Velká neznámá

r_2100x1400_radio_praha.png

Rozdělení Česka na kraje je sice v platnosti už od začátku roku, ale teprve tuto neděli se poprvé budou volit jejich představitelé. Od vzniku krajů s mnozí hodně slibují, jiní - jak uvádí Zdeněk Vališ - v nich zatím vidí spíše velkou neznámou.

Trvalo téměř sedm let, než se podařilo dosáhnout toho, aby se naplnil jeden z bodů české ústavy. Přitom někteří politici se ani netajili tím, že kdyby příprava ústavy neprobíhala v důsledku dělení Československa tak hekticky, zmínka o vytvoření vyšších územně správních celků by se v ní určitě neobjevila. Odpor ke zřízení krajů byl větší, než se někdy uvádí. Za jejich největšího nepřítele je sice považována ODS a osobně její předseda Václav Klaus, nicméně i řada jiných politiků pociťovala od počátku nechuť dělit se o moc s kýmkoli dalším a riskovat, že by snad v krajích mohly existovat samostatně vystupující a především jednající politické orgány, které by se mohly vymknout z dozoru a direktiv nejvyšších stranických orgánů. Tito politici ale na rozdíl od představitelů ODS nenašli v sobě odvahu přiznat víceméně na rovinu, co je trápí.

Nemělo by ale smysl sahat jim dnes do svědomí. Kraje jsou zkrátka realitou, a to je rozhodující. Přesto život, nebo co to je, dokáže tropit, jak známo, pozoruhodné kousky. A tak dosud všechny předvolební průzkumy ukazovaly, že v krajských volbách by měla dosti suverénně zvítězit Klausova ODS, ta strana, která vznik krajů do poslední chvíle bojkotovala a která se vůbec decentralizací veřejné správy a k různým formám samosprávy staví hodně skepticky. Na druhé straně sociální demokracii, která měla vždy decentralizaci a samosprávu ve svém programu a jednoznačně vznik krajů v parlamentu prosazovala, přidělují průzkumy volebních preferencí až třetí místo za čtyřkoalicí. Ale nepředbíhejme nedělním volbám. Do krajů se často vkládá hodně nadějí. V obecné rovině by měly přiblížit správu věcí veřejných samotným občanům. Lákavá je představa, že krajská zastupitelstva se mohou stát ideální živnou půdou pro vytvoření a prověření nové politické generace a nového politického stylu. A v této souvislosti se někteří netají tím, že kraje by prý mohly být jednou z posledních příležitostí, jak údajné zabetonované nehybnosti české politické scény postavit alespoň jakýsi skutečně opoziční protipól.

Další směr vývoje krajů ale může být také jiný. Občas zaznívá obava, že se třeba mohou stát pouhou prodlouženou rukou politických stran a jakousi trafikou pro politiky, kteří na ústřední úrovni z různých důvodů pohořeli. Nelze vyloučit, že kraje také poslouží stranám jako místo pragmatické politiky a budou na vyšší úrovni pouze kopírovat to, co je už známé z komunální politiky. Tedy vznik koalicí, jaké by s ohledem na veřejné mínění byly na ústřední úrovni zřejmě nepřijatelné. Další směr úvah vychází ze zkušeností s byrokratizovanými institucemi, kde nejdůležitější roli hrají střední články. To pak umožňuje těm nahoře i dole zbavit se odpovědnosti, přičemž střední články ji na sebe samozřejmě také nevezmou. Brněnský sociolog Jan Keller také připomíná ještě alternativu, že totiž kraje se přemění v sídla místních notáblů a vznikne vrstva jakýchsi krajských místodržících. Keller tedy vlastně nadhazuje možnost vzniku obdobné situace jako v Rusku, kde prezident zápasí se vzpurnými gubernátory. Je to jistě hodně divoká představa. Ale kdo dnes může s naprostou jistotou předpovědět, jak bude decentralizace veřejné správy fungovat v praxi?