Vinohradská vodárenská věž stojí na hranici tří pražských obvodů

Byly časy, kdy se kolem novotou zářící Vinohradské vodárny z jedné strany rozprostíraly parky a zahrady s několika usedlostmi a z druhé strany pro změnu širá pole. Praha o třicet let později pohltila Vinohrady a kam jen oko dohlédne postupně vyrostly stovky domů. Vodárenská věž se však mezi nimi neztratila, se svými čtyřiceti metry výšky zůstala i nadále dominantou.

Strojní zařízení přečerpávací stanice a vodárny v Korunní ulici na snímku z roku 1926|Reprofoto z knihy Po stopách pražského vodárenství od Milana Poláka a kol., nakl. MILPO

Výhodná poloha Vinohrad v těsném sousedství Prahy a všeobecný průmyslový rozmach předurčovaly toto místo k překotnému růstu. Voda ze studní přestala stačit, stabilní dodávky vody potřebovaly nejen tisíce nových domácností, ale také průmyslové podniky (např. jatka, uzenářství, čokoládovna). Provizorní řešení představovaly velké dřevěné nádrže na nárožích ulic plněné voznicemi s vltavskou vodou. V roce 1882 byla postavena nová vodárna podle projektu architekta Antonína Turka. Prozatím si Královské Vinohrady musely vystačit s dvoukomorovými zemními vodojemy, ale od roku 1891 se součástí vodárenského komplexu stala novorenesační věž, v jejímž nejvyšším patře schraňoval zásobník 200 m³ vody. Voda se přiváděla potrubím ze staré vodárny v Podolí, ale od roku 1913 až do 40. let se brala z vodárny v Káraném, kde byla zachycena z artéských studní v nivě Jizery.

Královské Vinohrady zažívaly od poslední čtvrtiny 19. století obrovský rozmach. V roce 1879 se staly městem a před připojením k Praze v roce 1922 zaujímaly s téměř devadesáti tisíci obyvatel 5. místo podle velikosti mezi sídly Československa.

Vinohradská vodárenská věž při pohledu z Korunní ulice|Foto: Miloš Turek, Radio Prague International

Vinohradská vodárna dokázala na konci 19. století dodávat asi 12 500 m³ vody denně, po roce 1910 dokonce 40 tisíc m³. K odběratelům se kromě Vinohrad přidaly Žižkov (1884), část Nuslí (1886), Strašnice (1902), Pankrác (1911), Podolí (1913) a Braník (1922).

Sedmipodlažní věž stojí v místech, kde se střetávají hranice tří pražských obvodů – desátého, druhého a třetího. Od počátku sloužila i jako rozhledna, vstupné na konci 19. století činilo pět rakousko-uherských korun. Z vyhlídkové terasy lze za dobrého počasí vidět i Krkonoše, ale veřejnost sem už roky nemá přístup. Navíc bez žebříku výhled znemožňuje vysoká zeď nad terasou.

Kopie jedné ze soch troubících andělů, poškozené originály byly z věže sňaty v 90. letech|Foto: Miloš Turek, Radio Prague International

V roce 1962 se tu navždy zastavila čerpadla. Interiér věže byl záhy předělán na bytové jednotky, a tak jí nehrozila demolice. Není mnoho příkladů v pražské industriální architektuře, kde by bylo použito tolik dekorativních prvků, ať už jde o sochy troubících andělů na nárožích věže, antikou inspirované sloupky, štuky nebo kruhové medailony se znakem Vinohrad. Pro svou jedinečnost mezi technickými stavbami byla věž prohlášena v roce 1991 kulturní památkou.

Pražská vodohospodářská společnost uvítala iniciativu několika institucí a firem, které plánují v areálu vodárny vybudovat osvětové centrum Hydropolis Praha. Od roku 2024 se tu návštěvníci budou moci seznamovat moderní formou s procesem výroby pitné vody. Přímo ve věži by měl vzniknout konferenční sál a expozice. Dojde také k obnovení vyhlídky.

Hydropolis

• Edit
• Smazat

Tabulka na severní stěně vodárenské věže připomíná první setkání 5. pražského skautského oddílu Junáka, který vedl spisovatel Jaroslav Novák, zvaný Braťka. Byl blízkým spolupracovníkem zakladatele českého skautingu Antonína Benjamina Svojsíka. Vydal několik dobrodružných románů pro mládež a podílel se na námětu filmu Na dobré stopě, kde se v rolích skautů objevili například pozdější režisér Václav Vorlíček nebo známý textař Zdeněk Borovec.

Vinohradská vodárenská věž, pohled ze sadů Bratří Čapků|Foto: Miloš Turek, Radio Prague International