Vodárenská věž před vámi i za vámi v pražské Uhříněvsi
Největší koncentrace dochovaných vodárenských věží je v historickém centru Prahy, ale Uhříněves na jihovýchodní hranici hlavního města v tomto ohledu nijak nezaostává. Nacházejí se tu hned tři a pokud sem někdo zavítá a stoupne si na kruhový objezd mezi ulicemi Přátelství, Rozdělená, K Uhříněvsi a K Netlukám, uvidí vodárenskou věž před sebou i za sebou. Dělí je vzdálenost tři sta metrů.
Uhříněves, byť tomu název nenapovídá, byla desítky let městem, než se v roce 1974 stala součástí Prahy. Tři vodárenské věže, které tu dodnes stojí, lze s nadsázkou považovat za jakýsi místní stručný přehled dějin od středověku až po 20. století.
Nejmladší z uhříněveských věžových vodojemů se tyčí v areálu Výzkumného ústavu živočišné výroby (VÚŽV) u cesty směrem na Netluky. Dosahuje výšky 21 m a ze železobetonu jej nechala postavit firma Potravinoprojekt v roce 1963, aby zásoboval vodou výzkumný ústav, který navázal svou činností na prvorepublikový státní školní zemědělský závod. Vodojem se plnil z nedaleké studny a v rámci malého vodárenského komplexu zde byla postavena i úpravna vody. Pro potřeby VÚŽV běžně stačilo 40 až 50 m³ vody v nádrži v horní části, při plánovaném zvýšeném odběru se mohla doplnit ještě o dalších deset kubíků.
O něco menší, avšak mnohem malebnější, je vodojem v těsném sousedství hotelu, který láká hosty do novorenesační vily ze sklonku 19. století. Tu si nechal postavit Ferdinand Böhm, rytíř z Bawenbergů, který působil jako ředitel lichtenštejnského panství. Vila v podobě zámečku vystřídala později několik majitelů – baron Tábora ji například prohrál v kartách, a tak skončila v majetku banky, za druhé světové války se v ní usídlilo gestapo, rodina Říhova si ji užila jen v krátkém „demokratickém“ mezidobí před rokem 1948. Než se opět dostala do soukromých rukou, byly tu za socialismu byty a dům pro svobodné matky.
Vodárenskou věž u vily navrhl uhříněveský architekt Alois Jenšovský a s její stavbou se začalo v roce 1914. Už dávno v ní není zadržována voda, před dvaceti lety byla upravena na rozhlednu, ale veřejnost se do ní nedostane.
V Uhříněvsi stojí ještě jedna věž skoro jako z pohádky a také u ní se předpokládá, že sloužila k zadržování vody. Je nejstarší částí mlýna u náhonu Říčanského potoka a pravděpodobně tu stála už v 16. století, i když stará pověst naznačuje její existenci mnohem dříve, kolem roku 1310. Říká se jí templářská vodárna, protože nejstarší dosud stojící pamětihodnost Uhříněvsi údajně patřila řádu templářů. Objevují se názory, že mlýn mohl být kdysi hlavním sídlem řádu, tedy komendou.
Komu by nestačily tři uhříněveské vodárenské věže, našel by ještě jednu na zdejším nádraží. Má jen dvě podlaží, ale určitě stojí za zhlédnutí. Díky citlivé rekonstrukci je komplex budov z 19. století (vodárenská věž, kotelna, čerpací stanice) často považován za nejmalebnější drážní vodárnu v Praze.
Související
-
Pražské vodárenské věže
Mezi stovkami věžovitých staveb, kterými se Praha může pochlubit, se dochovalo několik zajímavých vodárenských věží, které si zasluhují pozornost a ochranu.
