla jsem sama dvojjazyčně s němčinou, takže jsem věděla, že je to velký přínos. A veškerý další cizí jazyk, který jsem se musela učit, mi šel vždycky snáz. Takže jsem doufala v to, že stejný vliv to bude mít i na moje děti."
K: "Já jsem o tom vůbec nepřemýšlela. Bylo to naprosto automatické, předat můj mateřský jazyk dětem, aby se domluvily s českou babičkou a s rodinou. Takže kdybych jim tu češtinu nepředala, tak to by bylo pro mě velké selhání."
Co tady mají nejradši? Jakou aktivitu?
Š: "Nejspíš pobyt na zahradě, občas si zahrát nějakou hru, písničky. Máme moc šikovné učitelky a paní ředitelka Kateřina spolupracuje i s vysokými pedagogickými školami v Čechách. Každý půlrok máme nové stážistky, takže program se pro děti mění, ale jako každé dítě určitě má rádo spíš ty aktivity, které nesouvisí s diktátem a s učením se tvrdého a měkkého i."
K: "Měli tady během let i keramickou dílnu, zpívání a výtvarnou výchovu, takže to jsou asi nejoblíbenější aktivity."
Jaký je váš příběh? Vy jste se do Itálie provdaly?
Š: "Ano, já jsem se provdala do Itálie, nedávno jsme slavili 15 let manželství a 16 let, co jsem tady v Římě. Děti se narodily docela brzy, hned po příchodu, takže potom jsem se opravdu věnovala tomu, aby vyrostly v češtině, a to, že jsem našla českou školu, bylo velké štěstí."
K: "Já jsem se prodala už před 26 lety, a to samozřejmě neexistovala ani Asociace Praha, ani česká škola, takže ty začátky byly těžké. Nebyl ani internet, takže žádná komunita nefungovala. Postupně se tady začaly dělat kurzy češtiny pro italské manžele, takže tam jsme se postupně seznamovaly i my Češky, manželky. A pak se ta komunita rozrostla, založila se Asociace Praha a pak se založila i česká škola, takže vznikla tato velká česká rodina v Římě."
A co manželé? Umí dobře česky?
Š: "Můj bohužel ne. Umí si objednat pivo, poděkovat a tchyni říct: 'To jsou ale knedlíky, paní Vlasatá'. Takže u tohoto zůstalo. Ale už jenom to, že podporuje celou tuto českou rodinu a českou školu, je taky oceněníhodné. Škola v sobotu a úkoly je práce navíc. Má to vliv i na chod té rodiny a není to vždycky jednoduché. Často nastal moment, jestli pokračovat, nebo ne, ale naštěstí jsme všechno zvládli. A jak to vypadá, tak snad i ukončíme základní vzdělání díky Asociaci Praha a české škole Řím."
A váš manžel?
K: "Manžel navštěvoval kurzy pro začátečníky, po COVIDu byly on-line kurzy, takže nějakou základní znalost má. Ale samozřejmě čeština je pro Italy velice těžký jazyk, takže on rozumí pasivně, rozumí pokynům v každodenním životě, protože já na dcery doma mluvím zásadně česky. Zůstane to asi u základní znalosti."
Když zavzpomínáte na ty roky, co jste tady v Římě, který byl takový nejhezčí, nebo na druhou stranu nejtěžší moment?
Š: "Těch těžkých chvil bylo hodně, ale díky tomu, jak řekla i maminka Pavla, díky té komunitě a přátelství, které vzniklo mezi námi jako rodinami, zvítězí to, že prostě sem jdeme a víme, že těm dětem dáváme možnost nejenom se naučit češtinu, ale poznat naše tradice a bojovat i za to, aby věděly, že kdyby se rozhodly, tak do budoucna můžou zvolit i možnost žití v ČR."
Děkujeme maminkám Petře a Pavle za jejich odpovědi a přejeme jim i jejich dětem mnoho dalších úspěchů.Jaký je život na papežské koleji Nepomucenum? Žádné strohé cely, ale pokoje s internetem
