Více kontaktů, více soukromí a respekt. Přání dětí při návštěvách vězněných rodičů
Pocity smutku, odcizení, vyloučení a zahanbení. To jsou emoce, které zažívají děti vězněných rodičů. Část z nich musí rychleji dospět a převzít odpovědnost. Objevuje se i sebepoškozování. Ukázal to tříletý výzkum Rodičovství za mřížemi, který vypracovala Masarykova univerzita v Brně s organizací Mezinárodní vězeňské společenství.
Česko patří mezi země, které mají vysoký počet vězňů. Podle propočtů by tak mohlo být 30.000 až 40.000 dětí, které mají rodiče ve vězení. Podle průzkumu mají až čtyřikrát vyšší riziko traumatu než jejich vrstevníci. Například sedmnáctiletá Bára má ve vězení oba rodiče a devět let žije s babičkou.
"Tátu mi zavřeli, já ani nevím, jak to bylo, protože jsem byla malá, ale od pěti vím, co to jsou drogy, jak se užívají. S mamkou jsem v kontaktu, ta se vždycky ozývá, zavoláme si, na návštěvy jezdíme taky. S tátou nejsme v kontaktu rok a 6 let jsme se neviděli, jinak jsme si aspoň volali."
Výzkumnice Jitka Navrátilová z Masarykovy univerzity upozorňuje, že děti jsou neviditelné oběti trestných činů. Tak jsou nazývány v zahraničních studiích a platí to i u nás. Zažívají něco, co nezažívají jiné skupiny dětí, které přicházejí o rodiče z jiných důvodů - po rozvodu či kvůli úmrtí. Děti o tom často nemluví, ale prožívají to. Důležité je udržovat citové pouto.
"Nám se ukázalo, že je to velmi důležité a že je zapotřebí tomu věnovat pozornost zvlášť tam, kde je to pouto přerušeno. Zvláště malé děti nerozumí tomu, co se děje, ale zjišťují, že tady člověk, ke kterému měly bezpečné pouto, najednou není. My o to pouto potřebujeme pečovat." Děti zůstávají na emoce a traumata často samy. Mohou být vystavené i šikaně.
Děti potřebují slyšet, že to není jejich vina
Výzkum začal v roce 2020 a skončil loni. Zapojilo se do něj 182 odsouzených rodičů v sedmi věznicích, 233 dětí a 96 pečujících, kteří se o chlapce a děvčata starají. Výzkumníci se zajímali o dopady na děti, nebo formy kontaktů s rodičem.
Rodiče totiž často nevědí, jak mají s dětmi mluvit o vězení, a o tom, co se stalo. Proto jim někdy nic neřeknou. Neuvědomují si, co jejich pobyt za mřížemi a nepřítomnost pro dítě znamená. Děti mohou cítit stud za to, že mají rodiče ve vězení, nebo pocit viny, že tomu nedokázaly zabránit, říká Žaneta Dvořáčková z Mezinárodního vězeňského společenství.
"Tam někde vzadu mají v sobě nějaké otazníky, jestli tomu nemohly zabránit, jestli si neměly něčeho všimnout, jestli neměly říct rodičům: nedělejte to. Děti to potřebují explicitně slyšet, i když to třeba samy nevysloví, tak potřebují slyšet: tohle není tvoje vina."
Často se řeší třeba výchovné problémy, a už se neřeší, že jsou možná důsledkem toho, že jsou rodiče ve vězení. Věznění si zas neuvědomují, co jejich pobyt za mřížemi a nepřítomnost pro dítě znamená. Neberou na něho ohled a mluví jen o svých potřebách, což poznamená vzájemný kontakt.
Podle zjištění průzkumu malé děti na návštěvě ve věznici prostředí příliš nevnímají. Hlavní pro ně je, že se mohou otce či matky dotýkat a trávit s nimi čas. Větší děti by chtěly mít s rodičem víc soukromí. Nejstarší pak postrádají respekt. Poukazují například na kontroly při vstupu do vězení, připadají si jako odsouzení. Děti by chtěly mít víc kontaktů s rodiči, třeba i kratší, ale častěji.
