Velikonoční zvyky
Dnešní rubriku bych chtěla věnovat velikonočním zvykům a tradicím. O tom, co v lidové kultuře velikonočním svátkům předcházelo, i o samotné oslavě Velikonoc jsem si povídala se skladatelem a folkloristou Pavlem Jurkovičem.
Vypráví Pavel Jurkovič:
Pro křesťanský svět jsou Velikonoce tím největším svátek v roce. Ovšem před Velikonocemi je šest týdnů jakéhosi usebrání a v tom folkloru je to vyznačeno i tím, že dokonce každá neděle měla svoje označení. Ta první neděle se jmenovala neděle liščí. To bylo proto, že liška prý rozdávala takové křupavé cukroví, přeclíky, které se potom věšely dokonce na stromy a děti je tam nacházely. Byla tam taky neděle kýchavá. Kdo si třikrát kýchnul na kýchavou neděli, tak byl po celý rok zdráv. Nebo neděle družebná. Ta se vyznačovala tím, že se scházela mládež a družila se, ačkoliv jinak v té době se netancovalo, dokonce ani svatby se nekonaly. Na většině zvycích mají podíl děti. 12. března je sv. Řehoře. Tam je starý obřad Řehořské vojsko.
Samozřejmě ta nejznámější je Smrtná neděle, kdy se vynášela smrtka na znamení toho, že zima už přestala. Vynášení smrtky spočívalo v tom, že nastrojili takovou figuru ze slámy, oblékli ji, velice pestře vyzdobili vyfouklými vajíčky jako korály, a s touhle smrtkou šli potom k potoku a za zpěvu písní, které k tomu patřily, tu smrtku hodili do vody, anebo se taky házela do ohně. Tím vylo jasně dáno najevo: zimo, probůh, už jdi pryč, my toužíme po jaru.
Tahleta Mařena pochází ze Slezska, kde dokonce byl mužský partner té smrtky, Mařoch. Scházely se dokonce skupina děvčat s Mařenou z jedné strany vesnice a skupina Mařochů ze strany druhé. Sešly se u toho potoka nebo ohně a tam je společně hodily. A když jdou od potoka, i když kolikrát i k potoku, šla vedle smrtky jiná dívka nebo i chlapec a nesli ozdobenou větev, taky se tomu říkalo lítečko, a od potoka už šli jenom s tím lítečkem, na znamení, že nastal už budoucí lepší čas.
Potom se třeba zazpívalo Vrby se nám zelenají - to je přímo pro mě jarní hymna. A potom je tam neděle Květná, ta se světí na znamení Kristova příchodu do Jeruzaléma. Proto se tam světí v kostele ratolesti. Ty ratolsti měly zároveň být jakousi záštitou proti ohni. Velice pilně se uklízelo. To období kolem Květné neděle bylo obdobím, kdy se čistila nejenom dušička, ale taky všechno kolem. Samozřejmě dřív ten postní čas se udržoval ve veliké úctě a řekl bych i kázni. Já to ještě pamatuju jako kluk z vesnice, kdy třeba se modlil růženec. Mě bolívala kolena, říkal jsem si, už aby byl konec. A už jsem se těšil na to, až ten růženec skončí, a my si budeme zpívat, protože u nás se hodně zpívalo.
Potom už přišel takzvaný Svatý týden. Po Škaredé středě přišel Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota, neděle Velikonoční a pondělí Velikonoční. Zelený čtvrtek je skutečně jakýmsi probuzením v přírodě. Velký pátek je poznamenán smrtí Kristovou a Bílá sobota proto, že na Bílou sobotu byli křtěni někdy i dospělí lidé a oblékali si takové bílé roucho. Na Zelený čtvrtek přestaly v poledne zvonit zvony a nastoupili jsme my kluci, abychom s klepačkami a řehtačkami oznamovali podvečerní klekání a potom po celý pátek ranní i polední i večerní.
Pro nás kluky to byla jedinečná příležitost, na kterou jsme se těšili. A potom přišla Bílá sobota a to už byla sláva. K večeru, v pozdním odpoledni, byla slavnost Vzkříšení, to šel obrovský průvod. Muzikanti, naleštěné nástroje, kolikrát byla ještě zima, ale děvčata a kluci už měli opravdu kroje, takže museli vytrpět i tu zimu, ale opravdu to veliké zpívání Allelujá v průvodu, to byl opravdu obrovský hymnus jarní. A ptom přišla Velikonoční neděle, kdy se světívaly pokrmy třeba vajíčka. Tam byla taková pověra, že když někdo s těmi vajíčky nebo pokrmy byl v chrámu Páně a přinesl je, tak se to potom jedlo v takové víře, že ten, kdo se této chudé hostiny zúčastnil, takže měl jistotu, že se s těmi ostatními sejde. To byla jistota, že ta rodina zase po celý rok zůstane pohromadě. A potom samozřejmě přišlo Velikonoční pondělí, tedy u nás na Slovácku začínalo už v neděli navečer. Když vyšla první hvězdička, tak už jsme my kluci křičeli "naša platí" a už jsme těmi pomlázkami nebo žilami, jak se tomu na Slovácku říkalo, honili děvčata. Ta už se před námi schovávala. Ale samozřejmě vlastní pomlázka přišla až na to pondělí a to už jsme vstávali třeba v pět hodin ráno, abychom ta děvčata zastihli ještě v posteli. Oproti dnešním chlapcům, kteří taky kolikrát chodí na koledu, jsme nechodili pouze vypráskat děvčata, nýbrž jsme k tomu taky řekli nějaké říkadlo nebo zazpívali písničku: Naša platí, nebo Abys nebyla prašivá, nebo En ben blechy ven a vajíčka do košíčka sem. A tím vlastně Velikonoce skončily, ale na Slovácku měla děvčata šanci to klukům oplatit. V úterý. Ale i tam platil ten podvečer, ta první hvězdička, že děvčata už měla právo na podvečer v pondělí Velikonoční, když nás zastihla, tak nás mohla zpráskat. A samozřejmě chodila po koledě v úterý.
Ten čas velikonoční bylo něco, na co člověk nemůže zapomenout. V tom bylo něco, čemu taky říkám ekologie ducha, protože snoubení se s přírodou tam bylo naprosto bezprostřední. To duchovní bylo spojeno zároveň s očekáváním jara. Zároveň víra, že příroda kolem přináší užitek, zdraví, v podstatě život. Takže si myslím, že tyhlety staré zvyky nejsou vůbec dávné a přežilé, nýbrž naopak. Že je lidi znova přijímají jako poselství nejenom z dávných dob, ale jako poselství, které oslovuje.
