Vláda může ušetřit na veřejných zakázkách, říká exministr financí
Zaklínací formulkou rýsujícího se programu vlády Jana Fischera je příprava státního rozpočtu na příští rok a udržení jeho schodku v rozumných mezích. Ty by měly být definovány sumou 150 miliard korun. Pro většinu lidí jde o až příliš abstraktní čísla. Jak moc velká zátěž to vlastně je?
"Já myslím, že to samo o sobě není žádná tragédie. V podobné situaci jsou prakticky všechny evropské země. Když se podíváme k našim sousedům třeba do Německa a podobně, tak ta rozpočtová situace tam bude ještě mnohem dramatičtější. Tím neříkám, že bychom nad tím měli jásat, ale prostě je to odraz té hospodářské situace, do které se světová ekonomika dostala."
"Samozřejmě to vede k tomu, že se podstatně zvyšuje požadavek výpůjčky veřejného sektoru, čili potřeba profinancování tohoto schodku emisí dluhopisů nebo nějakým jiným zadlužením, což zase je jev, který nevidíme jenom u nás, ale po celém světě a výsledkem je, že celosvětově velmi rychle roste nabídka dluhopisů a důsledkem toho je, že roste také cena. Takže to financování je pro nás i pro jiné země dražší, než jsme byli zvyklí v minulosti. Takže je dobré samozřejmě do budoucna se toho zvyšování schodku vyvarovat a rozhodně ušetřit všude tam, kde je to možné a rozumné."
Jenže dva předchozí ministři vnitra ze soupeřících táborů se shodli, že tomuto resortu nelze vzít už ani korunu. Odboráři na sobotních demonstraci zdůrazňovali, ze školství další škrty neunese. A tak dále a tak dále. Kde tedy škrtat a neohrozit chody resortů ani nenarušit sociální klid? Pavel Mertlík, sám bývalý ministr financí, nabízí tuto úvahu:
"Především situace v různých resortech je odlišná. Situace třeba učitelů, kterým v loňském roce docela výrazně klesly reálné mzdy v průměru o více než 4 procenta, je asi odlišná, než je situace v oblasti třeba veřejné výstavby, kde i díky kofinancování z evropských peněz v současnosti trháme rekordy z hlediska výstavby nových dálnic a podobně. Obecně si ale myslím, že největší bolestí českých veřejných financí jsou veřejné zakázky, které jsou dlouhodobě ve srovnání se soukromým sektorem předražené."
A to už není věc rozpočtových škrtů, ale systémových opatření. Pavel Mertlík doporučuje hledat inspiraci u východních sousedů.
"Jednou z prvních součástí slovenských reforem už asi před osmi lety, možná je to déle, bylo zřízení agentury pro veřejné zakázky, která centrálně, maximálně transparentním způsobem, připravuje, vybírá, vyhodnocuje veřejné zakázky. Po zavedení tohoto opatření klesly náklady tohoto typu na Slovensku téměř o 20 procent. To byl prostě šokový dopad. A protože podobný systém existuje v řadě zemí, pionýrem kdysi byla třeba Kanada, prakticky všude, kde se tohle zavedlo, tak to vedlo k velmi výrazným úsporám."
K tomu je ale podle Pavla Mertlíka potřebná změna některých zákonů, ke které však už léta nevidí žádnou politickou vůli.
