Velikonoční svátky provázejí zvony

Radio Praha připravilo na dnešní sváteční den - velikonoční pondělí - mimořádný program. Uslyšíte v něm vyprávění o zvonech, které se na Zelený čtvrtek odmlčely, aby podle tradice "odlétly do Říma", a přiblížíme Vám i pašijové slavnosti, jakými si největší křesťanské svátky připomínají v Hořicích na Šumavě. Připravily Zdeňka Kuchyňová a Milena Štráfeldová.

Velikonoční svátky provázejí zvony

Zvony se u sv. Víta v Praze ozvaly naposledy tento čtvrtek. Pak, stejně jako všechny ostatní zvony na kostelních věžích, zvonicích a kapličkách, utichly. Tradice říká, že pak odlétly do Říma na znamení smutku nad Kristovým ukřižováním. Nic v tento den nemá rozptylovat rozjímání věřících. Místo nich však kdysi vybíhali kluci s řehtačkami, hrkačkami, klapačkami a velikonočními trakači, aby honili Jidáše. Takže klid na rozjímání věřící beztak neměli. Znovu se zvony rozhlaholily až na Bílou sobotu.

Zvony patří k dějinám lidstva už po tisíciletí. Jejich historie sahá až do starého Sumeru. V královském městě Ninive byly objeveny zbytky odlitků, které svědčí o kovoliteckém umění dávných Asyřanů. Ve starověkém Egyptě zase zvony ohlašovaly Osirisovy slavnosti na březích Nilu. Na zvony vyzváněli i staří Řekové, víme například, že císař Augustus zavěsil zvon před Jupiterovým chrámem. V antickém Římě se zvon nevyužíval jen při náboženských slavnostech, zvonilo se i při otevření lázní nebo při shromážděních lidu.

Do křesťanské liturgie se však zvon dostal až po roce 313. Tehdy začali kněží svolávat věřící k bohoslužbám právě zvukem zvonů. Na samém začátku 4. století prý byl zvonek zavěšen před poustevnou sv. Antonína. A už v 5. století měli křesťané patrona všech zvonařů - svatého Forkerna. V té době v Irsku a Británii dokázali mniši zvony již také odlévat. O rozšíření zvonů v liturgii se zasloužil papež sv. Řehoř. Na začátku 7. století bylo vydáno papežské nařízení, aby zvoníci zvonili čtyřikrát ve dne a třikrát v noci. Hlahol zvonů samozřejmě nezněl pouze při církevních příležitostech - zvony se rozezněly i při volbě, korunovaci nebo pohřbu panovníka, ale i při velkých požárech, epidemiích nebo když hrozil vpád cizích vojsk.

První zmínka o zvonech u nás je ve staroslověnské legendě o knížeti Václavovi z roku 940. "Když nastalo jitro, zvonili na jitřní," píše se v ní. Za prvních Přemyslovců bylo tedy užívání zvonů k církevním účelům zcela běžné i v Čechách. Byly to ještě docela malé zvonky, ty velké měly teprve přijít v období vrcholné gotiky. Nejstarší u nás dochovaný zvon, "Vilém" v Havlíčkově Brodě z roku 1333, váží ke dvěma tunám. Na Moravě je nejstarší tzv. Joštův zvon na svatotomášské zvonici v Brně, který byl odlit v roce 1393. Nejstarší dochované zvony v Praze jsou mladší: strahovská "Kateřina" pochází z roku 1475 a "Jiljí" na Starém Městě je ještě o dvanáct let mladší. Jiljí v dnešním dominikánském klášteře v Husově ulici v Praze zní hlubokým tónem.

Dnes, v době digitálních hodin na každém rohu, si už ani nedovedeme dobře představit, jak důležitou roli zvony ve městech i vesnicích hrály. Jejich pravidelné vyzvánění dělilo den. V Kutné Hoře například zvon budil už ve tři hodiny ráno havíře. Zvon zvaný poledníček naopak ohlašoval přestávku v práci. Na prachatické Zlaté stezce zvuk zvonu varoval kupecké karavany, aby v noci nesešly z cesty - říkalo se mu soumarské zvonění. Církev se však začala bránit proti tomu, aby byly zvony na kostelích využívání k tak světským účelům. Obce si proto musely pořizovat zvony vlastní. Ty pak ohlašovaly konec trhů, svolávaly konšely k rokování, "zvonily na pokoj", když přišla uzavírací hodina pro městské šenky, nebo byly dokonce i zavěšovány na potupný pranýř.

Ke zvonům se váže i mnoho pověstí a legend. Například u sv. Klimenta na Starém Městě v Praze prý zvoníval zvon na výstrahu, kdykoli mělo české království postihnout neštěstí. Podobná pověst se váže ke smrti císaře Karla IV., kdy mu prý všechny zvony v celé Praze samy zvonily na poslední cestu. Jednu z nejkrásnějších pověstí o pražských zvonech zaznamenal Václav Cibula a týká se slavné loretánské zvonkohry:

Zvony mívali lidé ve velké úctě, a vážnosti se proto těšilo i zvonařské řemeslo. Za Karla IV., který ustanovil nový pořádek pražských řemesel, se odléváním zvonů zabývali ještě konváři, později však už měli pražští zvonaři dokonce svůj cech. Jejich dílny stávaly ve Zvonařské, dnešní Jungmannově ulici. Nejslavnějším pražských zvonařem byl Brikcí, zvaný starší, který žil ve 2. polovině 16. století. Jeho zvonařské umění mu vyneslo nejen velké jmění, vlastní domy, vinice, řadu knih, obrazy a sochy, ale i světské pocty. Stal se poslancem na zemských sněmech, byl členem rady městské, cechmistrem a literátem u sv. Jindřicha. Roku 1571 získal dokonce i šlechtický titul a predikát "z Cymperka". Zvon měl i ve svém erbu. Od té doby své zvony také označoval nápisem "Slowutný Brýkcí Zwonarz z Cymperku tento zwon udielal". Z jeho pražských zvonů je asi nejkrásnější ten, který dodnes visí ve věži kostela s. Petra a Pavla na Vyšehradě.

Poslech v RealAudio

Tajemství výroby zvonů se uchovávalo ve zvonařských rodech po celé generace. Od dob Rudolfa II. až do roku 1920, tedy déle než tři století, v Praze odlévala své zvony například rodina Diepoldů. Prastarou technologii odlévání popsal v 16. století slavný zvonař Vavřinec Křička z Bítyšky v "Návodu k lití a přípravě děl, kulí, hmoždířů, zvonů, konví, ke zvedání vody, vodotryskům a podobně, četnými kresbami opatřenému.

Ke vzniku zvonů se ale vázala i řada pravidel. Tak například při odlévání zvonů nesměl nikdo zalhat, jinak by se zvon pokazil. Zvonovina na jeho výrobu se nesměla nikde ukrást - za takový zločin by nepoctivý zvonař zaplatil životem. Ostatně zvony by ho prý samy prozradily svým hlasem. Přemístit zvony do jiné zvonice bylo nejtěžší provinění. Zvony se tomu prý samy bránily: vozy, které je převážely, se samy zastavovaly, a když se je přece jen podařilo přestěhovat, zvony zase odlétly domů. Někdy se prý zvony z neznámých důvody rozezněly samy.

Vrcholem zvonařské práce u nás bylo 16. století. Tehdy vznikl i náš největší zvon Zikmund u sv. Víta. Šestnáctitunový zvon z~roku 1548 je dílem Mistra Jaroše. Podle královského dekretu bylo Tomáši Jarošovi vypláceno ročně 150 rýnských zlatých. Zikmunda Jaroš odlil pro krále Ferdinanda I jako náhradu za starší zničený zvon. Na zvonu je proto reliéf, na kterém je klečící Ferdinand I. se svou manželkou Annou vyobrazen pod ukřižovaným Kristem. Zvon zdobí i drobné reliéfy českých světců sv. Václava, Zikmunda, Víta a Prokopa a trochu překvapivě i výjev vraždění neviňátek.

Staří zvonaři rádi dokazovali své litecké umění tím, že do zvonoviny otiskli například čerstvý list ze stromu. Jeho jemné žilkování pak dokazovalo čistotu zvonařovy práce. Mistr Jaroš tuto zkoušku provedl na Zikmundu jiným způsobem: do samého dolního okraje zvonu přenesl dvacet pět soudobých mincí a medailí.

Od 17 století, po Bílé hoře, začaly staré české zvonařské rody zanikat. Práci zde získávali cizinci, později zmizeli i přísežní mistři, kteří kdysi střežili čistotu řemeslné zvonařské práce. A přesto je i dnes v Čechách a na Moravě několik zvonařských dílen, kde se zvony odlévají stejně jako před mnoha staletími. V Brodku u Přerova dosud vyrábí zvony rodina Dytrychova a na Zbraslavi u Prahy je odlévá Petr Manoušek.

"Začínal to můj děda v roce 1900, takže my už jsme slavili stoleté výročí. Děda začínal v Brně a jeho syn, můj táta, když dorostl, tak si postavil vlastní slévárnu zvonů na předměstí Brna. Nějaký čas fungovaly obě slévárny zvonů současně, vlastně až do znárodnění. Táta potom byl v podstatě násilně, aby nebyl v blízkosti svého znárodněného podniku, dosunut do Prahy. A tady začínal znovu v roce 1967. Dělali jsme statistiku před téměř už dvaceti lety, pro slévárenský kongres, a už tenkrát jsme dospěli k číslu, že v rodu Manoušků jsme celkem odlili téměř dva tisíce tun ve zvonech."

Zvony se odlévají ze slitiny mědi a cínu. Na výrobu formy jsou však zapotřebí i ječmenné plevy, vodní sklo, popel, pivo, vosk, dřevo, koks, dřevěné uhlí, grafit, šamot a kravské chlupy. Zvonařství v sobě spojuje řadu profesí:

"My potřebujeme z mnoha řemesel alespoň zlomeček, část. Je to asi dáno tím, že technologie výroby zvonů má za sebou tisíc let tradice, kdy se postup výroby prakticky nezměnil. Z toho vyplývá, že používáme i stejné příměsi do formovacích směsí, stejné suroviny, obvykle míváme stejné zdroje. Novodobě míváme spíš potíže, které dříve neznali, protože získávat stejné věci, jako bylo možné třeba čtyři sta, pět set let zpátky, je dnes daleko složitější."

Odlít zvon trvá i dnes řadu měsíců.

"Záleží samozřejmě na přání zákazníka, protože se to liší i rozsahem výtvarné výzdoby, a tím i rozsahem práce sochaře, který výtvarnou výzdobu vytváří, ale řádově se dá říci, že to trvá tři až čtyři měsíce."

Velkým nebezpečím pro zvony byly odjakživa požáry. V nich se mnoho zvonů roztavilo. Tak skončil například i zvon Dominik na věži Týnského chrámu, který v roce 1585 ulil Mistr Brikcí. V červenci 1829 do věže uhodil blesk, vypukl požár a shořel celý krov a zvonice. Zvon těžký téměř tři tuny se rozlil a zvonovina stekla dolů. Druhá věž se starobylým zvonem Marií požáru naštěstí odolala.

Mnoho zvonů během válek zrekvírovala armáda, aby z nich odlila děla. Jen za posledních dvou světových válek byly v Čechách zabaveny tisíce zvonů. Podle Petra Manouška je dodnes v Německu asi tři sta zvonů, které nebyly přelity a čekají na vrácení do Čech a na Moravu.

Rozeznít zvony tak, aby zněly pravidelně a čistě, není vůbec jednoduché.

"Nikde se to nenaučíte, nikdo vás to nenaučí, musíte se s tím zvonem vlastně sžít. To chviličku trvá. Ze začátku si řeknete: já budu zvonit ze všech sil. To je základní omyl všech lidí, kteří na ten zvon poprvé sáhnou. Kdepak! Ten zvon vám řekne, co potřebuje. Vy to druhý den poznáte, když vás bolí záda, bolí vás břišní svaly. Ten zvon má svůj rytmus."

Řekl mi o vyzvánění na svatovítské katedrále tamní zvoník Zdeněk Biskup. Jen na rozhoupání takového Zikmunda jsou zapotřebí čtyři zvoníci. I rozhoupat Josefa ve druhém patře svatovítské zvonice, který má "jen" čtyři tuny, dá pořádně zabrat - sama jsem si to na Květnou neděli vyzkoušela.

Povinnosti zvoníků byly v minulých stoletích velmi obsáhlé. Roku 1624 sepsal děkan pražské metropole Kašpar Radbusa "instrukce, jak by se zvoník chovati měl". Vedle povinností zvonit, a to už od pěti hodin ráno až do noci, musel prokazovat úctu kněžím, nepomlouvat je a naopak jim donést, pokud o nich někdo trousil neuctivé poznámky. Dále měl každé dva týdny vymést kostel a ze všech zdí ometat pavučiny, dolévat olej do oltářních lamp, zvonit proti mrakům, vyvarovat se her, ožralství a rvaček. Což platí i o jeho ženě, píše se v instrukcích. Zato dostane od kapituly obzvláštní domeček, kde se má zdržovat a netoulat se, tak aby ho tu každý našel. "Jestliže by pak všemu tomu zadost nečinil, tehdy má od pana děkana skutečně trestán být."

Zdeněk Biskup dnes ve svatovítské katedrále samozřejmě pavučiny nevymetá. Stačí, že každou neděli vyšlape do zvonice stovku schodů. Zajímalo mě, jak se ke zvonění vůbec dostal:

"Viděl jsem to jako malý kluk, když jsme s otcem chodili každou neděli na Hrad. Tenkrát byla ještě věž volně přístupná. Skrz průzory ze schodiště jsme viděli, jak se tam zvoní. A v mém vědomí to zvonění zůstalo. Vždycky když jsem šel někde po Praze a slyšel jsem hlas toho zvonu, tak mi to připomnělo dobu, kdy jsem se tam tenkrát se svým otcem chodil dívat. A říkal jsem, až já jednou budu velký, tak to taky zkusím. Ale podařilo se až po revoluci, na Nový rok v roce 1990. Takže já vlastně zvoním od roku 90 pravidelně každou neděli."

Jak mi sám nakonec řekl: zvonění u sv. Víta není zaměstnání, ani koníček.

"To je spíš poslání."

---

K Velikonocím neodmyslitelně patří i Pašijové hry, ve kterých před diváky ožívají starodávné příběhy Nového zákona a života Ježíše Krista.

Jejich historie sahá až do 13. století a v jihočeských Hořicích na Šumavě byly poprvé uvedeny v roce 1816. Autorem byl místní tkadlec a sběratel Paul Gröllhesl, který tím fakticky novodobou tradici hořických Pašijí založil. Zpočátku se hrávalo o postních nedělích a velikonočních svátcích. Pověst o zdejších Pašijových hrách pronikla daleko za hranice a stala se podnětem k organizování Pašijí po celé Evropě, Rakouskem počínaje a Španělskem konče.

Hořické Pašijové hry byly přerušeny jen za první a druhé světové války a v době socialismu. Nápad znovuobnovit jednu z nejstarších tradicí Pašijí v Evropě vzešel z hořické radnice v roce 1990 a o tři roky později se hrálo první představení. Protože však hořičtí hrají pod širým nebem, rozhodli se představit velikonoční hry návštěvníkům v plném létě. Jak uvedl místostarosta František Bublík, hrají se odpolední i noční představení, což je svým způsobem rarita.

"V Evropě se nikde tímto způsobem nehraje. My hrajeme v přírodním amfiteátru a jezdí sem i lidé, kteří mají něco společného se špičkovou kulturou a vždycky odjíždějí s nadšením, protože tu hru hraje 65 dobrovolných, dá se říci amatérských, herců a ta večerní hra je impozantní a probíhá při otevřených ohních, tam není jediné světlo."

Jak zmínil František Bublík, replika divadla kde se dříve hrálo, stojí v místním muzeu. Divadlo bylo na svoji dobu velmi moderní. Mělo vlastní elektrocentrálu a restauraci pro více než 200 lidí. V době největší slávy ho navštívili i významní činitelé, například císařská rodina, kníže Schwarzenberg a vysocí církevní hodnostáři. Za války tu byl německý sklad zbraní a v době socialismu stáj pro ovce. Budova chátrala a nakonec byla v 60. letech stržena. Nyní ji nahradil malebný přírodní amfiteátr s pěti sty sedadly.

"Když se s tím začínalo v roce 1991, tak se zadala studie studentu brněnské fakulty Liboru Pánkovi a ten vytvořil velký model. Tam je konstrukce čtyř sloupů, na které se vytáhnou plachty. Celé to hlediště je přikryté a hraje se tu za kteréhokoliv počasí. Loni jsme hráli pro ilustraci jedno představení, kdy se strhla průtrž, divadlo se normálně dohrálo, lidi si usušili kostýmy a večer hráli znovu."

Při Pašijových hrách je třeba připravit také desítky kostýmů. Hořičtí to mají, na rozdíl od svých německých kolegů v městečku Oberamergau, jednodušší. Jak dodal František Bublík, který se pokusil o srovnání, kostýmy si totiž navrhují a šijí sami.

"Nás to v podstatě nestojí nic. My nakoupíme za deset tisíc látky, děvčata to tady ušijí. Nás tady hraje 60, v Německu jich hraje skoro 800. To představení tam trvá šest a půl hodiny, u nás trvá hodinu a tři čtvrtě. Němci obnovovali kostýmový park a dali v Indii za ušití všech kostýmů tři a půl miliónu marek. My tu hrajeme šest představení, oni hrají 106 představení, celá ves z toho žije."

Právě s městečkem Oberamergau se hořičtí přou o to, kde byly Pašije uvedeny dříve. Jak praví dlouholetá tradice zdejších Pašijí, účinkující byli vždy z Hořic a blízkého okolí. Mají Hořice se svými 800 obyvateli dostatek herců?

"Hořice měly před válkou asi 1200 obyvatel, byla to velká obec, tenkrát to byl městys. Po válce samozřejmě došlo k devastaci vesnice, objekty se vylidnili, všichni Němci šli na odsun. Tady byly asi čtyři smíšené rodiny. Protože to pohraničí se dosídlilo, takže ten vztah obyvatel k té historii nebyl takový, aby se řeklo: Hrají se Pašijové hry, budeme hrát všichni. Není to pravda. Takže to gró je z občanů místních a hrají tady někteří z Krumlova, to jsou jedinci, z Horní Plané, z Černé, z Kájova, ale jádro tvoří občané Hořic."

Jak uvedl závěrem místostarosta František Bublík, dramaturgie her spočívá na vesnické jednoduchosti. Okouzlující atmosféra příběhů Nového zákona pomáhá vrátit čas až do doby krátce po přelomu letopočtu.